HOŘKÝ DÉŠŤ 26. 5. 1996 Zase jen slova slova namísto prolnutí proplutí napříč tělem tvým a všemi ostatními tak jak přicházejí jsou a odcházejí a jak byla a budou my pihovatí tolika já rozfoukaní v nezačátku a nekončící závislí jen na pamatování zrníček prachu z toho oceánu pouště obrácené v kámen který je proudem který nezastavíš ani nepostřehneš prskavka ve věčnosti v oblouku duhy duhy tmy *** Dvacet let jsi za mě bojoval říkal včera v hospodě český podnikatel majitel dvou továren a velmi mu záleželo aby ON zaplatil i moje a tím vděk za své dozpívání Bez vás by revoluce nebyla škytnul Třešňák Merta Hutka ukázali cestu Stali jsme se kolonií pokračoval zuřivě Koupili si tu i trh Jsou nenažranější než já a ani sprostotou se jim nevyrovnám Teď bys měl za nás bojovat za skutečně českou věc co vlastně děláš? Učím dceru prší prší a pravá ruka už nechce hrát tři prsty znehybněly každý za jedno desetiletí a po publiku které ještě před přestávkou přelétlo právě rozkvetlou louku a při zdi se pase na kopřivách daňového úřadu se mi nestýská A včera jsem se díval na kvetoucí jabloň pět let po konci který neoznačil začátek a myslel na mraky které nesou déšť od západu hořký déšť… *** Tak vy teď píšete básně zamumlal tlustý dobrosrdečný starožitník Ale z čeho budete žít? řekl jakoby k andělu který se nad námi dusil cigaretovým kouřem a nesledoval rozhovor Hospoda byla hlučná a já odpověděl polohlasem že žít se dá jenom básněmi Nerozuměl jsem dobře omluvil se a strčil mi ucho před ústa a když jsem mu do něj plivl pokýval zamyšleně a řekl že je z řeznické rodiny a že ti co byli už za starého režimu starožitníky mají nedosažitelný náskok Taky jsem už tehdy psal říkám andělu který nás zase začal sledovat ale on položil prst na ústa pak si zaťukal na čelo a vyprskl smíchem… *** Měl vždy odvahu poťouchlosti a strach stát se chráněným zvířetem Dnes ve filcové hluchotě ochranky je konečně chráněn už bez odvahy za bariérou hradních projevů sám v okázalých rozpacích ráčkuje mravy v příběhu sprosté moci s nepokrytou hlavou bezmocně mocný pasuje australské pamětníky podkarpatskými generály s vesmírnými věru tiky naivně hrané vlastně zapomenuté absurdity Za hradbou přátel rozleptaných na úředníky světoběžný jako emigrant si už jako nevzpomíná na domov když slyší mou otázku v rodném jazyce v občanské výchově secesní učebny se zazděnými dveřmi lakuje nehty liberálním kurvám chráněn od otázek i následovníků pravý a slavný pravoslavný při obřadu otočený zády… Pláči s nohama zase v hlíně a revoluční slámou zpět na chodníku pláči za tou lží které jsme tehdy všichni uvěřili estrádě vlády národní spásy které jsem předzpívával až nezbyl žádný divák v sále a jelikož poslední zhasíná zhasl jsem a zahlédl na zdi fotografii ve starém rámu kdy před všechny podobenky zastrčili světlotisk dalšího prezidenta kterého bezmyšlenkovitě za zády levné známky olizuji s nepoškozenou perforací v nejistotě jestli takto ofrankované psaní dojde *** Dnes jsem se věnoval tělu co ho mám jako slepec psa a ono mě skutečně vede a vychází mi v největší ochotě vstříc jako zvíře které z lásky aby mne nasytilo vyvrhne obsah svého žaludku a já nemohu odmítnout protože by myslelo že to nestačí a ze zoufalé věrnosti by pro mne vyrvalo své srdce *** Nebe už není za oknem temné a než rozmyslím další řádku zesvětlá budou lépe vidět květy na Míráku tiché květy