Tohle motto jsem dal této desce, MINULOST MÁVÁ NÁM, kterou jsme s Jiřím Pallasem vydali v roce 1979 v našem švédském vydavatelství Šafrán. Našla a poslala mi ho historička paní Hrabová z Olomouce. Po ruské invazi byla vyhozena z olomoucké univerzity a pracovala jako knihovnice ve vědecké knihovně v Olomouci a na tohle narazila.Tato deska je věnována PETRU CIBULKOVI, vězněnému za to, že pomáhal šířit nahrávky zakázaných zpěváků a skupin.
Zpěváci neužívejtež svých vlastních sbírek a písní, nýbrž jen knížek a sbírek od církevní vrchnosti schválených a odporučených. Nehledě k tomu, že ony bývají mnohdy obsahem závadny - modlitby a písně od církve potvrzené právě schválením vrchního pastýře větší působnosti nabývají, jelikož, abychom tak řekli, plynou pak z úst církve.
(Poutní místa markrabství moravského)
Nahrávka této původně gramofonové desky je sestřih koncertu, který se konal 20. října 1979 v Marburgu. Obal jsem si také sám namaloval a jaksi jsem doufal, že vydavatelsky mi začíná šťastné období. Že vydám postupně všechny své písně a ještě opráším své výtvarné schopnosti. Bohužel ale byla tato deska druhá a poslední. Kolem celého emigrantského světa se jí prodala snad stovka nebo dvě, což byla mizerná motivace jak pro mne, tak pro Pallase, a nejsem si jist, jestli se vůbec zaplatily náklady jejího vydání.
Já nemám rád, když jsou písně, nebo literatura vůbec, prvoplánově politické, ale u téhle desky jsem si říkal, že by měla být přece jen nějak politická. Byl jsem politický utečenec a první rok ve svém životě jsem si užíval situace, že to, co uveřejním, je pouze moje záležitost a nikdo se mi do toho nejen nemůže plést, ale ani nebude. Takže na zadní straně gramofonové desky jsem si uveřejnil toho motto z devatenáctého století, a ještě jedno policejní usnesení, související s mým tehdejším trestním stíháním:
SNB - Oddělení vyšetřování VB
Praha 2, ul. Legerova č. 11
ČVS: VV-192/77
V Praze dne 21. září 1977
Podle § 105, odt. 2 tr. řádu se v trestní věci proti obviněnému Hutkovi Jaroslavu, nar. 21.4.1947 v Olomouci, trv. bytem Praha 2, ul. Neklanova č. 30, svobodného uměleckého povolání, stíhanému pro tr. čin nedovoleného podnikání, podle § 118/1 tr. z. jako znalec k podání znaleckého posudku přibírá: JUDr Šauer František, nar. 13.12.1912, trv. bytem Praha 1, ul. Žitná č. 23, znalec z oboru kultura - hudební umění.
Ve znaleckém posudku je třeba posoudit a zodpovědět tyto otázky:
- O jakou uměleckou činnost se v daném případě jedná a jak ji ve vztahu k umělecké činnosti lze kvalifikovat?
- V jaké míře lze uměleckou činnost Hutky, zejména po 1.6.1975, posoudit jako činnost výkonného umělce a v důsledku čeho?
- Jakým právním vztahem je činnost výkonného umělce vázána, čím tento právní vztah Hutkou byl porušen, kdy a v důsledku čeho?
- Zda lze uměleckou činnost Hutky zahrnout do oblasti vytyčené výnosem min. kultury ČSR /čj. 11 753/73 - V2/ ze dne 8.8.1973?
- Zda lze zisk z umělecké činnosti Hutky po 1.6.1975, kdy došlo k odebrání umělecké kvalifikace, považovat za oprávněný či nikoliv a v důsledku čeho?
- Ve vztahu k pořadatelským organizacím uvést, která právní ustanovení v souvislosti s uměleckým vystupováním Hutky byla porušena a jaký měl být správný postup?
- Posoudit texty písní a přednesů z hlediska jejich umělecké úrovně, závadnosti, či do jaké míry se uchylují od původních textů?
- Další skutečnosti znalcem zjištěné, které jsou důležité pro tr. řízení.
