KOČÍ (poznámky k písni) Stojím na silnici, mávám a stopuji kdo mě zastaví, kdo mě sveze Jen od pumpy k pumpě se auta řítí Od oběda k večeři se člověk veze mým směrem nikdo nejede Jen od pumpy k pumpě, od hodinového hotelu k druhému v protisměru, do města smrti odkud já pěšky utíkám dlouhé kolony od pumpy k pumpě a všichni spěchají auto morálkou vyšpulírované, lesklé na slunci rychlé na cestě směrem ke smrti moderní, rychlejší než vítr Celý den jsem na cestě, nohy samé puchýře kam dojdu já kulhavý na rozum? vůle jak pramínek se ztrácí v podrostu Až na konci dne otlučený žebřiňák tažený dvěma voly pomalu, rozvážně, váhavě mávám a nasedám Já vozka nespěchám jsem zahradník života v zahradě věčnosti Času mám dost, jedu pomalu, nejpomaleji ale vždy přijíždím první Na korbě má hnůj a okolo sebe pach divný náklad na věčnost Ach, na tom se těm nejkrásnějším květům daří Denně nabírám ze stoky v městě smrti Z rašeliny zániku vyrůstá květina svobody a dole pod tím nákladem je několik beček marnosti ze sto dvanácti válek přikořenil je pláč pozůstalých matek a tvar jim dal zmatek Napij se toho nápoje, chutná zprvu odporně až se zdá, že po něm musíš umřít ale po několika dnech omladí ztratíš hlad otázky To mluvil kočí bez úst - vždyť ústa mají jenom jenom němí To viděl kočí bez očí - vždyť oči mají jenom slepí To slyšel kočí bez uší - vždyť sluch mají jenom hluší Dům smrti má v lidské řeči nálepku život a v oknech světlo a v místnostech hluk a hudbu a v srdci tmu Dům života má v lidské řeči nálepku smrt je to chudá stavba ticho a tma prach a pach a v srdci jas tělo se unaví, zestárne, padá do tmy a život duše - na to ti neodpovím To, pro co má cenu žít, nelze říct slovy * * * Zaslechl jsem že mám ctít zákony a tituly a zdravit a souhlasit a podepsat a hlasovat a stříhat a poslouchat... ale jitro není důvod ke strachu z večera a smrt je živá voda života a jiní buditelé ať mi vlezou na záda Země se vrtí v bezhraničném prostoru a my říkáme, že dny běží Země oblétává slunce jak moucha žárovku a my říkáme, že roky plynou Z nejbližší hvězdy není země vidět Z nejbližšího kopce nejsem vidět já Ze dvou metrů nevidím, co jsem napsal V nejbližších dnech všechno zapomenu Věříme, že Bůh má fousy a dlouhé ruce a chce nám všechno ukrást že vesmír je velikej ale musím platit činži lidi jsou nevědomí, ale mě tlačí boty a když zatroubí auto, jsem jako kočka trefená amokem Jsem pěkně propečeným soustem žádosti Jsem jedlíkem toho sousta Jsem pohybem z talíře času do úst věčnosti A jedinou jistotu, kterou mám, je to že mi slova na nic nestačí a tak čekám na déšť mlčení ZASTAVTE... Zastavte se soumaři touhy a nechte mě vydechnout! Počkej na mne okamžiku ve svém zběsilém úprku a otevři květ svého tajemství! Rozvaž myšlenko uzel svého smyslu aby dny byly šňůrou vzácných perel a nohy neúnavného času neodbočovoly k propasti beznaděje aby světlo bylo světlem a cesta byla schůdnou aby člověk věděl, že štěstí je první závan věčnosti aby běžící dny nebyly náhubkem aby slovo bylo poselstvím abychom se denně nepřejídali marnými plány Člověče dovol svým činěním, abych tě miloval Člověče veď své kroky tak, abych tě následoval Člověče žij tak, abych mohl žít vedle tebe Člověče rozšiř zahrady své radosti aby tam bylo místo i pro mne Nedovol pane velkého domu, abych já bez domova tě musel pokládat za ubohého Nedovol pane velkého vojska, abych já bezbranný rozehnal tvé vojáky Nedovol pane velikých špíží, abych já hladový ti