Gott byl hlásnou troubou okupačního režimu, vlál jako prapor, tvrdí písničkář Hutka

Pro mnohé jeden ze symbolů sametové revoluce. Skladatel a písničkář Jaroslav Hutka přijal Výzvu Seznamu.

Do 30. výročí od sametové revoluce zbývá pár týdnů. Vzpomenete si, jak jste ty poslední týdny před 17. listopadem 1989 prožíval vy?
Matně. Je to dávno, třicet let je dlouhá doba, to už ta paměť si začne trošku zpracovávat po svém, a protože člověk to vypráví často a někdy je ta paměť už řízena tím pozdějším vyprávěním, tak to nejsou úplně spolehlivé věci, na které si člověk vzpomíná.

Co víte jistě?
Jistě vím, že k tomu vedly tři akce, aniž jsem si to tehdy uvědomoval. My jsme na podzim 1988 udělali koncert v Budapešti pro československé publikum a přijeli lidi. V červnu 1989, také v Budapešti, už přijelo 500 lidí, to bylo úžasné. A začátkem listopadu to byla asi třídenní, opravdu velká akce ve Wroclawi, kterou Poláci úžasně zorganizovali. Tam byl v podstatě celý exil. Přijel tam, než byly zavřené hranice. Šlo asi o dva a půl tisíce lidí. Tehdy to bylo v divadle, takže se to tehdy povedlo spočítat.

Ve vzduchu viselo, že to praskne.
Já si myslím, že neviselo, že to praskne u nás. Ono to praskalo všude. V tom Maďarsku už to praskalo dlouho, v Polsku také. A tam na jevišti, to bylo úžasné, oznámil nějaký Němec, že padla Berlínská zeď. To bylo fascinující. Ale já jsem pořád, a nebyl jsem sám, nevěřil, že tady se něco stane.

Proto jste se do České republiky, respektive Československa, vrátil až poměrně pozdě, 25. listopadu?
To nebylo pozdě.

Že jste nejel hned?
Tak hned. Sedmnáctého listopadu se něco strhlo. Já jsem to zjistil večer z BBC. Bylo to úplně nejasné, tak jsem telefonoval s kamarády. Vypadalo to napínavě a nejistě, ale já jsem začal být zvědavý. Já jsem říkal: chci tam být. Tak jsem si napřed chtěl od kamaráda půjčit auto. Ten mi to vymluvil a říkal: to tě nechají na hranicích a nachladíš se, protože byla zima. Tak mě přemluvil, ať letím. A já jsem neměl peníze na letenku, to bylo tehdy drahé. On mi ji zaplatil kamarád a hned jsme volali na letiště, ale první volná letenka byla 25. listopadu, protože tehdy létalo málo letadel a bylo to obsazené asi novináři a vším.

Vy jste hned 25. listopadu vystoupil na manifestaci Občanského fóra na Letné, to vás z letiště vezli rovnou na Letnou?
Rovnou na Letnou. Já netušil, co je na Letné, protože pět hodin jsem se zdržel na letišti, pak mě pustili. Je několik verzí, proč mě pustili, protože jsem neměl vízum a měl jsem holandské občanství. Říkali, že se musím vrátit do Den Haagu, abych si požádal o víza. Já jsem říkal: to jste se zbláznili. A poté mě po 5 hodinách pustili. Venku na mě čekal dav lidí. Posadili mě do auta a vezli mě na Letnou. Já jsem vůbec nechápal, co myslí tou Letnou, protože tam byly ty komunistické a vojenské přehlídky.

Co vám šlo hlavou, když jste viděl ten dav?
Řekl bych, že takový trošku zmrzlý zmatek, protože to bylo naprosto neuvěřitelné. Já jsem byl jedenáct let v exilu, vlastně jako anonym, protože člověk je cizincem, sice už jsem se tam pak cítil nějak doma, ale věděl jsem, že zůstanu cizincem…

A najednou dav skanduje: Hutka, Hutka.
To byl opravdu divný pocit, ani bych neřekl závratný, ale nějak divně neskutečný. Takový až nepatřičný, jako co se to člověku v životě stalo?

