Dohra Gotta: To nejsem já! ohrazuje se Jaroslav Hutka proti FOTU opilce. A píše o vás
Ne pro každého byla sobota 12. 10. dnem piety za mistra Karla Gotta. Jaroslav Hutka ji využil jako příležitost připomenout si i jiné talenty, které prý režim potlačil. „Bylo to neférové, nesportovní. Bylo nás víc, co jsme měli nadání, nekopírovali jsme úspěšné, světové hity, měli píli, ale vytvářeli písně proti proudu a zákazům,“ tvrdil Hutka. „Zneuznaný humorista, bolestín, neználek, blbec a ubožák,“ znělo na adresu písničkáře. A přišlo i varování, že by se mu mohlo něco stát. Nyní se zpěvák ohrazuje proti fotografii, která se následně objevila.
„Když jsem psal minulou úvahu o Karlu Gottovi, tak jsem nemyslel na to, jakou to bude mít odezvu. Můj profil na FB není zase tak moc navštěvován. Rázem ale vulgarit v mé soukromé poště přibylo, bublina se protrhla a teď, kdy si na tom všem ještě smlsly Parlamentní listy, vulgarit ještě přibývá. Čtenáři PL jsou v oplzlostech nedostižní,“ napsal Hutka.
„A zase se začala šířit fotografie, kterou přikládám, a na které nejsem já. Stalo se Vráťovi Brabencovi z Plastiků, že se na posledních Havlových narozeninách opil, vyšel ven z Doxu, kde se to konalo a nesměli dovnitř fotografové, a upadl poněkud nešťastně na zem. Fotografové stáli venku a lačně čekali na úlovek. Dostali ho a použili ho i jako důkaz proti Havlovi. Ta fotka byla v bulváru zveřejněna pod jménem Vráti Brabence, takže teď neprozrazuji nic, co by v té chvíli nebylo známo. Jenže lační čtenáři bulváru si pochutnávají a nepamatují. Nedávno byla tato fotografie, se kterou nemám nic společného, zveřejněna pod mým jménem a šířena FB v tisících sdílení,“ dodal Hutka.
„Z toho je teď hlavní argument, že nemám, co mluvit, když jsem takový ožrala. Ale nakonec to, že si mě zaměňují s Vráťou Brabencem, mi tolik nevadí, je to kamarád. Horší, když by si mě zaměnili s panem prezidentem, to by bylo hluboce urážlivé... A schválně neprozradím, pro kterého z nás dvou více,“ uzavřel.
Hutka ve svém příspěvku, který zveřejnil v den státního smutku a zádušní mše za zpěváka, tvrdí, že se Karel Gott stal slavným „z rozhodnutí strany a vlády“. A dodává: „Když je v té slávě držen dvacet let od rána do večera na všech lidem dostupných mediích a jiná nejsou, a slouží jako radostná vlajka na věži ve svěžím optimistickém větru, tak následuje Pavlovův reflex. Celá generace si ho spojí se svým mládím, kdy ji to mládí hřálo, i když režim byl hnusný.“
„Dnes ten zpěv rozpomíná na tu krásu mládí, a tím pádem najednou otevírá i pocit, že tehdy bylo lépe. Takový zpěvák nakonec pro ten hnusný režim pracuje i v rakvi,“ míní písničkář. Prý neplatí, že Gotta poslouchali jen ti, kdo chtěli. „Měli na výběr?“ ptá se Hutka a sám si odpovídá: „A není omluvou ani krásný hlas a píle a profesionalita. Nadání a píle se uplatní jen, když je možnost je uplatnit. Karel tu možnost dostal přidělenou za odměnu své radostné, pracovité, služebné prázdnoty.“
„A pak byli ti, kterým dáno nebylo. Třeba Vlastně Chramostové. Bylo to neférové, nesportovní. Bylo nás víc, co jsme měli nadání, nekopírovali jsme úspěšné světové hity, měli píli, ale vytvářeli písně proti proudu a zákazům,“ zahrnuje se Hutka do skupiny talentovaných ale režimem odstavených géniů.
„Také jsme se nějak prosadili, ale když někdo dostane koně a druhý jde bos po kamení, tak prostě dojde jinam a je na něj jiný pohled. Před Bohem a pod mikroskopem jsme si všichni rovni, rozdílnost je jen ve vůli, která má nadání být svobodná. A tady teprve začíná příběh člověka, příběh svobodného člověka. Ale to nebývá otravný příběh polní trávy, světské slávy,“ končí Hutka své připomínky v den zádušní mše Karla Gotta.
vef, Parlamentní listy, 15. 10. 2019
2024