FEJETONY

Byl jsem rozčilený. Jan Pokorný mi nabídl na duben pětkrát páteční Radiofórum, jenže mi ho třikrát vždy na poslední chvíli vzal. Že jako politická krize, o které musí promluvit profesionálové. Prostě smůla bez náhrady vysílacího času a upláchnutého honoráře. Ale těch osmnácti stovek za pořad mi líto není. Je škoda té poslední diskusní otázky: Hraje Radiožurnál dobrou hudbu?
Radiožurnál je nejposlouchanější rádiovou stanicí u nás. Navazuje na rádio Hvězda, nejposlouchanější stanici za bolševika. Mluveným slovem se liší, hudba zůstává stejná. Bezpohlavní, tupá, profesionální už jen z pohledu bolševických přehrávek, vymývající mozek, nezajímavá. Hudba pro všechny, střední proud, vlastně pro nikoho. Neomylně bez kořene a identity, pouhé vnucování nevkusu. Kvůli té hudbě Radiožurnál neposlouchám.
Otázku jsem položil s týdenním předstihem a během té doby mi přišlo po internetu překvapivě mnoho reakcí. Všechny sdílely můj názor, který jsem ale ještě nevyslovil. Těšil jsem se tedy. Konečně jednoduché téma na zvedání telefonů, téma, které se týká všech, kteří v tu chvíli tu stanici poslouchají. A muzika je nakonec věc, ke které mám celým svým životem vztah, a v této souvislosti mi nebude nikdo vyčítat, že mluvím do éteru nespisovně. Jenže mi to zakousli.
Takže na chalupu jsme dojeli ještě za světla, protože jsme jeli, hned jak přišla Klárka ze školy, a nečekalo se, jako minule, až odvysílám. Kateřina odletěla na pět dní do Madridu za kulturou, takže jsem děti a psa vezl na chalupu sám. Těšil jsem se. Poprvé, co máme děti, s nimi budu pět dní sám. Jenže jsem zuřil. Tupost přede mnou, tupost nade mnou, tupost za mnou, jako z nějaké pitomé pohádky o nerozlousknutelnosti postboševického oříšku. Ti hudební mafiáni mají moc, peníze i štěstí. Přetekli z bolševismu do dneška beze změny a jsou stejně nepolapitelní jako tehdy. Muzikant a generální ředitel rozhlasu Kasík mi před rokem tvrdil, že ve vysílání Radiožurnálu nic mafiánského není, že výběr hudby je objektivní podle poptávky posluchačů. Bluesman Jan Spálený mi potom vysvětlil, že si na to platí dvě agentury, to aby byl průzkum nezávislý, a hudba se vybírá podle těch agenturních výsledků. To je samozřejmě lež. Ty dvě agentury jsou jen kouřovou clonou pro to, aby jacísi lidé v zákulisí mohli vybírat, co chtějí, a nemuseli se o tom s nikým bavit. Brání se ještě legračně tím, že mají kompjůtr. Ale kdo vlastně tu hudbu vybírá?
Začalo se stmívat, já uklízel před stodolou a měl zároveň pocit, že vzteky puknu. Přišla Eliška.
„Jé, ty už pálíš? Ale čarodějnice jsou přece až zítra.”
„Pálím jenom tu hromadu ostnatých větví z růží. Nechce se mi je tahat na zahradu a Lily všechny větve kouše a mohla by si o to poranit tlamu.”
„To je fakt. A slyšíš ji teď štěkat?”
„Lily nikdy neštěká. To je nějaký jiný pes. Má takový hluboký hlas.”
„To je Lily! Sedí za stodolou a štěká do nebe. Asi proto, že hárá,” poučila mě devítiletá holčička. Obešli jsme opatrně stodolu a skutečně tam ta labradorka seděla a štěkala do nebe. Slušelo jí to a bylo jasné, že nás tím nechce obtěžovat. Vydržela štěkat za stodolou tím pěkný hlasem velkého psa celé dvě hodiny.
„Zpívá píseň lásky. Podobné štěky posloucháš na Evropě dvě,” poškádlil jsem Elišku.
„Na Evropu dvě mi nesahej, to je nejlepší rádio na světě,” a začala napodobovat takové to trdlování z hudebních klipů. „Nevíš kde je Klárka?” pokračovala. „ Hledali jsme ji s Janinou, ale nikde není.”
„Přece ti říkala, ať dnes večer už nikoho k nám domů nevodíš, že chce mít klid.” Eliška se zatvářila rozpačitě. „A nevíš, kde je?”
„Nevím,” zalhal jsem. Když Eliška přivedla z vesnice Janinu, tak Klárka vyskočila předním oknem, přelezla plot a zmizela někde v křoví. Má jakési své třináctileté starosti a chce být s nimi sama. Setmělo se. Janina odešla a Eliška se objevila znovu. Uklízecí ohýnek dohasínal, ale ve mně to stále plápolalo.