dával potravu Nedovol pane nebes, abych já polikač prachu se na tebe díval z výšky Nedovol pane věčného zdravý, abych já smrtí nemocný se ti stal doktorem Nedovol pane nesmrtelných nápojů, abych já umírající tě přežil Nedovol pane svobody, abych já vězeň tebe litoval Nedovol pane pane moudrosti, abych já hlupák tě poučoval Nedovol člověče, abys přestal být člověkem Jsem poselství tvého začátku a tvého konce Jsem déšť, který jednou splaví pohoří tvé pýchy Jsem ten, který zůstane, až poslední pírko času upadne z věčnosti Jsem ten, který uvidí za představením padnout oponu Nezapomeň, že mraky domýšlivosti jsou jen na to, aby je vítr rozfoukal A vítr vane a vypráví divné věci A zprvu to vypadá, jakoby jeho slova ani neměla smysl TRANSFUZE SLUNCE Sochy se jakoby pod náporem zdola zvedají v druhé kráse Duše lidí v nich přežívají a to je ten dvojí lidský čas kdy mezi sebou vyprávějí světy Posloucháš obrovský akord z harmonie svého chápání a je to tak titěrné - ta žárovka nebe neosvítí Gauguin se usmívá ze svých pláten vidíš ho dnes takového, jakým chtěl být Každá vteřina vystavuje svůj obraz A MY TO JENOM VIDÍME Slunce doběhlo dnešní dráhu a snad by to mohl být klid řecké venuše Giorgioneho, Theodorika jihočeských rybníků chvíle ve Stromovce Voják padlej v cínové válce Poslední písnička dohraná na Karlově mostě o půlnoci Nad Prahou visí tíha Jakoby Malá Strana se chtěla stát symfonií a zahrát nebesům Dirigent svatý Vít podává ruku prvním houslím - svatému Mikuláši Není chvíle pro turisty Kameny zase žijí SVůJ život hukot hospod se slejvá s Vltavou a to je to ticho na Kampě Akcie lásky získávají na hodnotě Myšlenky vypadávají jako pětníky a všichni bohatnem Peněženka srdce se plní zlatem slunce A tak nevím, jestli to s tím domovem nebyl omyl Krása se počítá na chvíle, zatímco domov trvá Ta krása je schovaná v městečku tvého dětství - vzpomínej Transfůze slunce do omítek starejch baráků Transfůze slunce do našich obličejů Transfůze slunce do našich myšlenek (1968) * * * Vyšel jsem před dveře na ulici Nepatrná země letí vemírem Slunce je nekonečně malé a svou zem drží na jednom jedinémn paprsku Zavírám oči Zlatí pavouci mysli Otevírám jedno oko a svět má dva rozměry Otevírám dvě oči a svět má tři rozměry Víc očí nemám Ustoupil jsem ke dveřím o krok zpět před sluncem nekonečno se o krok posunulo Trpělivost, netrpělivost, všechno lidské na povrchu nepatrné země Světlo letí Rychlostí Doletělo ke mně za 21 let Ostříhej si vlasy, seš jak ženská! A slunce svítí a vítr fouká Vesmíry se k sobě po druhé nedostanou * * * Boj s časem je prohraný lidstvo je jeho vítěznou symfonií a člověk je v té hymně notou někdo zní čistě po celou dobu někdo jen čtvrt doby a ještě k tomu falešně jsme notami v symfonii času komponované smrtí někdo je klíčem ke čtení jiný je pauzou před finišem jiný křížkem v předznamenání anebo se vyzvedá prostou melodií k nebi a nebe naslouchá píšeš tóny a volíš nástroje zítra to budeš poslouchat ubohý život kde první housle hraje strach * * * Jsme všichni jako vodní rostliny ponořené v odžívání chvilek někdo vzroste nad hladinu a ten úděl si uvědomí to odžívání tedy je najednou u rozhodování co má cenu... Vracet se je zbabělé a na to jít dál není hned odvaha váhám a vybírám si tu z marností do které se můžu zamilovat * * * Po každém doznívá jeho jméno jako vlnky na rybníku když dopadne cosi na klidnou hladinu Někdo dopadne jako smítko jak drobek z maminčina koláče někdo s