na každoročních keřích než úplný den a crčení tramvaje je odsune za spěch ale ne dost velkoměstský Znám to tady třicet let kromě desetiletí kdy jsem doma o nic nepřišel ale není to nápadné jsme na tom stejně jen já jsem šťastnější že žiju nečekaně dál A v této chvíli už skutečně svítá znamená to tedy že od nesvětla ke světlu se to dá stihnout stihnout slovy…? *** Je to ve mně jako zeď přes kterou nejde hodit žádnou další píseň můj návrat Šlo o svobodu která se nedoufaně narodila proto tak radostně že se člověku chtělo být i ostatními a slovo my přestalo být pro okamžik bezmocným mávátkem v rukou jakékoliv vlády Mám se dnes za to stydět a už o tom nemluvit a svobodu měřit inflací a volnost parlamentním uhdem a nudit se nezábavnou estrádou kterou inzerují cirkusovým poutačem NÁVRAT DO EVROPY? Andělé nebyli z nebe svrženi a vyhnout se pohledu na ně jde jen očima skloněnýma k zemi kam ale padají jejich výkaly na kterých se daří parazitním houbám kokakol malborek kreditbank a jelikož básně už ani básníci po sobě nečtou nevím jestli mám pokračovat… Ale prý mi vydají knížku s dotací ministerstva tygrova blahobytu poprvé ve skutečném nakladatelství jehož název byl ale třicet let tak směšný: Mladá fronta ale dnes už nesměšně nic neznamená pouhý prázdný název vyznávané a nevysmívané právní kontinuity název naplněný slušnými lidmi koupenými za valuty Ale měl bych být opatrný protože neopatrnost byla chytrá před tím kdy ještě nešlo až na prvním místě o peníze v liberální pasti na všechna volná zvířata chodící svobodně neprůmyslovou krajinou Ale pro to všechno nepláči to už jsem oplakal v emigraci a kdo mě tehdy slyšel ťukal si s úsměvem na čelo a chytře tvrdil že jde o stesk zhýčkaného sloního mláděte Už nepláči ale teprve teď se mi stýská až teď doma v kruhu rodinné spokojenosti se mi stýská za ty zaražené že se rozumně celý život báli a teď jim zbývá než rozumně se bát dál… *** Svět zase kvete nevtíravě cudně při pohledu z auta běžně a moje padesátka udivena že neumí napočítat do tolika let se ve mně leká slepoty k jaru Ale jak mohu stárnout když jsem umřel po posledním slovu v cizině rozbit rozprášen slyšen zdálky podoben možná zvonu ale vzdálenému se mě dnes ptala malá holčička jestli ji opravdu neprodám a já bez plánu na zítřek k padesátému výročí konce té dosud nejdůkladnější války ji nedám ale co když umřu? Němci prohráli válku a my tady u Domažlic těsně za hranicí jsme k nim dneska jeli nakupovat a já jim záviděl ten mír devadesát tisíc znásilněných Němek při dobytí Berlína třikrát tolik mrtvých Rusů krutost vrácená krutostí tehdy dnes nízké ceny tvrdé měny v Aldi a klid a nejistá otázka malé Kláry *** Bělohradského lasička přikrývající filosofickým kloboukem jedovaté hady módně nemoderního zcizení už se z vejce mého mlčení nenapije Čekání u jakékoliv vládní nory na předání poselství o zmenšení člověka do verzí pohybových součtů v hotových výsledcích panských očekávání ospravedlňuje pouze násilí ve jménu zasepravdy A tohohle průmyslového odpadu už bylo za tohle století dost Už je načase se podívat potoku mezi kameny pro tu dlouhočasost a člověku do očí pro tu letmost a za víčka snů nesypat sůl akciových společností a trhoveckých svobod světlé budoucnosti a spravedlnosti vznikající automaticky pouhým odstraněním dohledu nad svobodou která v člověku prý je *** Na louce místo ohníčku jsem