„Viděl jsi, kolik je na nebi hvězdiček?” zaslechl jsem za sebou dětský hlásek. „Je to, jakoby někdo nahoru vyhodil drobečky a ty už tam zůstaly.” Narovnal jsem se, opřel o vidle, podíval se nahoru a všechno ze mne spadlo. Drobečky.
Druhý den bylo vedro téměř letní. Plný sluneční svit a já se nemohl po zimě vynadívat na tu zelenou nádheru. Pes běhal z vyplazeným jazykem a já se po španělsku maňánovsky rozhodoval, do čeho bych se měl snad pustit. Přišla Klárka a hodinu jsme vážně mluvili.
„Ty na starých fotkách vypadáš jako kluci z tercie. Klidně bys mohl chodit k nám na školu.” To byla pochvala, kterou jsem nekomentoval, jen hluboce prožil. Vrátily se dlouhé vlasy a touha po nezávislosti. Naštěstí jsem měl tehdy v šedesátých letech také školu, o kterou se dodnes mohu sám v sobě opřít. V tom probouzení jsem nebyl proti celému světu tak úplně sám. A je lepší, že to byla škola, a ne jen hospoda.
Pak jsem na zahradě oplotil tři velké záhony, aby v nich Lily nehrabala. Před rokem jsme si na jeden prázdninový měsíc půjčili od příbuzných dvě ovečky a tak nám po nich zbylo pletivo. Pak jsem chtěl ještě zasadit cibuli, jenže jsem ji nenašel. Mám poslat esemesku do Madridu a zeptat se? Tak jsem začal přerovnávat obrovskou hromadu větví, na které budeme večer pálit čarodějnici. Hromada je moc blízko mladého ořechu a ten obrovský oheň by ho mohl spálit. Přerovnal jsem asi polovinu a zbytek nechal na přikládání až při akci. Eliška udělala ve stodole velikánskou čarodějnici ze slámy a začala přemísťovat zbylé větve. Nakonec to dokončily s Klárkou společně. To byla chyba, ale to jsme ještě nevěděli.
Hromada byla monumentálně obrovská a nafouklá těmi neosekanými větvemi z ovocných stromů. Nahoru jsme zabodli čarodějnici. Vesnická mládež postavila svůj oheň v kopci nad námi a donesli si tam i stany, že tam přespí. Prý i víno za třicet korun litr.
„To se tedy všichni pěkně poblijou,” komentoval jsem neúspěšně. Puberta je všude stejná, ale dnes na vesnici jaksi beznadějnější. V holkách to háralo také. Eliška vyběhla se jen tak podívat, Klárka podezřele výmluvně tvrdila, že ji to vůbec nezajímá.. Nechal jsem je velkoryse, ať tedy zapálí oheň samy. Jenže jak byly ty větve na sobě naházené, byl mezi nimi příliš velký prostor a oheň nemohl přeskakovat, a tak to nehořelo. Z velkorysého gesta se stalo cosi velmi pracného a trapného. Lámal jsem větve a větvičky, přikládal do neustále vyhasínajícího prostoru mezi obrovskou, do sebe děravě a pevně zaklesnutou soustavou větví. Děti se začaly nudit a hromada nehořela a nehořela a slaměná čarodějnice se jen výsměšně a povýšeně na nás dívala z temna.
„Mně se stýská po mámě,” vzpomněla si Eliška, „po tom jejím poroučení.” Klárka se mě zničehonic dovolila, přelezla zase plot a zmizela na hodinku ve tmě směrem do kopce. A mě popadla beznaděj z bezmoci. Sami na čarodějnicích, jenže bez ohně. Ale objevil se mohutný soused Tomáš.
„Větve jsou svinstvo. Když jsem dělal ještě pro město, tak jsem je vždycky přimačkával bagrem, jinak nešly spálit.” Popadl vidle a pustil se do hromady. Za hodinu tvrdé práce náhodná jiskra konečně čarodějnici zapálila. Takže jsem mohl děti uložit do chalupy a ještě dvě hodiny jsme potom bojovali, než zbyla jen velká a žhavá hromada popele. Začala být zima a zůstal jsem nakonec sám. Ještě jsem se chvíli soustředěně a depresivně vrtal v hromadě popele, pak si sedl na prázdninovou židli, otevřel další pivo a podíval se na hvězdy. Nade mnou byl Velký vůz. Čau, řekl jsem mu a viděl jsem, jak mi jde pára od pusy. Naučil jsem se s ním mluvit v emigraci v jižní Francii. Ale to vždy ležel letně na severním obzoru. Letos tam za ním po třech letech zase pojedeme…
Hromada popele tmavla, takže hvězdy se čím dál víc rozsvětlovaly. Nakonec jich bylo celé nebe. Jako by někdo nahoru vyhodil drobečky a ty už tam zůstaly.