Ze zprávy min. kultury ČSR, odbor hudby a výtvarného umění, ze dne 2.6.1977 je zřejmé, že jmenovaný do 1.6.1975 byl evidován a zprostředkován k veřejným vystupováním Pražským kulturním střediskem. Po této době pak byl z evidence PKS vyškrtnut a nový rekvalifikační průkaz mu nebyl vystaven, čímž pozbyl oprávnění k veřejným vystupováním. Vyšetřováním bylo pak zjištěno, že obv. Hutka veřejně vystupuje i nadále za úplatu a to jednak ve volném sdružení písničkářů ŠAFRÁN a jednak samostatně.
Obv. Hutka ve své výpovědi uvádí, že vzhledem k atipickosti svých vystoupení má za to, že právě na tuto činnost se vztahuje vyhl. min. kultury ČSR čj. 11 753/73 V2.
Vzhledem k tomu, že se jedná o obor, který může posoudit pouze znalec v tomto oboru pracující, bylo nutno takového znalce přibrat, jak výše uvedeno.
Znalecký posudek nutno vypracovat ve dvojím vyhotovení s termínem do 15. října 1977. Za znalecký posudek bude ve smyslu vyhl. č. 37/1967 Sb., vyplacena náhrada hotových výloh a odměna za znalecký posudek.
Na základě ustanovení § 107 tr. ř. určeného znalce upozorňuji na význam znaleckého posudku z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi a vědomě nepravdivého znaleckého posudku, podle § 175 tr. zák.
Podle § 107 tr. ř. znalci budou poskytnuta potřebná vysvětlení. K podání znaleckého posudku znalci bude zapůjčen vyšetřovací spis s 3 ks magnetofonových pásek z vystoupení zpěváka Hutky. Znalci nepřísluší hodnocení důkazů a řešení právních otázek. Znalec je oprávněn se zúčastnit výslechu obviněného a svědků a klást jim otázky vztahující se na předmět znaleckého posouzení.
Poučení:
Proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, kterou lze podat u vyšetřovatele do tří dnů ode dne doručení usnesení. Stížnost nemá odkladného účinku.Vyšetřovatel VB:
ppor. Beránek
ZAPOMENUTÁ TUPOST
Takový dokument má samozřejmě dnes svůj půvab, ale zároveň v sobě nese stopu absurdity, kterou si už člověk dnes neumí pořádně představit. Stejně jako to neuměli pochopit Holanďani, kterým jsem vyprávěl, že policie u nás se zabývá tím, co zpěváci zpívají a mluví a jak vůbec lidé myslí. Asi bych měl tady stařecky a výchovně zamentorovat, že tyto věci se nesmí nikdy zapomenout, aby se nemohly opakovat. Jenže ony si nejdou zapamatovat. Tak jako si nejde pamatovat ten tehdejší neustálý strach, šedost a vědomí toho, že člověk sám sobě nepatří. A že tato země byla omotaná dvojitým ostnatým drátem a minovými poli… Dobrá paměť sama o sobě ale také sama o sobě ničemu nezabrání. Pokud člověk nebude mít hrdost a úctu ke své vlastní svobodě a zájem o své okolí, tak jistého není nic.
MINULOST MÁVÁ NÁM
Když jsme v našem švédském Šafránu s Pallasem v roce 1978 vydali mou první desku PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI, myslel jsem hned na druhou. Měl jsem s sebou nejméně stovku vlastních písniček, které stály za vydání. Stále jsem byl ještě plný optimismu, kolik se toho dá venku pro Československo a "svobodu" udělat.
Jenže ty písničky jsem měl jen ve zpěvníku a v hlavě. Neexistovaly žádné jejich nahrávky, a to se pak špatně vydává. Ani jsem pořádně nevěděl, jak to dát technicky dohromady. Myslel jsem napřed, že mi zcela přirozeně pomůže Svobodná Evropa. Měli studia, mikrofony a techniky. Jenže tady narazila kosa na kámen. O nezávislé a svobodomyslné zpěváky neměli nejmenší zájem, a jelikož jsem se odmítl "profesionálně" přizpůsobit, tak spolupráce okamžitě skončila. Samozřejmě nemám žádný důkaz toho, že by mě vycenzurovali. Pouze jsem u nich dopadl stejně jako u komunistických přehrávkových komisí. Prostě jsem nepředvedl dostatek profesionalismu.
