Vážení přátelé,
úplně nejlepší zpráva je, že vydavatelství Galén vydává novou sbírku mých básniček pod jménem AGONDA. Píšou k tomu tohle:

Indická Agonda, Francie, šumavské podhůří, Praha — to jsou některá z míst, v nichž vznikaly verše nové básnické sbírky Jaroslava Hutky. A stejně jako jsou tato místa od sebe vzdálená v prostoru, i básně zde obsažené jsou různorodé, pestré — a současně v promyšlené kompozici sbírky držící pevně pohromadě. Veršované skladby mohou připomenout písňové texty, básně psané volným veršem rozvíjejí Hutkovo dílo básnické, krátké, minimalistické básně kontrastují s rozsáhlejšími veršovými útvary. Sbírka Agonda představuje v Hutkově tvorbě novou, originální etapu. Verše dotýkající se nekonečna zde sousedí s postřehy aktuálními, věčnost se současností, orientální příroda s všední lidskou každodenností.

Na této adrese možné objednat přímo: www.e-kompas.cz/z6368-agonda

  Já k tomu musím lidsky dodat, že opravdu ta nejpodstatnější část vznikla v křesťanské rybářské vesničce Agonda v jižní Indii ve státečku Goa. Byl jsem tam v roce 2014 dva zimní měsíce s cílem psát a básnit. Obdarovat se prostředím pod palmami na doslech oceánu i podivných hlasů džungle. Vrány, pejsci, orli, krávy, opice, kaloni a modré nebe bez mraků a každý večer žhavý pomeranč slunce padající za obzor Arabského moře. Je to místo, kde jde pouze lenošit nebo básnit. Celý život hledám místa, kde jde obojí, čas od času je nacházím, ale Agonda je speciální. Už to byla pro mne pátá zima, kterou jsem tam prožil a pozvolna vzniklý domácký pocit ve vzdáleném prostředí otevírá v duši mnoho uvězněných prostorů, o kterých člověk ani neví. Takže jsem každé ráno vstal, udělal si velké kafe, vzal si mísu ovoce a šel na malou palmovou zahrádku, kterou tam má domácí Claudia Fernandez, a básnil.
Všichni křesťané v Agondě mají portugalská jména a rodinné jméno Fernandez má asi polovina vesničky, která se zvedá od tři kilometry dlouhé pláže do kopců. Půl vesnice je asi tři tisíce lidí. Jen hrstka bydlí tady dole u moře.
Psal jsem vždycky až přes poledne, pak si udělal zeleninový salát s mlékem od místní krávy, která se téměř každý den vrací domů na dojení. Když se den nebo třeba čtyři nevrátí, mléko není. Po salátu jsem šel do moře a pak do nějaké té plážové hospody pod cirkusovým stanem, dal si kafe a psal jiné věci a na večeři šel za vesnici na rybu do restaurace kam chodí jen místní. Taková "pracovní" pravidelnost, kterou doma při koncertování nelze docílit, dává svobodu myšlenkám...
V Agondě už jsem dohromady prožil téměř rok, takže vyprávění by mohlo bez konce pokračovat. I o tlupě Čechů, Němců a Angličanů, kteří tam jezdí vždy na půl roku. A o Rusech, kterým se rozvracením Ukrajiny zkazila měna, tak už na Agondu nemají a nejezdí jich tam tolik s úlevou pro všechny ostatní národnosti, protože jsou tradičně protivní a nafoukaní.
Turistů bohužel každý rok příbývá, ceny se zvedají a člověk zjišťuje, že místo se mění. Před dvěma lety se objevila ve velkých indických novinách blbá zpráva, že Agonda je nejkrásnější pláž v Indii a druhá nejkrásnější v Asii. My "starousedlíci" takové zprávy čteme neradi, nechceme se o to místo už s nikým dělit...leda v básních a snech:

MLEJNEK NA CHUDOBU

Hergot, tohle doma nenapíšu
a zvedl jsem se, že si na palmovou zahrádku přinesu větrák
Jírů, co mě oficielně fotil s Havlem v Lánech
slíbil, že mi udělá fotku do facebooku
jenže se stěhuje na vedlejší zahrádku ke křesťance Betyně
Krystýna se vrací z cest tak má Jírů panicky naspěch
chce napsat paměti
a Krystýna mu v tom překáží
že je Polka a píše film o Krylovi
doma má Kryl přednablito v parlamentu
a Jírů litoval, že nebyl u toho
jak jsem se včera v noci trkal s krávou
naproti kostela svaté Anny
jenže teď mi vypli elektřinu
a já kromě vedra zase všechno zapomněl
a tak vránám házím kuličky vína
kuličky leží na písku mezi tlustými báněmi palmových kořenů
vrány stávkují
chtějí zabránit odvozu odpadků a to Indové taky
co je turistům do toho
že v Bohémii už žijí bohémským životem jen ti
co se přežírají drahým autem
otráveni, že musí platit jen lidové parkovné
sami přece za plot nepůjdou
když jim všechno pod našima nohama patří
je potřeba vytvořit občanské detence
pravé české
kde práce šlechtí hned vedle cikánských ghett
majetek je nedotknutelný
jak hudba co leze ze střechy a houpe se na mraku
Kryl v Indii zní báječně
zvony dubových lesů
a symfonie znárodnění
a krajina jako nahé ženské tělo
dálnice plná medvědů na klíček
a ruských tanků poslední generace
si pouští radiožurnál tuposti
vítr nejde vypnout
a za reklamními štíty na Vysočině
se pořád schovává nějaká krajina
konečně přiletěly vrány...
je to úleva nebýt s básněním pod palmou sám
větrák se roztočil a elektřina je zpátky v drátech
kozlové zapnuli fotovoltáž
nebo možná jen mlejnek na chudobu

SVĚT BOHŮ

Den co vypad ráji z oka
vítr češe palmy v slunci
stín dopadl na člověka
v domě, v jeho temném konci
v těžkém stínu lehký spánek
horko a v něm jemný vánek
žena v sárí zamotaná
odraz barev žlutí kouty
květem v hlavě učesaná
nad prádlem klečí u řeky
kamenem do prádla bije
v bozích úsměv zapaluje
živých bohů miliony
v krávě bydlí, rozmlouvají
hodné, kruté, sprosté činy
plánují a vykonají
v kolotoči stálých zrodů
vrací lidi, vrací bídu
člověk v jednotvárném bytí
v předsudcích a s pověrami
chrámy co v betonu světí
do kýče má zamotány
kořalka se v mužích cedí
tupě do hlubiny hledí
bijí ženu, bijí děti
v pradávném společném řádu
znásilněním chlapci krátí
bezvýchodnost, smutek, bídu
v jasných barvách světa bohů
nevědí jak nést svou tíhu

TICHO DOMOVA

Na moři slunce zlato nechá
ještě po slavném západu
a mocná vlna pěnu míchá
v hlučnosti svého dopadu
co kdysi ještě skály byly
vlny už v písek rozmělnily
a složily si pod vodu
šedivá s modrou v rudých pruzích
chytá se v pádu obzoru
a obzor, který myslí v kruzích
padá kamsi do oparu
a točí zemí jako káčou
než ji hvězdy do tmy svlečou
a noc zastrčí závoru
jsem v nejistotě, kdo to vidí
teď právě mýma očima
kdo vstoupil do mne, v nohou chodí
kdo hýbe mýma rukama
táži se však bez odpovědi
jen úzkost cítím ve své hrudi
toho, co vane z neznáma
jenom zvyk zná neznámo škrtnout
zavřít ho v kleci domova
za zlaté mříže lidi zatknout
v kterých pak život zachová
občas však smrt oponou trhne
a temnotu zas na nás vrhne
do které těla pohřbívá
temnotu jako díru v střeše
chod obyčejů vyspraví
láskou se obvyklost rozčeše
a nejistoty roztaví
omámeni nevědomostí
v tichu domova bez úzkosti
nás ráno slunce pozdraví

Vydavatelství Galén z opatrnosti, že Češi už neriskují kupováním sbírek jakýchkoliv básní, tuhle sbírku vydal jen v nákladu 400. Podle autorského zákona do čísla 400 se jedná o originál, ale malý náklad halt zvedne cenu. Pokud by se mi podařilo vás ukecat ke koupi, tak by došlo k dalšímu nákladu a výrobní cena by šla dolů, takže by tam vznikla i mezera na můj honorář. Ve svobodné společnosti píší básníci aby byli, ovšem já jsem alespoň ten šťastný, že nemusím na vydání vlastní sbírky přizazpívat svoje peníze. Galén je na nás písničkáře mile a prodělkově hodný.
Pokud by chtěl být někdo mecenášem, napište mi. Teď jsme natočili desku s Radimem Hladíkem a zase řešíme problém, jak doplatit to, co nezaplatí stále se snižující prodej, ale fotbal ani hokej to není, kde se mecenáši mohou vytahovat před velkým publikem, takže ani nejde o nějaké miliony, které stojí když nějaký meruna se trefí merunou do přehnaně velké brány a jiný meruna úžasným skokem vržným merunu nechytí a národy si kvůli tomu mohou vymlátit všechny zuby i výlohy...

Srdečně zdravím ... Jaroslav Hutka


Odesílatel: Jana Beranová
Datum: 8. listopadu 2016, 13:32:01

Ticho domova je moc hezký.
Přeji ti úspěch.
Jana