Ohlížení bez nostalgie
Nakladatelství Galén vydalo Jaroslavu Hutkovi trojalbum nazvané jednoduše Lucerna Live, s podtitulem Tenkrát za sametové revoluce. A ještě dva vysvětlující podnázvy by mohl tento počin nést: komplet a 21. ledna 1990.
Datum je důležité, na Hutkových mluvených komentářích mezi písničkami je krásně vidět, jak se tehdy vše řítilo vpřed vpravdě mílovými kroky - a zítra tehdy opravdu znamenalo včera... A není to pouze ve chvíli, kdy dlouze mluví o Václavovi a o tom, proč jej – všichni samozřejmě vědí, o jakého Václava jde – přemlouval, že bude lepší, když nepodepíše Chartu 77 a bude spíše hrát, či poznamená, že ministryně spravedlnosti je slušný člověk...
Stačilo totiž, aby uběhly pouhé dva měsíce, a dříve nepředstavitelné bylo vlastně zcela normální. Hutka, ale i Karel Kryl a další objížděli republiku, Vašek byl na Hradě a bolševik se zdál být navždy zahnán do bezvýznamnosti. I z tohoto úhlu jsou Hutkovy tehdejší promluvy zajímavé.
Jak již bylo naznačeno, na trojalbu najdeme všechny písně, jež tehdy v Lucerně zazněly, až na čtyři, v nichž byly chyby. Je celkem pochopitelné, že při výběru písní nemohl písničkář pominout již zmíněnou píseň o Karlu Havlíčkovi (a Havlovi), ale ani své „hity“ Litvínov či Náměšť; mezi dvaceti devíti písněmi, které během čtyřhodinového koncertu zazněly, byly i Hutkovy adaptace moravských lidovek, například Stůj, břízo zelená nebo Hádala se duše s tělem. Všechny čtyřtisícové publikum dobře znalo a dávalo to dostatečně najevo.
Rozhodně je dobře, že na albu najdeme i Hutkovu píseň nejlepší – i kdyby totiž nenapsal nic jiného, Pravděpodobné vzdálenosti shrnují na ploše pěti minut vše, čím Hutka – ale nejen on – v roce 1967 žil a jak nazíral na svět. Sám k tomu ostatně před lety napsal: „Nejzávažnější píseň z té doby a možná moje nejzávažnější píseň vůbec je píseň Pravděpodobné vzdálenosti. Později mě několikrát, když jsem o svém písničkaření zapochyboval, zase k písničkaření vrátila. Je to jakési moje filozofické krédo, které jsem sice vyslovil v devatenácti letech, ale cítím ho tak dodnes.“ Potěší i zařazení Ježíška z téže doby, což je citlivě přetextovaný Donovan, stejně jako další stará píseň – Slunečnice (autorem hudby je Bob Dylan).
Vedle těchto písní Hutka zahrál i odlehčenější kousky, jako jsou Cizinci, parodující davy turistů, nebo Tkanička, jedna z písní o „obyčejných“ věcech. Koncert, a tím i kompletní nahrávka, je tak vyvážený, nemudruje se zde celou dobu. Jistě sympatické je přidání třetího disku, na němž najdeme jakýsi „výběr nejoblíbenějších písní“, pochvalu zaslouží i výtečný zvuk nahrávky, již pořídil Petr Benesch.
Josef Rauvolf, Lidové noviny, 5. 1. 2015
2024