Ale objevil se inteligentní mladý student medicíny z Marburgu, nadšenec pro vše české, syn českého lékaře, který udělal v Německu velkou vědeckou kariéru. A tento student mi nabídl pomoc. Věděl ovšem o tom všem ještě méně než já. Tak jsem mu řekl, že musí zařídit představení, kde bude dostatek zpívajících a "normálních" Čechů, sehnat si někde kvalitní magnetofon a kvalitní mikrofony a natočit to. V exilu jsem byl necelý rok, žádným jazykem jsem se dosud nedomluvil, ale stále ještě jsem věděl, co chci. Pouze jsem nevěděl, jak to zařídit. Ale v tomhle jsem doufal, že se mohu spolehnout na jiné lidi.
A tak ten milý člověk, jehož jméno si teď vůbec nevybavím a ani nevím, kde se na něj zeptat, to všechno zařídil. Odehrálo se to na půdě marburgské univerzity. Na stěny místnosti, kde jsme se sešli, jsme ještě přitloukli jakési deky, aby se zvuk "netříštil". Koncert proběhl bezvadně. Byli na něm hlavně čeští studenti z emigrantských rodin. Doma jsem pak z nahrávek vybral, co dám na desku.
NOVÉ PÍSNĚ
Trochu jsem se tehdy naivně bál, abych lidem doma nepřipadal, že jsem ustrnul, že nemám žádné nové písničky. Tak jsem bystře psal, a tím pádem jsem měl na desku tři nové písničky, napsané už v exilu. Pak se mi psaní zadrhlo. Deska padla do prázdna, český exil se na mne rozlítil kvůli fejetonu POŽÁR V BAZARU a já zjistil, že jsem skutečně v exilu, že český svět tam kdesi za hranicemi se pozvolna stává jakýmsi snem a vzpomínkou a já se musím, jako malé dítě, začít učit jazyky, abych zase chodil po zemi. Takže tyto tři písně je jakési první období exilu, pak jsem si prošel několikaletým očistcem a začal jsem psát jiné písničky a jinak. Ty jsem soustředil na CD EMIGRACE Fosil 10.
Píseň EXILOVÝ HRNEC vznikl ve Vancouveru na dvouměsíční "šňůře" po krajanských spolcích kolem USA a napříč Kanadou. Všechno to emigrantské podnikání začalo s velkorysým rozmachem, a velmi brzy skončilo malodušnou otráveností. Emigrantům jsem se moc nelíbil a oni se moc nelíbili mně. Jen málo z nich myslelo skutečně politicky a svobodně, a ti se většinou ani toho spolkařského života neúčastnili. Velmi mě zaskočila častá dementní poznámka amerických krajanů, že jsem komunista, protože mám dlouhé vlasy.
V tu dobu jsem samozřejmě ještě neměl nejmenší tušení toho, jaká je emigrace zoufalá a osamělá cesta, takže jsem se spíš přikláněl k přesvědčení, že Češi jsou obzvlášť vydaření tupci, jak doma, tak venku.
Píseň TOMINE, TOMINE reaguje na velmi svérázného českého filosofa, kterého komunisti později vyštěkali do Anglie. Julius Tomin byl poprvé uvězněn v padesátých letech. Jeho velkým příkladem byl Ghándí. Jako mladý poslal někdy kolem padesátého třetího roku na policejní okrsek svou občanku se slovy, že odmítá být občanem státu, ve kterém se dějí takové nespravedlnosti. Samozřejmě ho okamžitě zavřeli. Jenže Tomin začal se svými později tak proslulými hladovkami, že ho nakonec z vězení vlastně vyhodili. Stal se topičem, a v kotelně se naučil starořečtinu a začal překládat antické divadelní hry a pustil se do studia filosofie. Skamarádil jsem se s ním v rámci Charty 77 a dojal mne, když mi vyprávěl, že když byl se svými dětmi na pískovišti, nabídl jedné mamince na lavičce, že zatímco čekají na to, až si děti vyhrají, bude jí číst své překlady antických her. Tak jsem sezval k němu domů hromadu všelijakých disidentských lidí od divadla a literatury a pak už se jeho čtení a přednášky rozběhly samy.
