Pleteme si svobodu projevu s bezbřehým brbláním. Buďme víc Evropou než Českem, říká písničkář Hutka

Jaroslav Hutka je žijící legendou. Proslulé bylo jeho koncertování v 60. letech s Petrem Kalandrou, nezapomenutelný je jeho příjezd z nuceného exilu v listopadu 1989 a písně Náměšť či Havlíčku, Havle před statisíci demonstranty na Letenské pláni i porevoluční koncerty ve vyprodané Lucerně. Pověstné jsou také jeho snahy zúčtovat s někdejším komunistickým režimem, na což česká společnost trochu rezignovala. Naposledy se tak stalo, když se ozval proti jmenování Karla Srpa do Etické komise. "Češi jsou nějak od přírody strašpytlové a bojí se říct nahlas, co si myslí, a snaží se to nakonec i nemyslet a přizpůsobit se," říká v rozhovoru Jaroslav Hutka, jenž 21. dubna slaví 70. narozeniny.

Své sedmdesátiny oslavíte na pódiu – koncertem v Divadle Semafor. Proč právě zde a co chystáte speciálního?
To, že je to v divadle Semafor je pro mne náhoda. Pan vydavatel Houdek z Galénu mě šikovně dohnal k tomu, že poprvé v životě slavím narozeniny na pódiu. Semafor se mu zdál úměrně veliký, já souhlasil, protože v Semaforu jsem nikdy nehrál, takže novinka. Ale podcenili jsme to. Ještě než jsme to stačili rozhlásit, bylo vyprodáno. Další novinka budou se mnou na jevišti mnozí muzikanti.

Nakladatelství Galén vydává k vašemu jubileu básnickou sbírku Agonda, dvě CD starých písní Sladké žluté a nové album se současným repertoárem V rozpitých barvách. Jak byste charakterizoval vaše nové album?
Vzbudí to rozpaky. Široké publikum o mně čtvrt století nic neví a já přicházím se zralým ovocem z neznámého stromu. Bude to chutnat nezvykle a koncepce aranžmá, kterou tomu dal Radim Hladík, byl pro něj experiment, útěk z toho, v čem žil. Říkal mi: „Nesmí to být uzavřené, v tom jsem každý den.“ Nechtěl tam basu, nechtěl, aby „níťaři“, tedy housle a viola, to slyšeli předem, nechtěl, abych to hrál jinak než na koncertě, nechtěl, abych používal chronometr. Aby to vzniklo přirozeně a neopakvatelně jako asi akvarel. Název „V rozpitých barvách“ tomu odpovídá.

Platí stále, až na tento počin Galénu, že si svá cédéčka jinak zásadně pálíte a prodáváte sám? Osvědčil se vám váš „Samopal“?
To naštěstí přestává platit, protože Galén pozvolna můj „Samopal“ přebírá. Je lepší když věci produkují profesionálové a ještě ke všemu s láskou a nadšením. Ale Samopal nikdy neopustím úplně, ale budu se mu věnovat jinak, intimněji. Dosud mi zaplnil, a to zcela, tu vydavatelskou prázdnotu od krátké popřevratové slávy do objevení se Galénu. Takže to byla taky tak trochu manufaktura, která dělala přístupné všechny moje písně. Teď to bude svobodnější a sběratelštější.

Vaše nová básnická sbírka se jmenuje Agonda podle indické rybářské vesničky, kde jste částečně tyto básně psal. Do Indie jezdíte často, čím je pro vás zásadní?
Stalo se to zásadní. Za posledních osm let jsem tam prožil šest zim. Více než rok života. Původně jsem hledal klidné místo na dokončení tří knih ještě z emigrace. Jeden člověk mi poradil Agondu. Mně to napřed znělo jako něco v jižních Čechách. Že je to v jižní Indii mě udivilo, ale vzal jsem to vážně a v roce 2009 na prosinec jakoby vyšším řízením nebyly žádné koncerty, tak jsme tam už začátkem prosince s přítelkyní Magdalenou odjeli na dva měsíce a skutečně jsem našel klidné místo na práci.

Je vám sedmdesát, ale máte mladou manželku, roční dcerku a před sebou desítky nasmlouvaných koncertů. Cítíte se být starý? A lze se při takové konstelaci vůbec cítit starý?
Lhal bych, že tu sedmdesátku necítím. Otravuje mne to věčné řízení auta v noci po koncertech, nepravidelný život muzikanta se blbě projevuje na schopnosti klidně spát, nějak se vytratila soutěživost a chtěl bych vlastně jenom psát a žít tím jako stavem mysli, ale to se daří jen v té Agondě. A umírají kamarádi. Ale jinak na to, čemu se říká stárnutí, to mentální vyschnutí a ztráta orientace, tak na to nemám ani náladu, ani čas. A s tou malou je opravdu sranda. Jakoby jednou nohou stála ještě v ráji a dávala nám nahlédnout, jak radostné to tam je a že to je ta skutečnost našeho života.