si rozsvítil obrazovku a nedívám se na hvězdy nade mnou ale na krásné můry které lezou po světelných slovech mého čipového počítadla na baterku a jak je to daleko s tou bystrou chůdou umělé inteligence že už mi chybí jen zurčení potoka a prales a v něm zapomínání civilizace tak pohodlně zapisované že se to dá rovnou sázet stačí jen odevzdat disketu… Je po půlnoci a na měsícem vyblednutém nebi se objevují mraky Noc je podezřele tichá a teplá bude pršet a možná lidstvo tu dlouho nebude ale to není důvod k panice vše půjde dál na této prastaré zemi tak mladé ve vesmíru který ve své čerstvosti ještě na stáří nepomyslel *** Spal jsem tak dlouho že se dopoledne unavilo vycamralo všechen déšť a umřelo do šedivého nedělního odpoledne s nepotřebně širokými ulicemi a nadměrnými chodníky kde nedělní auto a nedělní člověk se motají studem nevědí co s kolama ani nohama a oblohu tak nudí že se motá taky Vinohrady miluju říkala mi dvacetiletá dívka která polovinu života prožila ve Vídni a v Torontu O Vinohradech jsem mívala emigrantské sny proto jsme se vrátila Otec zůstal v Rakousku matka v Kanadě jak na cestě kolem světa sebe ztráceli… Objevil jsme tu platany odpovídám a přitom jsem tehdy kolem nich dvacet let chodil a v Paříži se mi smáli proč zrovna na Vinohradech… Ty tu nerostou! vykřikla rozhořčeně to by pod nimi musely být kavárničky a pak už jsme neměli o čem mluvit ani mlčet… *** anglický překlad Žiju v Praze a po pěti letech jsem tu možná už vžitý a sleduji děvčata u vedlejšího stolu veselá a samostatná která hrají život že je to pravda a abych viděl barevněji dostal jsem skleničku starého porta od Holanďana z Rotterdamu který v této vinohradské hospodě obsluhuje a snad kvůli tomu že jsem deset let žil v jeho čtvrti a abych alespoň před ním svlékl tehdejší nahotu chci teď myslet na skutečné město na Prahu ale nejde to Všechno je znovu na vlně protože čerstvé panstvo se ještě nenasytilo a nikdo neví kde se zastaví a co nového z města udělají a co starého zbude jestli mě to město pak bude ještě chtít anebo jestli to budu já kdo odmítne *** Někde na velkém okraji mého já kam pro přílišnou hustotu sebe nedohlédnu je takové stáří že vodou ohlazený balvan z moře vyloupnutý dnes z pohoří kterým si obchodník s botama zdobí výlohu je úplné mimino a to pramoře jehož jedinou kapku žiji a z kterého se práší galaxie je domov tak měkký že jím propadám neboť opravdová měkkost je bezednost ale obraz mizí v krocích děvčete které jde ode dveří k mému stolu Mluvíme čtyři hodiny - příliš dlouho na okamžik prohlédnutí příliš krátce pro začátek příběhu příliš mimo v našich rocích neměřitelných okraji našeho já kam pro přílišnou hustotu sebe nedohlédnem kde skutečné stáří si tak snadno a nezapamatovatelně dělá průhled do mého teď *** Průhledem osvětlených dveří z kuchyně padal do místnosti obraz krajiny z kterého vystoupila kresba dívky a s úsměvem modrých hor v dálce se naze zeptala co bych si přál? a já jsem odpověděl tak nešikovně že mi donesla jen sklenici vody na květiny které jsem schovával za zády Tu samou otázku položila u vedlejšího stolu a já se brodil dál neposečenou loukou a vyčerpán se dovlekl k temnému lesu abych celou noc poslouchal zvuky divokých zvířat která za dne mlčí… *** Ve filmové válce a s tisícovkou v ruce lze střílet najisto zamířit vědět na co a trefit se Báseň a láska jsou vždy trefeny