TENOUNKÝ KOBEREC ŽIVOTA
hudba Vl. Veit, 2006


Tenounký koberec života leží
na zemi šlupička pod širým nebem
topí se ve vodě, ve slunci smaží
člověk to nazývá svým rodným krajem
pradávnost věků má jméno krajina
život si krajinou do dálky vzpomíná

Člověk, ta poslední vteřina cesty
krásná, úspěšná v ničení všeho
vpřed jde že za sebou zapálil mosty
nic mu tu nepatří, všechno je jeho
Jen drobná grafika na stěně umění
promlouvá tesknotou z lidského svědomí

Krátká je pohádka lidského bytí
marnost je obsahem dvounohého díla
krutost a pýcha nám na cestu svítí
budoucnost ze ztracených hřbitovů sálá
stopu po které se budoucnost ohlédne
nechá jen plamen který všechno sežehne

Nejhlubší moudrostí zpívané větru
v zániku upsaná sochařská krása
věčnost jen slovíčko šeptané ve snu
tupostí nemocná člověčí masa
zastav a zabrzdi buněčná bytosti
poslouchej ticho a oddej se radosti

Od slepců nauč se krajinou vidět
od hluchých uč se slyšet její hudbu
ryby tě naučí jak nebem letět
němí ti ukáží jazyka setbu
Až slunce na jihu ledovce zapálí
čistota bělosti černotu pochválí

Na všechny strany se jmenuje prostor
pečetěn propastí vypité do dna
v posledním otvoru další je otvor
chceš kotvu vytáhnout, není tam žádná
Letem se vzdálenost nehybně zastaví
nic z toho nevejde do tvojí představy

Nic se tam nevejde, představa prázdná
chápání nemá se už čeho chytit
pod rozum hle hlasy rovnice snadná
co nejde dopředu nedá se vrátit
spirála točí se do přímky rovná se
čtvercem se kulatí, myšlením vzdává se