ROZPITÉ BARVY


Když slova končí příběh mluvy
a ticho hledá obrazy
Když ranní světlo tělo zplaví
a já tě vidím přes slzy
V rozpitých barvách tvého klína
jsi stále stejná, přesto jiná
že pod kůží to zamrazí

Do modrých lazur barev rána
vplétá se hudba svítání
Znám tě, přesto zas nepoznána
tu ležíš jako na dlani
Z rozpitých barev tvého těla
se vlna štěstí ke mně hnula
co duši tiše rozezní

Louka teď z každé kapky rosy
pod oknem brousí drahokam
a slunce špicky stromů kosí
a já si rychle přivykám
V rozpitých barvách vidět tebe
a za tebou už jenom nebe
do kterého ted´ pronikám

Oblouky nohou, křivky ruky
dlaněmi něžně hlazeny
Jakoby v těle pluly mraky
v prsou vzdušně zaobleny
Rozpité barvy řas a očí
ve kterých se ti radost zračí
že brány nejsou zavřeny

V tichu, kde slovo nemá místo
v místě, kde tělo promlouvá
V blaženosti kdy z duše čisto
se do všech smyslů přelévá
V rozpité barvě obraz mizí
vrací se z hloubek, ne však cizí
dávné poselství předává