naslepo kdy cílím a ještě nevím čím a nevím jestli já a zásah zůstává ve snu za zavřeným víčkem plaché skutečnosti která nedosáhnutelná občas mrkne otevře oči a zeptá se nevěřícně: říkals něco? *** Nelze žít nikde a tenhle zázrak je past kterou spálíme jen myšlenkou na věčnost ale v této době…? Jako stádo jsme hnáni do složenky úzkosti a poníženi hozenou svobodou jsme uvolněni v samotě Stát není od toho, aby se o vás staral krkají v jónské stupnici zástupní demokraté a my křížkujem sázkové formuláře stran v loterii voleb aby vyhráli ti za přepážkou kam nevidíme protože špehýrka dělících dveří je průhledná jen ze strany moci Mísy zpravodajství nabízejí zdechlé ptáky posměšně obětované na odpoutání pozornosti a my ve svých samotách kuřecích sádek se prozobáváme zárukou prošlých včerejšků k výhružce budoucnosti *** Trpělivě a svobodně nepíšu další básně abych neporanil a nenechal z ješitnosti vystřílet zatoulané stádo nočních tvorů kteří mě provedli s láskou a nehledaným rýmem hořkým krajem minulosti Ale život se opakuje do stálé přítomnosti a tlama kalendáře klade dneškem otázku: dozpíval jsi tedy? A já nezpěvák přiznávám že jsem jen opisoval čím okolí už zpívalo a teprve až ve vás zmlklých zazní tóny najdu píseň neomylně jako tehdy nebo jste snad dozpívali? *** Ze spánku jsem vyběhl po světelných schodech lemovaných krvavými sochami a poslední věc mi uvízla v paměti že jsem seděl nahý na klíně tří stejně nahých žen a bylo tam rukou jako květin na louce vedle nás tekla řeka a za řekou se tyčily dávné stavby zářivé barvami a mně se chtělo smotat do skleněného vajíčka na velkých modrých motýlích křídlech jen mě lekala ta holandská vůně moře a já si vší silou zkoušel vzpomenout jestli ta hráz nade mnou je už dostavěná a jestli slovo chleba je dost srozumitelné v tom městě kam se jednou vrátím… *** Je ticho a bezvětří nad sebou vidím hvězdy ty pod sebou nevidím Skládací kompjůtr šumí možná mimozemsky v tom tichu nehybného listí okolo Kateřina a Klára spí ve stanu a já si připadám jako rostlina která žije svůj život pouze žije nemůže víc ani míň a ví jasně i detailně že součet je nic všezahrnující nic ke kterému se přesto snažím přidat pár řádek a to nejde nic mizí a řádky zůstávají jen řádky ztracené ve své malosti zbavené všeho neměřitelného… *** Chytám dotyky odnáším je z tvého těla po náručích a nesu je dlouho a daleko abych podle nich do prázdna vymodeloval to co jsem z tebe slepecky vyrozuměl a takovými sochami jsem zaplnil město a všechny ulice kudy procházím a kontroluji jestli se dílo nerozpadá a ono chodí stále v podobách kterých jsem se v tobě dopídil ale už jsou nedosažitelné protože se z nich staly ženy které jsou přesvědčeny že jsme se nikdy neviděli *** Za obrazovkou předního skla auta se promítá krajina tak stará že může radit mládí jak dát svěžesti opravdovost protože novost je zřetelná jen na podkladu pradávna a holčičce v bříšku Kateřiny se z té cesty dělalo špatně z toho horka a její starší sestřička už čtyři roky mezi námi smrtelnými snila o zmrzlině k nerozeznání té samé po celé Evropě Do nekonečna se opakující stejné proto levné zboží které potkávám všude i zde v jižní Francii nás přesvědčuje, že svět je známý abychom si nevšimli jak jsme nepoznaní tápající po sobě samých zděšeni z nesrozumitelných zvuků kterými na sebe promlouváme *** Sedíme v jakémsi televizním