Ovšem tím, že byl Tomin filosof a ghándiovec, měla to s ním StB obzvlášť těžké. Věřil na pasívní odpor. Takže si vždy filosoficky vysvětlil, proč na výslech nepůjde, a ghándiovsky ochabl, když si pro něj přišli. Několikrát ho na výslech odnesli, museli ho ovšem zase vynést. Všechno to bylo smrtelně vážné a zároveň bezuzdně srandovní.
"Prorocká" píseň NA PRAŽSKÉM HRADĚ byla jediná píseň, kterou Svobodná Evropa pravidelně hrála. Hodila se jim jako politická častuška. To mě nakonec tak rozladilo, že jsem tu píseň sám z repertoáru vyřadil.
Je tu ale ještě smutná otázka, jak ji hráli. Jasně, že často, ale když jsem přes holandskou autorskou organizaci zjišťoval, proč nedostávám žádné autorské honoráře za provozování, tak jsem dostal dopis od německé autorské organizace, že tu celou věc prošetřili a zjistili, že Svobodná Evropa nikdy žádnou moji píseň nehrála. Samozřejmě to tam fungovalo stejně jako v českém rádiu, kde si redaktoři ty vysílací časy psali autorsky na sebe a na své kamarády.
STARÉ PÍSNĚ
Možná se mi tenkrát ty "staré" písně zdály starší než dnes. Tehdy stárly v jednom režimu a v jedné souvislosti. Jaksi to jejich stárnutí šlo měřit. Dnes po čtvrt století, ve zcela jiném režimu a souvislosti, kdy se přesto nedá říct, že by obsahově vyčpěly, se všechno měření stalo relativním.
NÁMĚŠŤ je mou nejslavnější písničkou. Pochází z roku 1973, kdy jsme se ještě pokoušeli zorganizovat "poslední" svobodný festival. Byl to sice absurdní pokus, protože v tom roce už definitivně žádná svoboda nebyla, ale stále ještě bylo dost kapel a zpěváků, kteří to nějak z těch šedesátých let přežili. Komunisti se první roky po okupaci touto hudbou příliš nezabývali, vyřizovali si účty za ten rok 1968 hlavně mezi sebou a my jsme byli pro ně ještě příliš mladí a na okraji. Ale hlavně já měl v těch letech přesvědčení, že všechno stojí za pokus, že se člověk nesmí vzdát.
Festival se měl konat v amfiteátru v Náměšti na Hané. Plakát na něj dělala moje tehdejší žena Zorka Růžová a já slíbil, že pro tento festival napíšu hymnu, prostě nějakou píseň o svobodě, kterou by mohl "dav" zpívat s sebou. Jestli mě paměť neklame, měl to být pětidenní festival. Veškeré přípravy na něj běžely skvěle. Dokonce prý čtrnáct dní před zahájením bylo už dvacet tisíc lístků předprodaných. Ale ostravský komunistický papaláš Mamula tu akci zvětřil a zakázal. Přesto prý tam přijelo asi pět tisíc lidí a strhly se tam různé potyčky s policií. Na všech okolních vlakových a autobusových tratích byly policejní kontroly a podezřelí lidé byli z vlaků a autobusů vysazováni.
Ale napsání té písně nebylo vůbec jednoduché. Všechna velká témata jsou už strašně ochmataná a za komunismu to bylo ještě složitější, protože to byl ideologický režim plný velkých slov o pravdě, svobodě a spravedlnosti. Takže šance byla, že napíšu buď kýč, nebo odpornou ideologickou mazaninu. A ještě to mělo být na chytlavou melodii. Trápil jsem se s tím asi dva měsíce a "naskicoval" jsem desítky slok, než jsem objevil ono kouzlo stupňování, které teď tu píseň dostalo dokonce i do učebnic češtiny pro cizince.
Nakonec se píseň podařila. Problém pouze byl, že se festival, pro který byla napsána, nekonal. Tak jsem ji alespoň po tom místě, kde se to mělo konat, nazval. Zdálo se mi v té chvíli, že ten "poslední svobodný festival" zůstane alespoň takto zachovám. Což se vlastně nakonec zdařilo.