Neoprášíte coby novopečený tatínek i tvorbu pro děti? Naše děti milují písničky o králíkovi, co si šel vyzvednout balík, v němž byl rohlík, nebo o jezevcovi, jenž ukradl ježkovi máslo.
Tak to určitě. A už se na to těším. Vždycky to začalo tím, že děti začaly mluvit a chápat slovo. Dětská mysl má tu zázračnost, že když začne rozumět světu a jeho popisu, začne používat jazyk, tak vezme svět jako hru a ne jako pouto a uvěznění. No a to se pak pár let dějí věci!

Co říkáte vývoji kauzy kolem (ne)jmenování Karla Srpa členem Etické komise pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu? Berete Sobotkovo odmítnutí podpisu jako svou výhru? A je vyhráno?
Ta celá kauza je poněkud nechutná a vůbec mě nebaví se jí zabývat. Pan prezident měl jakýsi svůj zájem rozvrátit Etickou komisi, protože se snaží z nějakého důvodu zpochybnit zločinnost komunistického režimu. Pan Srp by asi byl k tomu výborný instrument, jenže z pana Srpa mám pocit, že jeho mysl má hodně posunutý práh vnímání skutečnosti. Sigmund Freud by asi vysvětlil, proč pan Srp vytěsnil z mysli vzpomínku na velmi širokou spolupráci s StB a pětileté členství v komunistické straně. Jenže ve chvíli, kdy vstoupí konfrontačně do politiky, tak psychoanalýza nestačí, objeví se fakta. A vyhráno? České soudy jsou bohužel nepředvídatelné, ale nejde o spor mě a jeho. Tady pomocí soudního procesu budeme bojovat o pravdivý popis současnosti a minulosti. Tohle beru v tom sporu jako zásadní.

Jak dopadla vaše snaha o rehabilitaci v souvislosti se zadržením v roce 1977? V cele jste tehdy strávil 48 hodin, které považujete za šikanu. Šlo vám o těch 48 hodin šikany, nebo spíše o trvalý nátlak StB na vaši osobu a její následnou akci Asanace, která vedla k vašemu vystěhování z vlasti? Nebo jste zkrátka testoval, nakolik se dnešní demokracie umí vypořádat s tehdejším režimem a jeho praktikami?
K žádosti o rehabilitaci za těch pouhých 48 hodin zadržení mě přemluvil jeden právník kvůli obecné otázce právní morálky. Mě se do toho nechtělo, když lidé seděli také desetiletí. Jemu šlo o precedens, že všichni tehdy takhle krátce zadržení z politických důvodů byli zadrženi za výtržnictví, což je paragraf platící dodnes. U mě to bylo jasné a po dlouhých tahanicích jsme to nakonec vyhráli a právně to očistilo mnoho tehdejších případů. To byl důvod. Ale jelikož šlo o rehabilitaci, bylo zde i finanční odškodnění. Takže mám k penzi měsíční příplatek dvě koruny. Má to být jen koruna padesát, ale zaokrouhluje se to nahoru.

Vy se stále osobně snažíte vypořádat s komunistickým režimem a jeho nezákonnostmi. Jak se to podle vás do dnešních dnů podařilo české společnosti?
Nepodařilo se to ani v náznaku a to dnes obecně způsobuje pochyby, jestli ten režim vůbec zločinný byl. Z této teskné skutečnosti je zajímavý výhled na trestní oznámení, které loni Platforma evropské paměti a svědomí podala státnímu zastupitelství ve Weidenu v Bavorsku kvůli zabíjení na československo-německé hranici za komunizmu. Kvalifikace je, že je to mezinárodní zločin, tedy nepromlčitelný, takže se jím může zabývat i německý soud. Potrestání viníků je asi už pasé, ale jejich označení a soudní popis skutečnosti, nikoliv jen dokumentární, je důležitý. Tomu se čeští soudci dokázali geniálně vyhýbat. Ale jsme částí Evropy, kam chtěli ti zabití lidé utíkat, i z toho hlediska je to už mezinárodní záležitost.

