STUDENTSKÁ MINIKONFERENCE „ŠAFRÁN“ V UHERSKÉM HRADIŠTI
1. listopadu 2012 se v Uherském Hradišti konala první minikonference projektu Moderní dějiny do škol. O její atmosféře,průběhu a smyslu se rozepsal hlavní organizátor, češtinář místního gymnázia a jazzman Jaroslav Křápek. V článku najdete také reflexi akce z pera Petrušky Šustrové, fotografie a krátké videosekvence z návštěvy věznice a večerního koncertu.
První listopad se stal vyvrcholením mojí dlouhodobé snahy přizvat na jedno místo a v jeden čas pět zakládajících členů volného písničkářského sdružení Šafrán. Několik měsíců příprav, plánování a představ v rovině spíše snů se však vyplatilo a skutečně se v Uherském Hradišti nakonec Vlastimil Třešňák, Vladimír Merta, Jaroslav Hutka, Dagmar Andrtová-Voňková a Petr Lutka sešli. A nejen oni. Také i další lidé, kteří do historie tohoto legendárního sdružení zasáhli a jeho činnost dodnes ovlivňují.
Celá akce byla v rámci projektu Moderní dějiny do škol organizována Gymnáziem Uherské Hradiště ve spolupráci s o. s. PANT. Ve škole se tedy uskutečnila celodenní studentská minikonference a večer potom několikahodinový koncert výše jmenovaných umělců.
Dopolední program otevřel garant akce – uherskohradišťský starosta Květoslav Tichavský. Pozdrav přinesl i ředitel školy doc. Zdeněk Botek. V prvním vystoupení před plnou aulou gymnázia, kde kromě domácích studentů seděly rovněž hostující delegace z gymnázií ze Znojma, Brna, Ostravy a Zlína, představili Mgr. Petr Šimíček a Dr. Jiří Sovadina vzdělávací portál Moderní dějiny. Krátce nato Petr Pánek seznámil přítomné s projektem Moderní dějiny do škol, jehož součástí byla i tato minikonference.
Neobyčejně zajímavou prezentaci přivezl a přednesl Dr. Lubomír Houdek, ředitel nakladatelství Galén a velký znalec všeho, co se Šafránem souvisí. Promítl zajímavé fotografie, popsal vývoj sdružení, vysvětlil podstatu folkové tvorby v šedesátých až osmdesátých letech minulého století. Každý folkový fanda musí panu Houdkovi závidět jeho unikátní archív, do kterého nám bylo umožněno trochu nahlédnout. A těch knih a hudebních nosičů, co už Hutkovi, Třešňákovi, Voňkové a dalším vydal! Bravo, pane nakladateli!
V hodinovém výstupu Vladimíra Merty bylo leccos. Od úvah na téma „Proč nás tehdy zakazovali ti, kteří nám nyní chtějí zase vládnout?“ přes dylanovské inspirace počátků českého folku až po bezprostřední improvizace, kdy mistr zhudebňoval na přání publika nepoetické texty, a to v několika stylech svých velkých vzorů. Merta je zkrátka osobnost, která nikdy neustrne, nezastaví se. Nechce žít z minulosti. A má co říct mladým lidem i dnes. Právě dnes!
S velkým napětím a zvědavostí jsem čekal hodinku s Vlastou Třešňákem. Přiznám se, že dokud jsem ho nespatřil v gymnaziální aule, nevěřil jsem v nic. Už vůbec ne v to, že přijde a prostě BUDE TAM! Přišel! Byl tam!! Netušil jsem však – na rozdíl u všech ostatních – s čím Vlasta přijede. Naznačoval, že zpívat bude až večer na koncertě, že snad bude číst ze svých knih, že snad přinese nějaké ukázky kdovíčeho. Nakonec to byly dva jeho nové filmy. No, filmy. Vlastně parodické sestřihy z různých, ale opravdu různých starších snímků, namluvených samotným Třešňákem. Občas jsem pochytil cosi jako sebeironický pohled na celý Šafrán, ale většinou jsem se v té smršti sarkastických výkřiků ztrácel. Takové chrlení od Vlastimila všichni dobře známe! Proto jsem byl opět z jeho nového díla nadšen. Mám pro tohoto všeumělce slabost. I ze zkušenosti učitelské, tedy od svých studentů, dobře vím, že Třešňák je inspirující, fascinující, ojedinělý a v tom nejlepším smyslu slova SVŮJ! Je fajn, že tento švédský občan má povolení k pobytu v naší zemi . . ?!