Píseň postupně "prosakovala" sedmdesátými a osmdesátými lety po celém území a mnoho lidí, kteří ji zpívali, ani neměli tušení, že je ode mne. A nakonec to ani nebylo tak důležité. Šlo o sdělení. A co se tehdy v roce 1973 nepodařilo v Náměšti na Hané, se mnohonásobně silněji podařilo 25. listopadu 1989 při té milionové demonstraci na Letné. Ten den jsem dramaticky prošel jako první emigrant přes doposud zcela nepřístupnou hranici a ještě tentýž den onen obrovský dav na Letné tu píseň se mnou nejen zazpíval, ale také hluboce prožil. A dokonce to ten den také přenášela televize po celé republice. Jako písničkář jsem byl v té chvíli zasazen do nádherného příběhu s krásným koncem.
Píseň se stala hymnou revoluce, a pokud by se opravdu bývalo jednalo o revoluci, tak by asi i hymnou zůstala. Jenže ideály, na kterých se zdála být celá ta změna postavena, velmi rychle vyprchaly. Československo se rozpadlo a pod vedením Václava Klause se staly peníze důležitější než to, k čemu jsou vlastně potřeba. Havlova ideová přesvědčivost také jaksi vyčpěla, lid se začal cítil zrazen a stejně jako po roce 1968 se dal na chamtivou cestu materialismu. A co tedy s tak idealistickou písní, která přestala povzbuzovat mysl a začala probouzet špatné svědomí? Byla vyklopena do učebních osnov a odstraněna z vysílání. Dokonce ani žádný vydavatel nezatoužil po jejích vydavatelských právech.
TANGO O PRAZE (1970) je píseň, jejíž jsem pouze interpretem. Text napsala moje bývalá žena Zorka Růžová a hudbu tehdejší kolega Hvězdoň Cigner. Se Zorkou jsme se rozvedli v roce 1974 a o dva roky později emigrovala do Francie, kde žije dodnes. Hvězdoň Cigner emigroval v roce 1979 do Holandska, kde po roce ze zoufalství spáchal sebevraždu. Asi neexistuje pěknější píseň o Praze, ale její osud je také typicky český. Autoři jsou rozváti někde po cizině a vydavatel, který by měl o tuto píseň zájem, se zatím ještě nenarodil. Ale to neříkám jako hořkou výčitku nespravedlivému světu, ale jako absurditu toho, že na té písni nechce žádný vydavatel vydělat. Ale možná jen ještě nepřišli na to, jak prodávat něco, co není kýčem.
Zorka Růžová je jistě nejdokonalejším písňovým portrétistou Prahy. TANGO O PRAZE(1970), CIZINCI (1972), STROMEK (1970) a ROZCVIČKA (1970) jsou toho pěkným svědectvím. Tedy pro ty zasvěcené.
MINULOST MÁVÁ NÁM (1975) je také jedna z písní, jejíž obsah se ještě nevyprášil. Psal jsem ji v pohybu. Jeli jsme na prázdniny do jižních Čech a já neustále zastavoval auto, abych dopsal další a další sloku. Nejsem vzdělaný historik a ani nebudu, ale díky Sušilově sbírce lidových písní jsem přičichl k tomu smradlavému devatenáctému století a v kombinaci zase s tím bolševickým puchem vznikla jakási vize našeho "národního" vývoje. Je ale otázka, jestli vůbec jakýkoliv "národní" vývoj má nějaký lidský obsah a smysl. Asi ne. Ale takovou otázku je snadné položit, horší už je odpovědět. Totéž se asi týká písně SLOVENSKO (1976).
Text písně SLOVENSKO jsem napsal v Bratislavě. Mám tu píseň rád, je v ní velká láska ke Slovákům, ovšem někde na okraji té písně je také tušení té spící nacionalistické bestie, která se bohužel v nejméně vhodnou dobu probudila a mnoha lidem pokazila život. Ale jelikož na tomto poli ještě stále bují mnoho bojovných emocí, nechce se mi to dále rozvádět.
