A KDOŽE JE TO VLASTNĚ TEN HUTKA? ÁLE…NIKDO…
Jaroslav Hutka se vyslovil a zahodil tak vzácnou příležitost mlčet. Třicet let marně hledá svůj talent, ale viníka zná – režim. Asi tedy ten demokratický, protože soudruzi tu nejsou už třicet let.
.
Protože ta snůška vět o tom, jak Karel Gott byl vypěstován soudruhy, zatímco on, Hutka a jemu podobní, neměli stejné možnosti, a proto nedosáhli podobné popularity, je natolik ubohá a trapná, že si až člověk říká, zda byla psána za střízliva.
.
Ano, Jaroslav Hutka zažil chvíli plná náměstí – ovšem ne kvůli svému zpěvu, ale kvůli listopadu 1989 a přízni politiků tehdejší doby, zejména Václava Havla, vedle kterých se postavil, zabrnkal a zazpíval do tehdejší atmosféry, v níž by lidé zatleskali i zpívajícímu knězi Václavu Malému – kdyby tehdy zazpíval. Tedy Hutka zažil svých pět minut slávy díky tomu, že odněkud ve správnou dobu přijel a postavil se na ta aktuální pódia, a myslel si, že to tak bude navždy – když se postaví do té správné, nové, lajny. Jenže se spletl. Život se vrátil do normálních kolejí, a jak se vyprázdnila revoluční náměstí a odvezla ona pódia, ztratil je i on. Protože lidé nechodili na něho, ale na Havla. Kterému Hutka dělal stafáž.Tedy už tehdy byl Jaroslav Hutka jen doprovod hlavního dění, tedy druhé až třetí housle, vlastně kytara, v řadě.
.
Ale ta plná náměstí se mu asi moc zalíbila, a chtěl je proto dál. Jenže, co čert nechtěl, ukázalo se, že na to nemá, a že jak nemá po boku Havla a spol, stává se nikým. Soudruzi už mu dávno (třicet let!) nebrání najít ten svůj talent a předvést ho, ale nějak se mu, světe div se, nedaří. Chtělo by to písně – nemá je. Chtělo by to vyjímečný hlas – ten taky jaksi není. Chtělo by to nápad, píli, pokoru, pracovitost na sobě sama – nemá ani jedno z toho. Takže závistivě koukal na tisíce lidí na koncertech Karla Gotta a Jarka Nohavici, a když pochopil, že nikdy, prostě nikdy nedosáhne jejich úspěchu, protože jim nesahá ani po kolena (a vůbec ne kvůli soudruhům, ale kvůli tomu, že prostě na to nemá), začal je sprostě urážet.
.
Třicet let žijeme v demokracii. Díky lidem na pódiích, kterým dělal Hutka kdysi dávno souhrou okolností hudební doporovod. Mohl tehdy ty tisíce lidí získat a zaujmout, aby mu zůstali věrnými fanoušky. Nestalo se. Lidi si nenechají diktovat, kdo se jim má a nemá líbit, komu mají a nemají tleskat, a koho desky mají kupovat. Hutka si mohl popularitu vybudovat a své fanoušky získat od roku 1989 jako každý. S ničím nepřišel, ničím nezaujal. Neměl hudbu, neměl texty. A bez toho se to prostě nedá. Zkrátka s odstupem času pochopil, že na těch listopadových pódiích byl nikoli hvězdou, ale doprovodnou kytarou jiných. A neumí to jako chlap přijmout.
Už si představuji, jak se třese na výročí listopadu, kdy by zase na tom pódiu mohl být chvíli za onu pomyslnou “hvězdu”. Je pak otázkou, kdo potřebuje politiku, aby se na to pódium dostal.
A pokud na tom listopadovém pódiu bude, je tady pak jedna podstatná otázka – je to člověk, který tam má vůbec právo stát? Za zásluhy? A když, tak za jaké?
Hutka svými slovy opakovaně prokázal, že se odcizil svému národu. Nechápe ho, stejně jako ten národ milující Karla Gotta a Jarka Nohavicu nechápe Hutku. Mnozí se i zeptají – a kdo to vlastně je ten Hutka?
A odpověď zní – NIKDO. Jediný, kdo to ještě nepochopil, je on sám.
Jana Zwyrtek Hamplová, Pravý prostor, 15. 10. 2019
2024