programu sami v místnosti před vteřinovou ručičkou Vidí nás kdokoliv jedním okem od nádobí a když se rozsvítí červená žvástáme objednané řeči že doba je a všechno dopadlo a ve mně se probírá neznámá odvaha vyhlédne z otevřených úst zavěsí se na zuby a neví kam se vrhnout je hystericky osamocena říkám jak je tato doba záludná že za barevnými reklamami a neporouchatelným televizním přístrojem přikryt voňavkami je proti nám veden nečistý zápas kdy osvobozené peníze rozleptaly argument rozžvýkaly srozumitelnost udělaly z nás částečky nezrušitelného celku makroekonomiky a my krásní jak z holandské dózy na kávu se bojíme podat důkaz o zmrzačenosti mluvím a všichni ze mne zvracejí zadrhávám režisér pouští scénickou hudbu inscipient mi kroutí ruce za záda a osvětlovač kope do břicha maskérka na mne vychrstne pikslu červené barvy a redaktor děkuje dobrovolným dárcům a já se zvedám ze židle a na monitoru sleduji svou vraždu Jdu pěšky domů a přízemním oknem jakéhosi bytu ještě zahlédnu na cizí obrazovce jak mi uřízli uši potom hlavu a druhý den ve frontě u pokladny supermarketu mě přeskočí protože přece už nejsem všichni to viděli na vlastní televizní oči a auto na ulici mě neporazí projede mnou jako stínem který nepochopitelně zůstal po poraženém stromu *** Červ únavy se prokousal do jablíčka kazících se očí aby zahnal barvy daleko za průmyslové popeliště ve kterém tak sebejistě zahrabáváme základní kámen své holičské věčnosti Je noc rozřachtaná tikajícím budíkem na starém statku vyžraném až do kořene smyslu chalupářskými ovcemi v jejich ztuplém výběhu z benzinového chlíva a činžovních ulic a pater nedotknutelného soukromí městských bytů podobných opancéřovaným bublinám v hlíně která po nás na zemi nezbude a žádný dívčí náramek nebo písmenko na střepině džbánu nezanechá Ale nad čím plakat když pro fungování obětujem jediný život se kterým si stejně nevíme rady pro tu nudu jeho zachování na přemnoženém parkovišti ojetých vozů *** Byl ještě dítětem v městě co není Francií a já právě ztrácel dospělost v městě které bylo Holandskem Vstal prázdninově pozdě z kajuty která mu u mne patřila ale chyběla k ní loď a říkal táto víš že vedle naší země existuje ještě jedna žijí tam zvířátka a je jenom dobrá? a víš kým jsem na té zemi? Komunistou! vlastně králem opravil se a já po tolika neprospaných nocích jsem konečně usnul uklidněn že až sfinga mi znovu položí otázku nebudu popraven jenže ona už jen zádumčivě mlčí neboť ji nenapadlo jako mocí vyhnance na poušti budou bránit jejich vlastní děti *** Vzbudily mě rolničky hlavobolu a později zoologická zahrada která byla bezuzdně nudná Tygr spal slony jsme nenašli slunce pražilo maminky s dětmi byly jak z jedné fabriky Dali jsme si s Klárou zmrzlinu a kafe sami dva potom dvakrát lanovku šedou husu s krátkým zobákem malou dětskou tramvaj a pak se táhli daleko za parkovištěm na zdechlém okraji Prahy Kouše papež? zeptal se dětský hlásek ze zadního sedadla když jsme přejížděli Vltavu Už dva roky nám obrazovka doma neradí co se životem takže některé zprávy dojdou dítěti nepřekrouceně… *** Všechny nejistoty jsou stále zde ale maluje si na nich malá holčička své sluníčko s velkýma ušima a šišatými paprsky a já cítím dar který na malých nohách přestavuje moje půdorysy do architektury snu co se do skutečnosti nevbourává ale nechává ji přicházet tak samozřejmě jako kdyby