Píseň SOKRATES (1977) souvisí s Chartou 77. Když se ta celá záležitost začátkem roku 1977 strhla, probudila ve chcíplé společnosti mnoho zásadních otázek. Ta nejpodstatnější otázka byla, jak se tedy v okupované zemi chovat. Zda žít podle nějakých ideálů, nebo se přizpůsobit potřebám žaludku, jehož naplnění mají v moci ti, co vládnou. A z této atmosféry mi vzniklo pět písňových portrétů. HAVLÍČKU HAVLE, KAT MYDLÁŘ, MISTŘE JENE, GALILEO GALILEI a SOKRATES.
HAVLÍČKU HAVLE a KAT MYDLÁŘ jsou dva české protiklady: Bystrý idealista, který ví, do čeho jde, a ví předem, že si to odskáče, přesto je schopen do toho jít s chutí i humorem, a pak ten většinový český pivní mudrlant, který je schopen si pozitivně vysvětlit jakoukoliv svoji sviňárnu a zbabělost. Tyhle dva příběhy se drží při zemi. Do výšin mi ale vypadly tři další portréty, které sahají po principech. Ovšem v mé interpretaci. Ty historické postavy jsem si spíše vypůjčil k jednoduššímu vyslovení toho, co jsem měl na mysli. Zda pravdu teprve vytváříme svou ochotou k oběti (MISTŘE JENE), nebo jestli je pravda tak pevně a objektivně existující, že pro její "pravdivost" vůbec není důležité, zda se k ní hlásíme. Ovšem v obou případech je to konflikt mezi jedincem a těmi mocnými nahoře.
SOKRATES je problém trochu jiný. Je to problém už demokratický, konflikt s blbým lidem, který je sice suverén, ale hloupý a tupý. Ale přestože je to jen lid, tak sám ve své kolektivní hysterii má pocit nadřazenosti nad vším. Zpočátku jsem ten příběh jenom vyprávěl a publikum se mohlo popukat smíchy. Sokrates připomínal model tehdejšího disidenta a celá ta ostudná šaškárna s dobrovolným podepisováním anticharty dostala "veřejnost" do pozice toho blbého athénského davu, který ze strachu jednoho před druhým nakonec Sokrata odsoudil na smrt. A v tu dobu mi kdosi vzkázal, že na můj koncert do Baráčnické rychty má přijít filosof Patočka, jeden ze tří prvních mluvčích Charty 77. Toho chlapíka jsem si nesmírně vážil, to byl pro mne ten skutečný Sokrates. Jel jsem tehdy z nějakého brněnského představení a za jízdy vymýšlel verše a neustále zastavoval a zapisoval si to. Když jsem dojel do Prahy, tak byl text hotový. Patočka ale bohužel na představení nepřišel a potom brzy zemřel. Byl to už starý pán a po jednom únavném výslechu mu selhalo srdce. Škoda, že jsme na toho člověka zapomněli. Mohli jsme mít hrdinu a mohli jsme na něj být ještě ke všemu pyšní.
Na závěr jsem si nechal HALELUJA TRAMVAJE (1976). Tu píseň jsem napsal vestoje v tramvaji. S mou druhou ženou jsme neměli kde bydlet, a v jedné chvíli jsme našli podnájem někde v Dolních Počernicích, v takové domečkové osadě, co se jmenuje Jahodnice. Muselo se odtamtud autobusem na konečnou tramvaje na Jarov, a pak se dalo teprve dostat do města. Měl jsem jet na koncert na zemědělskou školu někde za Dejvicemi a to bylo tramvají napříč přes celou Prahu. A když jsem dojel autobusem na tu konečnou, byla už tramvaj obsazená. Já tedy musel stát a opíral jsem se o futrál kytary a cítil se jaksi ponížen, že jsem jel na svůj koncert a musel jsem si nechat líbit to pohazování v narvané tramvaji. Zároveň mi byla moje nadurděnost směšná, tak jsem vytáhl z kapsy sešitek, a začal do něj veršovat: "V městě jsou tramvaje a žádný stromy…, a než jsem dojel do Dejvic, tak byla píseň hotová. Zvítězil jsem nad sebou i nad světem a ten dobrý pocit z toho si ta písnička dodnes dobře pamatuje.
28. listopadu 2004