Na těch dobových záběrech je vidět trošku váhání z vaší strany. To jste váhal, co zahrajete? Nebo to byla obyčejná tréma?
Tak, byly to nějaké rozpaky z neuvěřitelnosti té situace, protože to nikdo nečekal. To nikdo nepřipravoval. Celý ten pád východního bloku, to se nějak stalo a dodnes vlastně přemýšlíme a zkoumáme, jak se to stalo. Stalo se to náhle a nikdo to nevyprovokoval. Lidé na to nečekali, žádná revoluce nebyla, prostě se to najednou stalo.

Nevyčítal jste si v tu chvíli, že jste podlehl tlaku, že jste z Česka emigroval?
To jsem si vyčítal tak prvních pět let, pak už ne, protože to vlastně bylo správně. Ty první léta jsem to považoval za grandiózní chybu, že jsem tím pokazil všechno, co jsem předtím udělal. Já jsem neuměl žádný jazyk. Byl to najednou dramatický vývoj, který jsem zažil poslední léta jako písničkář. Písničkář, který vlastně byl úspěšný a najednou stál proti státu, a to byla dramatická věc. A najednou jsem propadl vlastně mezi pitomce. Nerozuměl jsem ničemu a neuměl jsem se vyjádřit. Měl jsem ze dne na den pocit, že hloupnu a degeneruji. To byl nepříjemný pocit. A s tím potom přišel pocit, že jsem se blbě rozhodl, a ta absurdita, to bylo nezměnitelné, to rozhodnutí už bylo.

Zpátky na Letnou. Ve chvíli, kdy jste zahrál tu svou písničku, řekl vám na Letné tehdy Václav Havel: Tak jsme vyhráli, protože už nešlo střílet. Cítil jste to stejně jako Havel?
On mi tohle řekl později. Tam na Letné, když jsem dohrál, tak mi do ucha zašeptal: Jardo, to není koncert, my sundáváme vládu. Tak jako úsměvně a ironicky. To byly tak první hřejivé momenty, které jsem vlastně v tom návratu prožil, protože tam bylo všechno. Nejenže byla hrozná zima, ale to všecko bylo nepochopitelné, a najednou to ten Havel polidštil.

Také jste si myslel, že už teď nelze střílet?
Upřímně řečeno, o tom jsem nepřemýšlel. Protože se mi to ani nezdálo možné. Havel mi později říkal: Ty jsi nám písničkou zachránil revoluci! A já jsem říkal: Jak?
On odpověděl: Když jsi dohrál, tak byl takový mír, že už nešlo střílet. A mám na to důkazy v trezoru.
Já si nemyslím, že píseň může změnit politiku, ale píseň má tu možnost, když už to v lidech je, sjednotit pocit a tu radost. Myslím, že ta píseň měla až nečekaně úžasnou roli.

Vy jste neřekl její název doteď, je to vlastně píseň Náměšť. 16. listopadu budete zpívat na Letné.
Ano.

Na demonstraci Milion chvilek pro demokracii. Bude to také Náměšť?
Ano, chci tam zahrát Náměšť, protože to je píseň, která na Letnou patří. Myslím, že to je píseň, která spojuje lidi a je o svobodě.

Patří pro tuto chvilku? Musím připomenout totiž letošní léto, kdy se konala jiná demonstrace Milionu chvilek a tam vás vlastně nechtěli.
No…

Právě proto, že ta píseň je příliš spjatá s rokem 1989. Smějete se, takže se vás to nedotklo?
Ne, tady nešlo o tu píseň. Když jsem jim to nabídl, tak oni mi odpověděli, že se sejdou. Neodpověděli hned po e-mailu, že si mě tam nepřejí. Byli hrozně slušní. Asi hodinu jsme spolu mluvili a vysvětlili mi, že se mě vlastně tak trošku bojí.

Jak to?
Pro mě to bylo takové překvapení. Byla tam generační propast, protože oni se narodili až po Letné, a teď tady v komerci se člověk dozví, co který zpěvák dělá. Já v té komerci prostě nejsem, a když se někdo nezajímá, co dělám, i když toho dělám hodně, tak se to prostě nedozví. Oni neměli tušení, co dělám teď, že hraju a mám nové písně.

Takže vás to nemrzelo?
Brali mě. Bylo to překvapení, ale pak jsme se dohodli, že už to bylo oznámené, že tam nebudu hrát. Nakonec byli svolní, protože jsme zjistili, že si rozumíme, ale do té doby jsem byl pro ně ještěr z prvohor.