hřmotem jak kámen a voda vysoko vyšplíchne a kruhy velkých vln se rozběhnou a zase se ztratí * * * V zrcadle červeného vína soudíš Mojžíšovy zákony v cigaretovém kouři čteš odkaz proroků do hliněných tabulek opilosti tiskneš mesiášův kříž a z větrníkového zvěrokruhu vystřeluješ papírové růže sebelži ze šlehačkového dortu lenosti ukrajuješ denní sousto a přejeden přecpán říkáš že už jsi na prahu vědění stojíš mi za to abych ti pod nohy složil píseň jako jemný koberec rašeliny ve kterém se utopíš a zmizíš ve zpěvu pryč z mého světa a budeš tak vzdálen že tě nedosáhne ani slovo sbohem * * * Naše představa nám ukazuje minulost jako film překypující barvami ale když strhneme závěs vidíme ve ztrácejícím se dávnu řadu hrobů a slimák přítomnosti za sebou stále nechává slinu mrtvých pohozených do nedohledna... a naše představa je jenom zděšený pohyb mysli který histericky podáváme dopředu před nás kde ho slimák stále dostihuje minulost vykládáme pohledem dopředu vidíme ji jen v tomhle zrcadle házíme ji malým dětem před námi učíme je to nazpaměť stále dopředu to svědectví že život vítězí ale on za námi stále umírá pouze na tom zpěněném hřbetu vlny kterou tlačíme před sebou držíme míček naděje a důvodu k životu podivné vědomí budoucnosti okořeněné nekončící dálnicí mrtvých a jako bych to cítil jak z té vzdálenosti za námi se k nám sbíhají paprsky vystupující ze zmizelých těl pohřbených od první buňky v pravěké vodě * * * Měl bych to začít nějak silně abych si mohl myslet že je to báseň něco jako hudba slov jako krásná kolorace co vůbec nesouvisí s mou otázkou. Včera večer když jsem usínal mě neodbytně napadlo že jsem a také mě neodbytně napadlo že nebudu. Děje se cosi kde se se mnou nepočítá V MÝM životě a nevím jestli mám být vděčný. Co je tady namístě? přijmout bezmoc jako jediný pravdivý stav mého já? Co dál se životem? Měl by se politicky angažovat - začnu psát poezii Měl by jít proti politice - začnu psát poezii Umění je jediným smyslem života - začnu psát poezii Musím být užitečný - začnu psát poezii Začnu psát poezii a zapomenu najím se a ztratím hlad začnu psát a přestane mě trápit pro koho Jak je výborné něco umět jak výborný je to recept zapomenout proč jsem se to učil a mistr si už může být jist že s konečnou platností je tím který neví a zapomněl a všichni žasnou. Lidé se rodí a kráčejí k mistrovství a to je jediná cesta která určitě nevede k cíli. Kam kráčí syn člověka úzkou branou? A ty se tváříš tak sebejistě jako bys mě slyšel. Cesta ke lži začíná upřímností. UPOZORŇUJI NA NESROZUMITELNOST čekám ťukám do stroje moje krev není vidět když vyjde na povrch život končí. * * * Celý den jsem tě hledal po sobě po stěnách a nevím, jestli všechno co vidím jsi mi nechala a nebo jestli je tu prázdno proto abys měla kde co nenechat. Chodil jsem ke dveřím protože pořád někdo klepal viděl jsem tě tam ale nebyla jsi nebyl tam vůbec nikdo pak jsem večer chodil kolem baráku a v každým člověku co byl z dálky nezřetelný jsem tě viděl. Nepřišla jsi. Vždyť to vlastně nejde neznáme se nemáme si co povídat a co kdyby se na to přišlo... Ale co zítra? (1971) * * * V úterý dlouho do noci jsme hráli písničky a čas plynul tiše ve své marnosti později při milování padal z nebe znervozňující zvuk obloha hučela a auta se zbláznula a za hodinu jsem viděl prvního zastřeleného zoufalství, naděje a bezmoc týden odešel jak horký dech na smrt nemocného nahá pravda stála před námi a rozdávala smrt (1968)