V pravé poledne jsem vybranou skupinu asi třiceti účastníků konference odvedl a posléze i provedl uherskohradišťskou věznicí. Bývalou věznicí. Mnozí v ní byli poprvé. Patrně silný zážitek. Celých dvacet tři roků není tento dům zla možno navštívit. Jedna celá generace, co jí měla projít v pietní prohlídce. A neprošla. Tak jsme tam stáli a ptali se PROČ? Vladimír Merta natáčel, novináři fotografovali. Krátká exkurze skončila venku před věznicí u pomníčku, na němž jména třiceti zmařených životů žádají o pozornost lhostejných kolemjdoucích.
Po obědě ve školní jídelně, což byla pro některé neméně působivá událost, se uskutečnily workshopy pro studenty, založené na práci s literárními a písňovými texty. Další hodina s Dášou Voňkovou a její bravurní hrou na kytaru. A s Petrem Lutkou, který svými mariánskými písněmi dokázal rozezpívat celou aulu nabitou mladými lidmi. Salve, Petr! Poslední část našeho školního programu byla naplněna diskusí, kterou moderovala Petruška Šustrová. Beseda písničkářů je základem konferenčního sborníku. Nechci zapomenout na parádní fotografie, které přivezl a jimi školu vyzdobil další skalní fanoušek Šafránu - Ota Nepilý.
A večer téhož dne? Koncert v místním Klubu Mír. Vyjmenuju postupně vystupující ještě jednou. Petr Lutka. Potom Dagmar Voňková. Dále Vláďa Merta. A Jarda Hutka. Nakonec Vlasta Třešňák a jeho Band. S půlnocí poslední skupinové fotky, co mně připomínají Rubensovy barokní obrazy . . .
Neosobuji si mluvit za jiné. Ale sám za sebe: Milí Šafráni, děkuji, že jsem u toho mohl být!
Jaroslav Křápek, Uherské Hradiště, Moderní dějiny 9. listopadu 2012
Šafrán po letech
Prvního listopadu se v Uherském Hradišti konala studentská minikonference o Šafránu. Pokud nevíte, co to je, ráda vysvětlím: sdružení písničkářů, které vzniklo na začátku sedmdesátých let. Samozřejmě jsem se tam vypravila a byla jsem nanejvýš spokojená, ba nadšená. Petra Lutku, Dášu Voňkovou, Vladimíra Mertu, Jaroslava Hutku a Vlastimila Třešňáka jsem pohromadě neviděla dobrých pětatřicet let, byla to pro mne příležitost ponořit se do vzpomínek. Často sobě i jiným říkám, že československá normalizace sedmdesátých a osmdesátých let byla příšerná doba, ale v aule uherskohradišťského gymnázia mi došlo, že to není tak docela pravda. Což o to, režim a jeho poskoci dělali všechno pro to, aby příšerná byla, a nepopiratelně se jim to dařilo. Člověk měl zalézt do své nory, co možná nevystrkovat nos, a pokud už vyšel z domácího útočiště, měl kývat, kývat a kývat, případně zdobit okna, chodit do průvodu a jinak držet hubu a krok.
