Tři akordy a postpravda

Písničkář Jaroslav Hutka se pamfletem Miloš a Zubatá snížil na Zemanovu úroveň a spíš než jeho pohřbil sám sebe. Zároveň předložil další důkaz o vyčpělosti českého písničkářství.

Pokud kdy byla pravda, že rozebírat poezii znamená ji zabít, pak autor nejnovější kramářské písně Miloš a Zubatá hudební kritice hodně usnadnil práci. Znechucený Masaryk v něm totiž povolává Smrtku, aby usmrtila Miloše Zemana. Tato symbolická poprava je na poměry žánru překvapivě bezkrevná a upachtěná. Jako by ji napsal průměrný učitel češtiny – a i ten by si lépe poradil s užvaněným úvodem a závěrečným morálním naučením. V souvislosti s kramářskou písní, jejíž kvality jsou pod už tak nízkým žánrovými standardy, je znepokojivé vlastně jen autorství Jaroslava Hutky.
Ten se po Vladimíru Mertovi stal dalším písničkářem, který se proti úřadujícímu prezidentovi veřejně vymezil. Merta jej o předávání cen Anděl za rok 2017 za aplausu kapitánů hudebního průmyslu odsoudil coby tribun lidového antikomunismu. Hutka si vedl ještě neobratněji, když jako mnozí vkročil do Zemanovy pasti na intelektuály.
Tolik ho dopalovala jeho okázalá vulgarita a nadbíhání Putinovu Rusku, až se do něho pustil jeho vlastními zbraněmi. Osvojil si Zemanův slovník i způsoby vypořádávání se s názorovou opozicí. Přitom mu zřejmě úplně ušlo, že tím přistoupil na jeho hru. Pudově reaguje na Zemanovy čím dál skandálnější výroky, čímž se vzdal možnosti sám nastolovat témata, natožpak vnímat to, od čeho se snaží profesionální hulvát Zeman odvést pozornost.
Že si Hutka na pomoc přizval zrovna postavy Masaryka i českých králů, je také kouzlo nechtěného. Spíš než že by tím upevnil svoji pozici morální autority, se utvrdil ve feudální představě, ze které také pramení Zemanův vliv dalece překračující rámec jeho ústavních pravomocí – že Hrad je sídlem moudrého starce, který vede náš národ. Nemluvě o tom, že už od TGM je součástí tradice prezidentského úřadu i postupná ztráta kontaktu s realitou. U vysokoškolského profesora Masaryka se projevila pózováním ve vojenské uniformě po vzoru rakousko-uherských mocnářů, u Zemana alkoholismem.

Dělají-li dva totéž, vážně to není totéž?

Hutkovu zhoršující se tvůrčí kondici, jejímž dokladem je i zmíněný pamflet, glosoval také mem „Chtěl bych být Ortel pro lepší lidi“. Jakkoliv jsou Hutkova a Hnídkova intelektuální zázemí nesouměřitelná, metodicky se skutečně až tolik neliší. Sblížilo je nejenom vyhrožování oponentům smrtí. Hutka vynalézavými dvojsmysly za normalizace obcházel cenzuru. Přízemnější obchodník s rasismem a xenofobií ho napodobuje, aby se vyhnul trestnímu postihu za šíření nenávistných idejí.
Právě proto je Ortel svými fanoušky často přirovnáván ke Krylovi. Však také mnoho z nich před rokem 1989 čeští písničkáři učili číst mezi řádky. To když opatrně vyjadřovali názor mlčící většiny, jíž se příčilo žít pod státním drobnohledem, povinně se účastnit stranických rituálů a zároveň se zdráhali pozbýt sociálních jistot. Jejich příklonu ke krajní pravici napomohl také pro polistopadový étos typické ostouzení čehokoliv zavánějícího socialismem.
Paradoxně zrovna zhusta dezinterpretovaný Kryl se svým generačním souputníkům vymykal tím, že mluvil velmi otevřeně, sám za sebe, ale také události glosoval a často i předjímal. Nejlépe je to patrné z jeho nedoceněné pozdní tvorby. S jistou nadsázkou řečeno – kdyby Landa neobrátil polaritu protiválečné Morituri te salutant, těžko by kdy jeho souvěrce odkaz Karla Kryla oslovil.

Lov na mrtvou velrybu

S pádem komunistické cenzury mnozí písničkáři ztratili silný tvůrčí stimul. Na začátku devadesátých let ojedinělá Krylova kritika „vzkvétající demokracie s kosmetickou vadou“ nenašla srovnatelného následovníka. Část scény dál po vzoru kapitána Achaba ze slavného Melvillova románu pronásleduje třicet let mrtvou rudou velrybu. Anebo její obdobu jako novopečený kandidát za SPD Pepa Nos spatřují v Evropské unii a islámu.
Jako jeden z mála hrozbě muzealizace naopak ušel Jarek Nohavica. Jeho Mikymauzoleum (1993) bylo pro tehdy čerstvě vyléčeného alkoholika průlomové hlavně mírou sebereflexe. S její pomocí se odpoutal od dvojznačného jazyka typického pro husákovsko-jakešovskou éru. Následující Divné století (1996) pak zpečetilo Nohavicův průlom do mainstreamu a pomohlo rovněž jeho rodné Ostravě v budování pozitivního obrazu kulturní metropole. Nicméně ideově se také Nohavica v posledních letech sblížil s Tomiem Okamurou. Na rasových stereotypech postavené texty písní Baraba mi šahá na babu nebo i rádoby komický Dežo by se spíš vyjímaly v repertoáru už zmíněného Ortelu, stejně jako některé „písňové aktuality“ pro nedávno zaniklý „pravicově zaměřený názorový server“ Virtually.cz.
Velké naděje neskýtají ani o dvě generace mladší písničkáři. Buďto folk pod kuratelou velkých vydavatelství infikují neškodným popem (Jelen, Thom Artway, Voxel), anebo jako Klus neobratně napodobují starou gardu.
Pokud tu někdo úsloví Michala Nanoru „tři akordy a pravda“ vrátil čest, pak snad jeho kamarád a rozumný anarchista Martin „Bonus“ Hůla albem Náměstí Míru. Častěji jsou to však ženy. S velkým ohlasem mezi svobodnými matkami-samoživitelkami a vůbec ženami, s nimiž se nejedná jako s lidmi, se setkala například Slovácká epopej Nikoly Muchy. Na opačné straně řeky Moravy zase zapůsobila píseň Kataríny „Katarzie“ Kubošiové Nikomu nepatríš, věnovaná ženským obětem domácího násilí.
Že písničkářství je dnes zprofanované, myšlenkově vyprázdněné, silně zkomercionalizované a zlatý věk prožívalo naposledy za Gorbačova, ještě neznamená, že se tematicky vyčerpalo. Bez ohledu na věk to platí spíš pro dnešní písničkáře samotné.

a2larm.cz, Jan Hamerský, 17. 8. 2018