POPRAVA KVĚTINKY aneb KDO ŘEŽE KVĚTY, JAKÝCH SE DOČKÁ PLODŮ fejeton s přílohou
My, kteří jsme po stupních „zkrachovanců” dopadli až před vězeňská vrata, cítíme zvláštní vzrušení, když zahlédneme počátek vlastního příběhu. Člověk si klidně, plytce a po svém pluje životem a najednou ho to shodí pod hladinu. Začíná být ze společnosti vyoperováván, pocítí nad sebou ošklivost a lítost a padá. Poznává hloubku, nadýchne temno a začíná vážit světlo.
Asi před rokem, když jsem šel ještě hrát na Rychtu, mě zastavila dívka zvučného hlasu. Prý jestli bych nezahrál u nich ve škole, že by se poptala a řekla mi. Já měl zásadu, že zahraju všude, kam mě pozvou. Poptala se a 31. ledna z toho bylo představení. I když byl leden, byla trochu horká doba. U školního vchodu se mě několik gymnazistek ptalo, jestli si nechci přečíst Chartu 77. Nechtěl jem, neboť jsem ji už četl. „To je hrozný, už to čet kdekdo,” stěžovaly si.
Pak začalo představení. Stará čistota, nová špína, mláděcí hravost, netrpělivá hlučnost chodeb a erotika těsně před zkalením - tak mi voní gymnázium. Tabule, která jde vyleštit do nevinnosti nebo pomazat hovnem. Och, až jsem se při tom slově zakuckal! Ale nepředbíhejme. Gymnazisté se mnou pěli staré lidové písně, zamýšleli se nad vážnými texty a smáli se těm legračním. Živě reagovali na Sokratův příběh, který jsem tehdy ještě pouze vyprávěl. Kdo mohl tušit, že tam bude Milan Klusák, syn ministra kultury, a bude si na Sokrata stěžovat tatínkovi? Když dny několikrát zatáhly oponu noci, začal se hledat viník. Já byl daleko, Sokrates po smrti, tak sáhli po dívce zvučného hlasu Lilian Landové a postavili ji na koberec. Jako by ona mohla za blbost Athéňanů! Ale mluvilo se o mně. Prý jsem rádoby umělec a ona mi jako naivka skočila na špek a že chtějí magnetofonový záznam. Dala ho a věci se zdály usnout.
Přehoupl se půlrok a z horké zimy se stalo studené léto. Policie mě začala stíhat pro nedovolenou živnost, aniž si všimla autorského zákoníku, textu mých smluv a toho, že umění nejde znárodňovat, obzvlášť když je lidové. Část mládeže pochopila, že jsem nezpíval pouze sám pro sebe, a začala tatínkovi Milana Klusáka psát petice, aby se mě zastal. Lilianino gymnázium bylo na chmelu. Žák Novák se zašil do chmelového štábu a chodil po chmelnici s papírem bez textu pro úpis na nevyplněnou směnku „neutronky”. Lilian chodila s textem pro ministra kultury. Novák jí říkal: „Podepiš mi neutronku a já ti podepíšu Hutku.” Filozof Tomin psal v tu dobu dopis, kde srovnával zákaz neutronové pumy se zákazem mého zpívání a tvrdil, že aby mohlo být zakázáno první, musí být povoleno druhé. Novákovi se žáci posmívali a Lilian ne. Tak si na ni počkal, za vraty jí nafackoval a šel to žalovat panstvu. Takový malý český Novák.
Brigáda skončila a Lilian zase stála na koberci a už se mluvilo o vyhazování. Školní ředitelka pedagogicky vysvětlovala, že mě sice nikdy neslyšela a nezná mě, ale že se posmívám poctivé práci a s tím že ona nemůže souhlasit. V čem se posmívám, neuvedla, ani proč ke slovu práce je tak nutný přívlastek poctivá. Na obvodním výboru svazu mládeže soudruzi Schmidt a Špírek pouštěli hrůzu a jen tak mezi sebou smutně prohodili: „Tak se zdá, že na celým tom chmelu víc lidí podepsalo Hutku než neutronku.” Na Lilian vytáhli těžké vozatajstvo a podle zákeřných zásad moderní války se přesun konal tajně a v noci…
První schůze se konala 15. listopadu. Před bezbrannou Lilian měla být do posledního okamžiku po novákovsku utajena, ale moták z vedlejší třídy ji varoval. Tedy si ji školní předseda Vacek tajně pozval do sklepa, ne kvůli fackám, ale aby jí oznámil, že ji zničit musí a že jí radí bránit se, jak to jde. Kat řekl popravenci: nedej se, alespoň napni svaly na krku!
„A co se stane, když to třídní organizace neodhlasuje?” poptal se později tento podřízený Mydlář, nechtěje své řemeslo předat do cizích rukou.
„O to se nestarej, to je naše věc,” odpověděl mocný obvodní inkvizitor, jist si tím, že každého je možno o něco připravit.