Jenže právě koncerty Šafránu byly ostrůvky svobody, bylo jasné, dokonce až nápadné, že písničkáři si myslí svoje a dokážou to sdělit publiku. Nešlo snad o nějaké protestsongy, ale atmosféra a celá nálada jejich představení byla taková, jako by člověk vykročil z kývajícího světa do kouzelného prostoru, kde má každý vlastní hlavu a dívá se na svět, jak chce, a ne jak je nadiktováno shůry. Když se o takovém prostředí mluví, většinou se připomíná underground a jeho kapely nebo setkání, o Šafránu bývá řeč málokdy. A je pravda, že mezi undergroundovými muzikanty a písničkáři ze Šafránu vládlo jisté napětí, někdy až nevraživost, a že to pro mne tenkrát nebylo snadné: byla jsem oddanou posluchačkou těch i oněch, s těmi i oněmi jsem se přátelila, a s těmi i oněmi se hádala o ty druhé.
Jak jsem tak toho prvního listopadu ale postávala a posedávala v klubu, kde se konal mamutí čtyřhodinový koncert, přiblble jsem se usmívala. Kdepak byly loňské sněhy hádek a napětí! Z celé normalizace najednou pro jeden večer zůstaly jen ty koncerty, kde se posluchači cítili svobodní. Po očku jsem sledovala studenty z gymnázia – copak oni na to? Není to už pro ně antikvární? Podle ovací, jaké písničkářům uspořádali, nejspíš nebylo. A to, prosím, nemohli pociťovat sladkou nostalgii a nevalily se na ně proudy vzpomínek, jako na mne.
Pravda ovšem je, že jediný, kdo zpíval to, co tenkrát v sedmdesátých letech, byl Jaroslav Hutka, a i ten hrál také nové písničky, které se těm dávným nepodobaly. Opravdový výlet do minulosti se tedy nekonal, ale ten si umím obstarat doma, existují přece dávné nahrávky. Žádná nahrávka se ale samozřejmě nevyrovná živému vystoupení, a tak jsem zažívala dvojí potěšení, které se pak slilo do jednoho: do báječného pocitu, že to, co bylo na minulosti krásné a povzbudivé, trvá pořád, že zmizelo jen to, co mi tolik vadilo a co nikdy nemělo existovat. A v noci jsem nemohla usnout, ačkoliv jsem byla pekelně unavená – v mysli mi zněl večerní koncert a prolínal se s koncerty, které jsem si užívala před desítkami let.
Petruška Šustrová, Moderní dějiny 9. listopadu 2012
Studentská minikonference Šafrán
Osobnosti neoficiálního folkového sdružení ze 70. let Šafrán se sešly v rámci projektu Občanského sdružení PANT Moderní dějiny do škol v Uherském Hradišti. Ve čtvrtek 1. listopadu 2012 se na zdejším gymnáziu uskutečnila studentská minikonference Šafrán.
Osobnosti neoficiálního folkového sdružení ze 70. let Šafrán se sešly v rámci projektu Občanského sdružení PANT Moderní dějiny do škol v Uherském Hradišti. Ve čtvrtek 1. listopadu 2012 se na zdejším gymnáziu uskutečnila studentská minikonference Šafrán.
„Minikonference navazuje na úspěšnou studentskou konferenci Druhá kultura v ČSSR, která proběhla v únoru tohoto roku v Ostravě,“ uvedl Jiří Sovadina, člen Občanského sdružení PANT a učitel dějepisu z Gymnázia Olgy Havlové v Ostravě-Porubě. „Opět se soustředí na nezávislou československou kulturu, konkrétně na neoficiální sdružení písničkářů Šafrán.“ Akci zahájil starosta Uherského Hradiště Květoslav Tichavský, ředitel GUH Zdeněk Botek a předseda Občanského sdružení PANT Petr Pánek. Účastníky čekala také putovní výstava Pavel Tigrid – slovy proti totalitám a prohlídka bývalé věznice v Uherském Hradišti. Odpoledne proběhly studentské workshopy, které vedli učitelé uherskohradišťského gymnázia a zaměřili se v nich na práci s textem.
Studenti měli příležitost se osobně setkat s Vladimírem Mertou, Vlastou Třešňákem, Dášou Andrtovou-Voňkovou či Petrem Lutkou, a to nejen při besedách v průběhu dne, ale i na večerním koncertu v klubu Mír. Odpolední diskusi na téma Šafrán včera a dnes moderovala novinářka a překladatelka Petruška Šustrová.
