No co vám budu povídat, k letošnímu výročí vstupu okupačních vojsk, vedenejch Brežněvem a jeho slavnou tmavočervenou armádou s Leniny na zbraních sme si do Rataj nad Sázavou pozvali Jardu Hutku. Nenašli sme nikoho z žijících pamětníků, kdo by se k tomu hodil víc. A přijel rozchechtanej chlápek s mladickým vzezřením a óóóhromnejma fousama, vzal do pracek kytáru jetou stejně jako von a pak už jen tři hoďky hrál, zpíval, pitvořil se, jeho krásná kočka mu nalejvala víno bůhvívodkud ze Španělska a vykládala mi, jaký to sou skvělý vína proti našejm moravskejm, no ženský toho někdy nakecaj a stejně ty naše sou lepčí, lehčí a pitelnější.
A to ten Jarda možná ani neslyšel a mně to bylo jedno a vzpomínal sem, jak mne tady v Ratajích toho jednnadvacátýho ve vosumašedesátym budila ve tři ráno máma a povídala tak je válka a přepadli nás rusáci a sou všude a já ve svý naivitě hledal kam sem dal den před tim vzduchovku že teda na ně pudu a vona povídá ale v Praze je táta a bydlíme kousek nad rozhlasem a to voni to tam všecko rozbijou napadrť a co bude teda s tátou. A pak sme furt jenom poslouchali rádio a druhej den, teda ve štvrtek přijel táta našim autem a povídá votevřel sem vnitřní vokna dyby nás bombardovali, tak abysme měli aspoň čim zavřít. To von věděl eště z války, že dyš votevře vnitřní vokna, tak ta bomba pokud nezasáhne přímo ten barák, tak vytluče jenom ty vnější a vnitřní vokna se pak můžou klidně zavřít.
To všechno mi přinesly vzpomínky při poslouchání Jardy Hutky, kerej jako jeden zmála vydržel zpívat co chtěl až do ňákýho sedumasedumdesátýho, nebo kdy to vlastně utek z týdle země, ve který už rok po okupaci lidi kupovali vod rusáků benzín a chlastali s nima vodku při jolkách. A táta řikal to sou celý Češi, za Němců taky hajlovali na Václaváku… A já sem se s nim pomalu do krve hádal, že to neni pravda a že Češi takový nejsou… Až po létech vidim, jakou vobrovskou pravdu měl.
Tak todle všecko sem viděl při Jardovi Hutkovi, stačilo mi zavřít voči. A diváci, kerý si přišli s tim Jardou zavzpomínat na pražský kluby, kterejch byly kolem vosumašedesátýho spousta a pak ty všecky kluby komunisti zavřeli, tak tydle diváci si zpívali s ním a mám pocit, že jsem tam viděl i dost lesklý voči. A třeba vzpomínali na pendrekovej zákony kerý podepsal ten slovenskej tajemníček, no ten, kerýmu na jaře vosumašedesátýho všichni tak věřili a podávali mu na prvního máje chleby se salámem na tribůnu.
A pak Jarda skončil, ale mezi tim sem se s nim bavil vo koncertě, kerej sme mu v Besedě pořádali někdy koncem listopadu devětavosumdesátýho, dyš ho konečně soudruzi příslušníci veřejný bezpečnosti pustili z letiště do Prahy a na něj se tenkrát přišli podivat stávkujíci študáci. A pak sme taky mysleli na poslední rusáky při jejich vodsunu v jednadevadesátym a jak se jich pak jednou tolik vrátilo zpátky do Čech aby si tu zase dělali co chtěj. Jako tenkrát ve vosumašedesátym.
A taky sme si povídali vo těch zavřenejch ruskejch holkách, kerý si zazpívaly v ruskym kostele v Moskvě, v kostele, ze kterýho kágébáci za komoušů nestačili udělat sýpku nebo kluziště nebo sídlo místního sovětu, ale ze kterýho ty samí kágébaci, kerý seděj dneska v Kremlu, ty tři holky vytáhli a zašili do Ljubljanky…
Tak i takovej byl koncert Jardy Hutky. V Ratajích nad Sázavou.
No co vám budu povídat…
Ota Kmínek - 28. 8. 2012, foto Otýlie Diatková
2024