Náměšť, kterou budete hrát teď, je úplně stejná? Nebo ji trošku pozměníte?
Ne, bude stejná. Já jsem to složil v roce 1973. Vlastně to bylo v té nejtěžší době a ta píseň vyjadřovala něco úplně zásadního v té beznaději, která byla v tu chvíli na dně. A do toho se nedá sahat.

Budete hrát i 28. října na koncertu pořádaném Pamětí národa. Nezazpívá si tam naopak třeba Jaromír Nohavica. Kvůli spolupráci s StB. Myslíte, že je to tak fér?
To já nebudu odhadovat. Kdyby tam zpíval, tak tam nebudu zpívat já. To je jednoduché.

Vy jste si s ním vyřizoval svoje účty, například přes písničku Udavač z Těšína.
Já jsem písničkář, on je písničkář. On mi při prvním setkání říkal, jak jsem byl vždycky jeho příkladem, pak se zjistilo, že spolupracoval. Spolupracoval dva roky a to je dlouhá doba, takže to nebylo najednou tak, že by se probral.

Nepřišel po 30 letech čas odpustit?
Zaprvé to nesouvisí s odpuštěním, to tak trochu záleží na něm, jak on to vezme. Pepa Streichl spolupracoval také. Byli kamarádi, vystupovali spolu, vzájemně to o sobě nevěděli a Pepa za mnou přišel, omluvil se a probrali jsme to. A pro to mám pochopení, že prostě někdo něco nezvládne.

Pan Nohavica tento týden pokřtil knihu antiislamistického sociologa, pana Hampla. Sledujete tyto jeho kroky a máte případně pro ně nějaké vysvětlení?
Nemůžu je nesledovat, protože se to na Facebooku vždy objeví. Je to smutné, on pak pokračuje v podstatě v té negativní úloze, kterou tehdy už tou spoluprací převzal, a už tam mezi jarem, písničku Modrá čepice, proti odborům, jsem říkal: písničkář zpívá proti odborům, jak je to možné? Teď podporoval ODS, tak jsem říkal: tak dobře, pravicový písničkář, ale je to zvláštní…

Vy jste podporoval Zelené. Dokonce za ně kandidoval.
Ano.

Pojďme od Jaromíra Nohavici, a to ke Karlu Gottovi. Vy jste v jedné vaší písni, která se jmenuje Proč? Proč? Proč? napsal text, kdy syn se ptá: Táto, proč zpívá Karel Gott? A otec na to: Neptej se proč a natírej plot. Štve vás, že Karel Gott mohl zpívat a vy ne? T
ahle sloka je někdy z roku 1971 nebo 1972 a vlastně mi ji navrhla moje tehdejší žena. Ona psala písničky také, takže to bylo takové vtipné. Nemůžu říct, že by mě to žralo, ale bylo to trapné, že on se stal tou hlásnou troubou okupačního režimu, který byl nepříjemný a negativní, a on vlál jako prapor a prostě všude to bylo slyšet, jak je to pozitivní.Ten režim se o něj v tomhle opíral. A tím se mnoho negativních věcí režimu skrylo.

Vy jste mu to nezapomněl i v den státního smutku. Minulý týden, kdy jste na Facebook napsal: Takový zpěvák nakonec pro ten hnusný režim pracuje i v rakvi.
Ano, tam.

Není na místě trochu zdrženlivosti, v takový den?
Bylo by dobré vzít celou tu souvislost. Jak byl celý ten odstavec.

Bylo to dlouhé…
Některé jednoduché věty mají obsah v tom celém textu, ale tam to začíná tím, že vlastně díky straně a vládě se stal populární. Oni mu to víceméně umožnili nebo to od něj žádali. To, že byl 20 let nevyhnutelně pořád v médiích a byl prostě pro všechny, řekl bych, ten hlavní a jediný, pro mě bylo, že způsobil takový ten Pavlovův reflex. Ti lidé si to spojili se svým mládím. Dneska, když slyší jeho hlas, tak se jim objeví ta radost toho mládí, to je normální Pavlovův reflex, ale tím pádem se jim také zdá, že ten režim tehdy nebyl hnusný, ale byl dobrý. Protože si to spojí pozitivně a v tom je ten komentář, že vlastně i v té rakvi slouží tomu režimu. Není to žádný macabre…