Občanské sdružení PANT, zařazeno: 7. 11. 2012
Legendární čeští písničkáři se sjeli do Uherského Hradiště
Uherské Hradiště - Mimořádnou příležitost setkat se a popovídat si s legendárními českými písničkáři měli včera studenti uherskohradišťského gymnázia. Jejich kantoři pro ně uspořádali celodenní blok přednášek, diskuzí a samozřejmě i hudebních vystoupení.
Do Uherského Hradiště zavítali nejen kdysi napůl zakázaní hudebníci Vladimír Merta, Vlastimil Třešňák, Petr Lutka, Dagmar Voňková a na večerní společný koncert také Jaroslav Hutka, ale třeba i disidentka a publicistka Petruška Šustrová nebo ředitel nakladatelství Galén Lubomír Houdek. „Je to výborné, akce plní svůj účel. Aula je při diskuzích plná studentů, ti odvážnější si s písničkáři zpívají," neskrýval spokojenost hlavní organizátor konference, pedagog gymnázia Jaroslav Křápek.
Členové ostravského sdružení Pant zase do vestibulu školy nainstalovali dvanáct výstavních panelů popisujících život a dílo jedné z nejvýznamnějších postav československé exilové kultury, Pavla Tigrida. Expozice zde potrvá minimálně čtrnáct dní a prohlédnout si ji může přijít i veřejnost.
Velkému zájmu se těšila beseda folkových interpretů, kdy popisovali své nelehké protloukání se životem v komunistickém režimu, jenž jim zrovna dvakrát nepřál. „Mnozí z nás byli apolitičtí, neprotestovali jsme prvoplánově. Plíživě a nenápadně však začalo přituhovat, z naší tvorby se stalo politikum, hra kočky s myší," řekl třeba jeden ze zúčastněných písničkářů Petr Lutka.
Michael Lapčík, Slovácký deník 2. 11. 2012
Hradišťští gymnazisté nahlédli do věznice
Uherské Hradiště - Písničkář Vladimír Merta byl jedním z členů folkového sdružení Šafrán v sedmdesátých letech, jemuž byla včera věnována studentská konference v Uherském Hradišti.
Jejím hlavním organizátorem byl kantor tamního gymnázia Jaroslav Křápek, jenž kritizoval veřejnou nepřístupnost objektu věznice. „My na gymnáziu se na ni můžeme dívat akorát z okna učebny. S občanským sdružením Memoria jsme přitom uspořádali petici, aby se věci v tomto směru hnuly kupředu. Podepsaly ji tisíce lidí včetně Petra Nečase. Nikdo však neudělal vůbec, ale vůbec nic. Přitom ne v úhledných kavárnách v centru města, ale tady v těchto zdech je vtisknut pravý obraz naší společnosti," prohlásil Křápek k přítomným studentům v kapli s rozdroleným obrázkem Panny Marie a rudou hvězdou ve výklenku.
Písničkář Merta točil v hradišťské věznici dokument
V jindy nepřístupném objektu bývalé věznice v Uherském Hradišti se včera po poledni procházela skupinka návštěvníků. Na samotky, do vězeňské kaple i na nádvoří se přišli podívat účastníci konference Šafrán, kterou pořádalo uherskohradišťské gymnázium.
Rakousko-uherský, prvorepublikový, protektorátní i komunistický žalář si prohlédli studenti i jejich kantoři, a také například písničkář Vladimír Merta. Ten se oprýskanými chodbami pohyboval s kamerou v ruce. „Mám v úmyslu natočit asi hodinový dokument o šedé zóně tehdejší společnosti. O lidech, kteří nějakým způsobem přežívali mezi strukturami režimu, aby mohli dělat dobrou věc. Zdá se mi, že se prozatím věnovalo mnoho času absolutním sviním nebo absolutním hrdinům. Ale šedá, ta má sto padesát odstínů, které jsou mnohem zajímavější než černá nebo bílá," prohlásila jedna z českých folkových ikon.
Michael Lapčík, Slovácký deník 2. 11. 2012
|