tady vždycky byla Seděl jsem za stolem pil obyčejně kafe a byl zpátky doma Ale kdy jsem odešel? Bylo to snad v jejím věku? kdy paměť je ještě přítokem podvědomí které nás pak nehlučně plní řeka o které si po probuzení nic nepamatujeme z které ale celý život pijeme nedosažitelnými kořeny? Vrátil jsem se domů za malou holčičkou která se na mne dnes dívala nekonečně smutným pohledem loučení… *** Žil jsem v podobenstvích a viděl co věci připomínají Dnes vidím jen věci Kam jsem tedy postoupil v čase který jde pouze dopředu prostorem rozkládajícím se kamkoli? Ztrácím příběh a vidím obraz a ten se dál rozpadá v jednotlivosti jako kalvínská paměť ve flámské renesanci Láska mi připomínala svět a nebyla jen slovem které máme na jazyku a nemůžem si ho právě vzpomenout tak abychom nemlčeli mluvíme o něčem jiném a trvá to už tak dlouho že až si někdo vzpomene nebudeme vědět o čem mluví a až někdo řekne slovo pravda bude nám trapně proč se na nás dívá tak důvěřivě a nemluví jako my slovy na jazyku těsně před branou paměti řečí ztracených podob *** Jsou teplé hlídací dny které si nenechají utéct psaní na papír nebo do kompjůtru z obory hřejivého naplnění prozářeného sluncem které je tak blízko že modrou barvou přetře celý vesmír nade mnou a já vdechuji slunečný den a šlapu zelenou trávu a slyším stále zřetelnější řeči čtyřletého děvčátka které mi otevíráním prostoru lásky přebarvuje všechny další obzory jako to blízké slunce a štěstí se vznáší jako kolibřík u svého předurčeného květu… Teď je ovšem už noc a nebe ale není jediná světlá záře jak by to mělo být v případě nekonečna Je většinou tmavé a hvězd je řídce protože světla všech hvězd k nám ještě nedolétla a právě čekání na světlo hvězd které by z noční oblohy udělalo jedinou zářící klenbu nás nutí psát protože ty hvězdy tam jsou! Jen to jejich světlo se courá a nás už nedostihuje O kolik je naše smrt rychlejší než světlo kterým jednou celé noční nebe bude zářit jako světelná tabule bez diváka… *** Dvacátá osmá sezóna skončila na náměstí v Kladně opuštěné vším i kostelem se zabedněnými dveřmi a závorou plevelu mezi schody Byl jsem po roce kulhavé ruky v rozpacích a teď doma je mi úzko protože končí prázdno Čechy načínají letopočet je konec bezčasí i nadějí a já mám přeskočit ze své odplouvající lodě na pevný břeh zasedějin Minulé bitvy jsou ale stále nerozhodnuty a přitom začínáme novou válku která teprve rozhodne o té předtím ve které byli pobiti všichni i vítězové *** Když chce Holanďan říct nudný řekne literární a aniž kdy literaturu četl říká čemu všichni rozumí všude v civilizovaném světě tedy i ve znovu privatizované Praze rozkrádané každého půl století do kapes jiných majitelů Ale život beze smyslu se nenaplní regulovanou hrou na vlastníky Život beze smyslu je k ničemu i s chytrým daňovým přiznáním a stabilní měnou Život beze smyslu když chce říct nudný tak velmi přesně říká literární… *** Zapnul jsem kompjůtr přiložil do ohně a ještě si zapálím cigaretu abych pochopil že po období bezčasí které na mne zaválo věčností si kompjůtr na autobaterii vzpomněl bez chyby že je to jedenáct dní co jsem ho zapnul naposledy Sedím na louce která za jedenáct let života v Nečesku pro mne znamenala nejvíc Až Jupiter zajde za horu půjdu spát a bude mi nejasně z tolika zážitků času a psaní slov do světelné mašinky která si pamatuje kolik dnů trvalo bezčasí…