Druhá schůze vyhřezla 21. listopadu v domovské třídě Lilian. Podle stanov má právo vyloučit člena jen základní organizace, tedy její třída. Zahájila předsedkyně spolužačka Holubová: „Neberte to jako mé osobní stanovisko, dostala jsem se do velmi nepříjemné a trapné situace, ale musím vám říci, že je nutno Lilian Landovou vyloučit ze SSM. Je naprosto zbytečné se tomu jakkoli bránit, je to pokyn shora a odhlasovat to musíme,” promluvila hlasem ovce. Zbytek stáda tiše seděl v lavicích s představou, že by jinak mohl přijít o své humanitní vzdělání. Lilian zazněla zvukem ryzího kovu:
„Sokrates, když šel od soudu, řekl, že lidé byli tak zaslepeni nenávistí, že nebyli schopni a ochotni mu rozumět. Vy mi ale rozumíte a vaší nenávisti se nebojím. Bojím se vašeho strachu, a proto chci, abyste teď promluvili nahlas. Nestojím o takové projevy solidarity, jakých se mi dostalo po minulé schůzi, kdy mi lidé mezi čtyřma očima říkali, že mě mají rádi a že mi rozumějí, že ale nemůžou nic dělat, protože se chtějí dostat na vysokou školu. Dnes jsem to já, zítra to může být kdokoliv další. Strach dokázal, že se ničíme vlastní silou.”
Klasikové jistě v hrobě ožili, ale se spolužáky to nehnulo. Vešel pouze sklepní předseda Vacek, a i když mu slunce ještě nepředvedlo dvacet jar, promluvil temným hlasem byzantského středověku, že od vyloučení ji stejně nikdo neochrání, neboť vyloučena být musí. (Eventuálně bude k tomu účelu převedena do jiné základní organizace.)
Poprava se konala následujícího slunečného dne, 22. listopadu. Předsedkyně spolužačka Holubová oznámila, že se musí zúčastnit všichni, nebo je čeká ředitelský postih. Zapomněla pouze dodat, že před pěti dny se slavil Den studentstva na památku zabitého Jana Opletala a dalších, kteří chtěli ubránit samostatnost a svobodu českých škol. Nad Lilian byl vyřčen ortel a soudruh Schmidt rozhodl po jezuitsku, že obhajoba se konat nebude, protože se konala včera. Sklepník Vacek pro jistotu oznámil: „V momentě, kdy bude někdo hlasovat proti vyloučení, ztotožňuje se se vším, co soudružka (dosud?) Landová kdykoliv a kdekoliv řekla, a bude proto také vyloučen.”
Po přehlédnutí zvednutých rukou se dá říct, že výsledek byl ohromující, neboť i teď se ukázal nezadržitelně vítězný postup demokratického centralismu. Vyloučení bylo jednohlasné a hlasovalo i těch deset, kteří podepsali petici ministrovi.
Když bylo po popravě, shlukli se spolužáci kolem Lilian a prosili ji o prominutí, slíbili jí vypracovat maturitní otázky i domácí úkoly. Musí to pochopit! Jedna z dívek chce na filozofii a druhá chce na práva. Jenom mi není docela jasné, co tam teď budou dělat. No co? Hospodář napřed pohnojí než zaseje, a tak se těch lepších zítřků nebojím.
24. listopadu 1977
CESTA DO NOCI
Je mi úzko nad křehkostí života, nad pomíjivostí dnů, nad prachem, ze kterého jsme vykročili a do kterého se bez odvolání vracíme. Život je riziko, a když jde do tuhého, míváme jen sami sebe ku pomoci a nebývá to často pomoc spolehlivá. Nevím jestli samota je poznání nebo jen chvilkové oslepnutí. Je však úleva vrátit se mezi lidi a zjistit, že jsou, že jsou mi blízcí, že život je nepříliš dlouhé, ale přece jen báječné setkání s něčím tak závratně krásným, jako jsou lidské bytosti. Blaze těm, kterým se daří vracet do dne, blaze těm, kteří se umějí vracet do života. A úzko je člověku nad těmi, kteří se už z noci osamění nevrátili.
Je to pár dní. Před polednem přišla návštěva z Čech. Chlapec, který dva roky šetřil, aby mohl za dvacet úředně povolených dnů objet celou Evropu. Spal po parcích a nádražích, jedl konzervy, nejchudší mezi chudými se chtěl obohatit o poznání několika evropských měst a podívat se, on nesvobodný, jak bezstarostně vypadají lidé svobodní.
„Jak se ti líbilo v Americe?” ptal se hladově a hladový, nevyspalý a ztrápený, na konci své cesty i svých sil. Já začal zmateně cosi vyprávět a neměl jsem svědomí mu říci, že právě v těch dnech se na mne deset měsíců v novém světě nějak sesypalo, že se dusím otázkami, odkud jsem, kde jsem a kam jdu. Třicet prožitých let se mi vynořovalo jako nenapravitelné příkoří a zdálo se mi, že rozeznávám českou historii jako zatuchlý nacionální bazar, který to všechno způsobil. Noc dolehla na duši a dávala ovoce tak typické pro ghetto: touhu ublížit všemu nejbližšímu, stejně postiženému.