I ten umíte? Řekněte, pane Hutko, co si Češi z toho listopadu 1989 vzali?
No, jak kteří. Někteří si vzali a berou dodneška. Mají tu naději, že se to podařilo. Podařilo se to, co vypadalo, že je nezměnitelné. Ten režim byl silný a dobře zorganizovaný. Ekonomicky sice měl problémy, ale s těmi problémy díky tomu, že měl armádu a policii, tak mohl žít dál. A nic by se proti tomu neudělalo. Západ nebyl agresivní vůči Východu. To mohlo trvat a ono to padlo, takže vznikla jakási naděje, že je to možné. On se pak rozpadl i Sovětský svaz, to je dodnes pro mě neuvěřitelné. Takový monument.

Takže ta naděje, že je to možné, jak říkáte, ta zůstala dodneška?
Ta u mnoha lidí zůstala dodneška. U části lidí, nevím, jak velký je tam ten moment toho zklamání, že oni očekávali něco konkrétního a to nepřišlo. A nezačali přemýšlet o tom, že to očekávání možná nebylo v pořádku. Že jsme nedomysleli nebo neuvědomili si tu situaci.

Patříte, předpokládám, do té první skupiny.
Já patřím do první skupiny, protože dějiny jdou dál a my jsme měli pocit, že se tehdy zastavily a že už to dopadlo definitivně. Byla to úžasná situace. Jako každá historická situace je cítěná v ten moment jinak, než ex post. Jako založení Československa… Dneska ho vidím dost jinak, než jsem celý život slyšel, a mám tam mnoho pochybností. Ten pád východního bloku, tam je tolik podivných otázek, na které pořád nejsou odpovědi, protože ono se to zhroutilo.

Možná za dalších 30 let…
Možná.

Letos jsme zažili hned několik demonstrací, a to jak proti vládě Andreje Babiše, tak například proti ministryni spravedlnosti Marii Benešové. Na té poslední bylo dokonce čtvrt milionu lidí. Těší vás, že ta občanská společnost je takhle slyšet?
To mě velmi těší. To je velmi nadějné, protože ty problematické režimy v Maďarsku a v Polsku mají své zástupce i na ulici. Tam jsou na ulici tetovaní násilníci ve velkém, třeba v Polsku, v Maďarsku tolik ne, ale také. Ta ulice tam patří, řekl bych, diktátorům. To se tady nestalo. Takže to je nadějná věc, že ta ulice je přátelská a uvědomělá. Myslí to pozitivně se společností v celé šířce. Není to jen ta nacionalistická pěst. Já ty demonstrace v ČR považuji za velmi fajn. Zažil jsem všechny. Byly velmi přátelské a to se mi líbilo, že mezi těmi lidmi byla fajn nálada. Že tam nebyla žádná agresivita. To je, řekl bych, nadějné.

Vy jste v roce 2006 naopak řekl něco beznadějného. „Česká politika je povrchní a bezzubá. Společnost potřebuje odburanizovat.“ Podařilo se to už? Po těch 13 letech?
Ne.

Nepodařilo?
Ne, zdá se, že ta mladší generace se chytá lépe. Ty demonstrace víceméně vzali mladí do rukou, což je úžasné. A to je nadějné, protože jim jde o budoucnost. Takže ten argument je strašně silný. Řekl bych, ta starší společnost, která v Americe třeba volí Trumpa, tak u nás zůstala izolovaná, brblavá, a uvěřila na spoustu pitomostí. Stručně řečeno, zůstává buranská. A tím je pro vývoj nebezpečná.

Vy jste loni napsal takovou trochu provokativní píseň, která se dotýká i tématu umírání prezidenta Miloše Zemana. Zeman je v textu popsaný jako sprosťák, ožrala, blemci blemt, tlučhuba, vidlák a chvástal. Je tohle podle vás dobrý způsob, jak kultivovat českou politiku?
To já nevím, jestli tím kultivuji českou politiku, ale řekl bych, že to je odpovídající popis situace.

Nic byste nezměnil?
Ne, ne, ne, ne. A já tu píseň zpívám samozřejmě někdy i na větší scéně. Na dvou náměstích už to dav zpíval se mnou. Ta píseň nepůsobí negativně.