Vy patříte již od 90. let k hlasitým kritikům polistopadových poměrů, podobně jako svého času Karel Kryl. Oba jste za to tak trochu upadli v nemilost, Češi tehdy neradi slyšeli, když se někdo otíral o nové, lepší poměry. Jak se na to díváte dnes?
Já nejsem žádný militant a když jsou moje kritiky hlasité, je tady něco v nepořádku. Asi je to v krajině přehnaného mlčení. Vím, i to je už kritika. Ale Češi jsou nějak od přírody strašpytlové a bojí se říct nahlas, co si myslí a snaží se to nakonec i nemyslet a přízpůsobit se. Přitom nejde teď ani o život, ani o vězení, svoboda projevu je tady stále zaručená. Jenže svoboda projevu je něco jiného než volnost bezbřehého brblání. Být svobodný také znamená mít pocit spoluodpovědnosti za veřejný prostor.

Když byl Miloš Zeman zvolený prezidentem, říkal jste ve volebním studiu, že je to pro demokracii krok zpět a že bude pokračovat neprůhledná politika. Co říkáte nyní, ke konci Zemanova mandátu?
Měl jsem pravdu a je to ještě horší, protože to bylo akceptováno, stalo se to jaksi normou. Nejen zhulvátštění veřejného prostoru, ale i ta jeho politická vstřícnost vlastně jenom na Východ. Evropa je samozřejmě pro nás Západ, jako celá naše historie a západní Evropa bude existovat dál. Rozvolňuje se pouze Evropská unie a pravděpodobně se bude přeformovávat a my prostě můžem zůstat za kopečkama.

Pamatujete si osobně Miloše Zemana z doby listopadové revoluce? Vy jste zpíval Náměšť a Havlíčku, Havle, on svými bonmoty komentoval odcházející komunistický režim. Jak na vás tehdy působil?
Zeman byl tehdy na manifestacích populární, že uměl říkat neuvěřitelně geniální statistická čísla, která si ale cucal z rukávu. Lhal, aby byl populární. Já na většině těch demonstrací hrával, mě byl hrozně nesympatický, ale lísal se, říkal, že jsme mnohou láhev spolu vypili už v sedmdesátých letech, byl schopen mi popsat můj byt, kde občas po flámu přespal. Paměť měl skvělou, akorát já si ho nepamatoval, ale začli jsme si tykat, dokud jsem nenapsal ostrý článek proti opoziční smlouvě. To jsem ho potkal naposledy a už mi vykal, byl už předsedou vlády, házel do sebe becherovky, co mu nosila ochranka a když jsem ho upozornil, že si tykáme, řekl, že lidé se halt schází a rozchází. To bylo na koncertu za Kryla. V Semaforu, ale ten byl tehdy jinde.

Hrál jste pro statisíce lidí na Letné, pro vyprodanou Lucernu, lidé bouřili a byli nadšení. Nyní hrajete v klubech a na menších scénách. Co se vlastně stalo?
Stalo se to, co se mělo stát. Mně ta velká představení moc nebavila, je to moc telegrafické, já to mám raději osobnější. A hlavně neumím to, co musí umět politici a všichni ti slavní na pódiu, že se sami do sebe vžijí jako do figury, kterou tlačí před sebou a která slouží své pověsti. Já pořád žiju v těch Pravděpodobných vzdálenostech.

Jak to máte nyní s Jarkem Nohavicou? Odpustil jste mu? Zaujala vás jeho současná tvorba?
To byla osobní věc kvůli Karlu Krylovi. Že ta píseň zaháhla celý národ a dokonce i předseda vlády musel říkat, jaký má na ni názor, je sice úžasné, ale zároveň směšné. Já Nohavicovu tvorbu moc neznám a ani mě nezajímá, pro mě už je to za hranicí komerce a co se odpouštění týká, co bych měl odpouštět? To by byla otázka spíš pro Karla Kryla. Podvedl jeho a své vlastní publikum a na to sice můžu mít názor, ale vlastně je mi to fuk. Je to už pod nánosem dávného času a já žiju v jiném světě než on.

Jak vás zasáhla smrt vašeho kolegy, kytaristy Radima Hladíka?
O smrti se mluví špatně, protože se týká každého z nás a když umře někdo tak blízký, jako jsme si s Radimem byli, odchází a umírá tím také něco ze mne samotného. Fyzicky jsme sice každý oddělený, ale životy sdílíme, žijeme vědomím, tělo je jen nástroj toho vědomí a většinou se o tělě dozvíme, až nám přestane sloužit, do té doby ho jen používáme k našemu vědomému existování.

Kdybyste jako dárek k sedmdesátinám mohl jednu věc v české společnosti či v českém státě změnit, která by to byla?
Abychom byli víc Evropou než Českem, abychom byli víc lidmi a více si uvědomovali, že žijeme v přátelském vesmíru a ne jen ve své vlastní hořké lokalitě. Takže abychom se na sebe, i my Češi, víc usmívali.

Zuzana Hronová, Aktálně.cz, 21. 4. 2017