„Víš, že je Lilian mrtvá? Pustila si začátkem července plyn. Byl jsem na jejím pohřbu,” povídal chlapec. Musel jsem si ještě jednou jeho slova zopakovat, abych pochopil jejich skutečný obsah. Bože!
„Chtějí mě vyhodit ze školy kvůli tvému představení,” říkala mi Lilian Landová koncem roku 1977 v Malostranské kavárně.
„Jak to?” Je to rok stará záležitost a organizoval to váš školní výbor mládeže, ne ty,” odpověděl jsem překvapeně.
„Oni myslej, že seš zavřenej. Taky jsem byla na výslechu.”
„Ptali se na mě?”
„Ne. Nevědí, že se známe. Ptali se na Tomina a na jeho přednášky o řecké filosofii.”
„Jak vědí, že tam chodíš?”
„Čekali jednou před Tominovým bytem a všechny legitimovali.”
„Tak to tě chtěj vyhodit kvůli těm přednáškám.”
„Ale na výboru SSM i na škole říkali, že je to kvůli tobě.”
„To je jen záminka. Jelikož jsi řekla na policii, že na Tomina budeš chodit dál, že je to tvoje právo a že jim do toho nic není, tak se naštvali a snaží se tě potrestat. Oznámili centrální svazácké organizaci, že seš politicky nespolehlivá, oni dali úkol místní organizaci a těm se zdálo nejsnadnější tě přidat k mému předpokládanému odsouzení.”
„Ti, co mě vyslýchali, mi nechali telefonní číslo, že jim mám zavolat, až si všechno rozmyslím.”
„No vidíš. Budou po tobě chtít, abys přestala k Tominovi chodit, abys podepsala protokol, že kazí mládež a že pobuřuje, a za to ti na oplátku pomohou s tvými problémy ve škole.”
„To v žádném případě! To ať mě radši vyhoděj.”
„Já ti příliš pomoct nemůžu, sám jsem teď trestně stíhanej. Nanejvýš o tom můžu napsat fejeton. To je jediná spolehlivá komunikace s policií a může to mít výsledek, že se to oni pokusí celé smazat.”
„Jé, Jardo, napiš o tom fejeton!” nadšeně vyjekla a zatleskala. Byl večer, zaplatili jsme a já to vzal domů přes Karlův most. Za pár dní vznikl fejeton Poprava květinky. Ve škole nastal poprask, protože ho kdosi nalepil na dveře ředitelny a po dlouhém tahání byla Lilian nakonec jen přeložena na jinou školu, kde úspěšně maturovala. Ale skamarádila se s chartisty a policie ji začala pravidelně zvát na výslechy, vyhrožovat jí, strašit, plést, nabízet spolupráci. Vídával jsem ji málo a při jedné příležitosti jsem zaslechl její zvučný hlas, jak říká, že je potřeba jít na všechno radikálně, že s takovouhle se nikdy nic nezmění. Rozumnější hlasy jí odpovídaly, že v této chvíli se nedá dělat nic jiného, že možná snad někdy později. Nelíbilo se jí to. Všechno hluboce prožívala, opisovala papíry a dávala je dál, byla hlučná a upovídaná a měli jsme o ni strach.
Když přijely v srpnu do Prahy ruské tanky, bylo Lilian devět let. Dospívání tedy už prožila v prostředí, kterým zní idea holé moci, v prostředí, kde náplní života má být pouze hledání vlastního prospěchu ve spolupráci s mocí. Ale s takovou mocí, která nedokáže a už ani nemá zájem prokázat své oprávnění k vládě. Lilian dospívala bez rodičů a ponechána sama sobě hledala smysl žití. Jak normální, jak běžné v tom věku. Hledala u zakazovaných zpěváků, hledala u zakázaných spisovatelů, hledala mezi chartisty, hledala v řecké filosofii. Nechtěla uvěřit, že smyslem jejího života má být kalkulace, chtěla najít skutečné naplnění. Nebylo pro ni možné žít život a neprožívat jeho smysl. Žila o život a zaplatila za to životem.
Nenacházím dost vážné a přesvědčivé slovo k vyjádření hrůzy, která jde z její sebevraždy. Jan Palach vypálil v duši mé generace hranici, přes kterou přestupovat znamená spolupracovat vědomě na zkáze. Ale muže mé generace jsem už potkával jako vyšetřovatele Státní bezpečnosti. Lilian Landová spáchala sebevraždu po sérii tvrdých policejních výslechů. Sečetla svých dvacet let a vyšel jí jen jeden součet - smrt. Smrt života, který se teprve měl životem stát, života, který dozrál ke schopnosti svobodně rozhodovat a volil nebýt. A toto je vražda. Vražda a oběť nové generace. Generace srpna už zde je a hlásí se svými prvními padlými. Nová generace, která vchází do noci. A je mi nevýslovně úzko při tomto pomyšlení. Podaří se jim někdy vyjít do dne? Nevím, snad. Ale jeden člověk tam bude chybět, ten, kterému světla bylo nejvíc třeba - Lilian Landová.
|