Na někoho ano, schytala spoustu negativních reakcí.
No jo, tak to jo. Ale myslím si, že to se stane. To prostě nelze, aby píseň byla takový ten „souhlas song“. To by musela být strana a vláda, která poručí, že všichni to vezmou. Já jsem ten text psal v Indii. Psal jsem ho trošku tvrdší, než jsem ho pak zpíval, trochu jsem ho zjemnil. Ale prostě to, že náš prezident je figura ostudná a řekl bych až taková strašidelná, to je nejen neštěstí, ale musí se to pojmenovat

Miloš Zeman má stále velkou podporu. Je podruhé zvolený.
To nevadí. Já si myslím, že on tu roli prostě nezvládá. Já ho nemůžu považovat za mého reprezentanta, za mého prezidenta, i když jím je. Oficiálně jím je, ale není můj.

A proto zpíváte o jeho smrti?
Řekl bych, že to není zase tak strašidelné téma. To jsou středověké křesťanské písně… Memento mori, kdy smrt, zubatá, přichází za boháčem, za králem, a teď mu říká: „Tak moment, zastav se, trošku pomysli na smrt.“ Tohle je sice jinak stavěné než středověká balada, ale obsahově to je stejná idea.

Pro premiéra Andreje Babiše máte také přichystanou píseň?
Myslívám na to. Možná už mám nějakou vhodnou melodii, ale on je takový had. On umí kličkovat a pojmenovat ho nějak pevně je problém.

Je to těžký materiál.
Ano, on se vysmekne vlastně ze všeho a všude se vnutí. Je to vtěrka úžasná. A je schopný. Nemá proti sobě nikoho, kdo by byl stejně schopný, takže je zároveň nevystřídatelný.

Takže nevíte, o čem ještě přesně by byla?
Ne, teď nevím. A píseň musí napadnout vlastně tak trošku shůry. To nejde vykalkulovat.

Vy jste mluvil o Miloši Zemanovi. Napadá vás někdo, koho byste rád viděl na jeho místě?
Tak to je velký problém samozřejmě. Ale třeba ten Fischer se mi zdál fajn, který ale přišel do těch voleb opožděně, takže už vlastně neměl šanci se umístit řádně.

A někdo, kdo dokáže oslovit davy?
Tak, jde o to, jaké davy a jak oslovit. Já nevím, jestli Zuzana Čaputová oslovila davy. Ale vyhrála volby.

Očividně ano. Je prezidentkou.
Nikdo to nečekal, že se to může stát, a stalo se. A během pár měsíců. V přímé volbě se takové věci stát mohou. Ale nevíme…

Mluví se o generálu Petru Pavlovi. A nebo odborářském bossovi Josefu Středulovi. Někdo z nich by se vám na Hradě líbil?
Ten generál Pavel. Toho jsem nedávno potkal na nějaký diskusi. Ten by se mi líbil velmi, protože si myslím, že je nejen reprezentativní, ale má kázeň a má v sobě takovou zvláštní státotvornost. On je také chytrý a má odstup. Ten Středula… do něj tolik nevidím.

O něm by se špatně skládalo.
Má někdy zajímavé řeči, ale neumím ho posoudit. Ten generál Pavel, ten by mi byl jasnější. Prezident by se měl stejně přestěhovat z Hradčan na nějaké, řekl bych, civilnější místo. Ty Hradčany z každého, kdo tam je nějakou dobu, udělají takového císaře. My podle ústavy nemáme císaře. My máme prezidenta, který je pouze reprezentativní.

Vy sám byste ještě do politiky šel?
Ne, ne. Já jsem ještě tehdy…

To jste řekl rezolutně, takže…
To jsem řekl rezolutně, ano. Naposledy jsem fakt šel do politiky s těmi Zelenými. Jeden z důvodů tehdy byl, že se mi dlouho nedařilo psát další písničky. Tak jsem si myslel, že to skončilo a že bych mohl být užitečný na jiném poli. Od roku 2006 se prorazila hráz a od té doby píšu intenzivně.

Takže na politiku není čas?
Není a řekl bych, že to není vhodné. Ten písničkář má být nezávislý a já chci být nezávislý. Což si myslím, že jsem. A tím pádem můžu něčemu v politice fandit, ale nebudu do politiky vstupovat.

Pane Hutko, díky za rozhovor.
Nemáte zač. Děkuju za pozvání.

Markéta Bidrmanová, seznam zprávy, 17. 10. 2019