Vlak mÄ›l odjezd z Prahy nÄ›kolik minut po pĹŻlnoci. V tom mÄ›steÄŤku na severnĂ­ MoravÄ› má bĂ˝t nÄ›jakou chvĂ­li po ÄŤtvrtĂ©. PĹ™ed mÄ›sĂ­cem a pĹŻl pĹ™išel za mnou na jedno praĹľskĂ© pĹ™edstavenĂ­ trampsky obleÄŤenĂ˝ dlouhovlasĂ˝ kluk, jestli bych pro nÄ› nezahrál. Domluvili jsme jenom datum a tento noÄŤnĂ­ vlak. PoÄŤkajĂ­ na mÄ› na nádraží. Doba zaÄŤĂ­nala bĂ˝t uĹľ vážná, zaÄŤal vát mrazivĂ˝ vĂ­tr nesvobody a takovĂ˝ch pĹ™edstavenĂ­ pĹ™ibĂ˝valo.
  Dana mÄ› šla vyprovodit a obÄ›ma nám bylo smutno. Jaro zaÄŤĂ­nalo bĂ˝t v plnĂ©m kvÄ›tu, my byli spolu teprve osm mÄ›sĂ­cĹŻ, ale vĂ­dali jsme se vzácnÄ›. Hrál jsem kaĹľdĂ˝ den a neustále jsem za svĂ˝mi pĹ™edstavenĂ­mi odjĂ­ĹľdÄ›l z Prahy. Teprve v lĂ©tÄ› se nám podaří spoleÄŤnÄ› odjet na prázdniny na samotu mezi jihoÄŤeskĂ© rybnĂ­ky, kam náhodnÄ› zabloudĂ­ dva HolanÄŹani, coĹľ se stane pozdÄ›ji osudnĂ˝m pro druhou polovinu našeho Ĺľivota.
  Najednou se Dana rozplakala a mÄ› to zabolelo. CĂ­til jsem na tváři jejĂ­ slzy, cĂ­til jsem jejĂ­ tÄ›lo a zatouĹľil nikam nejet, odejĂ­t s nĂ­ z toho nesmyslnĂ©ho nádraží, zajĂ­t nÄ›kam na skleniÄŤku, zapomenout na tuto dobu, na tu věčnou nejistotu. NenĂ­ to všechno vlastnÄ› směšnĂ©? VĂ˝pravÄŤĂ­ zapĂ­skal, já naskoÄŤil do vlaku a zabouchl za sebou těžkĂ© dveĹ™e s oválnĂ˝m okĂ˝nkem. Za nĂ­m se Dana znovu objevila. Vlak se pohnul, ona se pohnula podĂ©l nÄ›j, vlak pĹ™idával na rychlosti, aĹľ se jĂ­ utrhl, aĹľ mÄ› utrhl z rámu oválnĂ©ho okĂ˝nka obraz plavovlasĂ© rozesmátĂ© a plaÄŤĂ­cĂ­ madony. OsamÄ›l jsem v hluku a smradu vlaku. Sedl jsem si do prázdnĂ©ho, špatnÄ› osvÄ›tlenĂ©ho kupĂ© a myslel na osamocenou Danu na nádraží. Nikam se mi nechtÄ›lo a pĹ™edstava, Ĺľe dojedu na mĂ­sto aĹľ ráno, Ĺľe se pĹ™es den nevyspĂ­m, Ĺľe veÄŤer budu nÄ›kolik hodin hrát a další den pak dál a tak zase ÄŤtrnáct dnĂ­, jenom zvÄ›tšovala moje pochybnosti. Pak se vrátĂ­m na pár dnĂ­ do Prahy a zase to samĂ©. A na všechno stále sám. PevnÄ› věřit a pĹ™itom zapomenout na jakoukoliv nadÄ›ji. JakĂ˝ majĂ­ smysl tyhle osamÄ›lĂ© mesiášskosti, kterĂ© ÄŤlovÄ›ka Ĺľenou jen do dalších a hlubších samot, pro kterĂ© ÄŤlovÄ›k nemá ani ÄŤas si postavit domov. DĂ­val jsem se na podlahu špinavĂ©ho poskakujĂ­cĂ­ho kupĂ© a zdálo se mi, Ĺľe nenávidĂ­m. Všichni mi radĂ­ dát si pozor, všichni. Je rok 1974. Ĺ est let po okupaci ÄŚeskoslovenska ruskou armádou. TeÄŹ je uĹľ zcela jistĂ©, Ĺľe nadÄ›je jsou marnĂ©. Svoboda je nenávratnÄ› prohraná a kaĹľdĂ˝ se musĂ­ sám za sebe rozhodnout, jak dál. Bylo to cĂ­tit i vÄŤera, kdyĹľ jsem sedÄ›l pĹ™ed ÄŤtyĹ™tisĂ­covĂ˝m davem a všichni, všichni si v hloubi duše přáli, aby mi to vyšlo, abych si dal pozor, neboĹĄ velkĂ© sály se uĹľ staly nebezpeÄŤnĂ˝mi. Nehraju si vlastnÄ› na muÄŤednĂ­ka a hrdinu? TouĹľil jsem v tu chvĂ­li hluboce po normálnĂ­m ĹľivotÄ›, po normálnĂ­m bÄ›hu dnĹŻ, po klidu a jistotÄ›. VĹľdyĹĄ umÄ›nĂ­ je daleko dĹŻleĹľitÄ›jší neĹľ celá ta špinavá a nesrozumitelná mocenská tahanice.
  Dnes se mi zdá jaksi hoĹ™ce ĂşsmÄ›vnĂ©, Ĺľe všechny argumenty, kterĂ© mÄ› tehdy napadly, pouĹľila o dva roky pozdÄ›ji policie, kdyĹľ se mÄ› zpočátku velmi přátelsky snaĹľila pĹ™esvÄ›dÄŤit, Ĺľe bych mÄ›l bĂ˝t rozumnĂ˝ a ne si zbyteÄŤnÄ› kazit Ĺľivot. Ĺ˝e to všechno záleží pouze na mnÄ› a na mĂ© uvážlivosti. Ale to uĹľ bylo pozdÄ›.
  Vlak zaÄŤal brzdit a zastavil na nádraží, kterĂ© bylo plnĂ© strkajĂ­cĂ­ch se a kĹ™iÄŤĂ­cĂ­ch lidĂ­. VĹŻbec mÄ› nenapadlo, Ĺľe to taky znamená, Ĺľe se nacpou do mĂ©ho kupĂ©. A najednou tam byli, sedm obhroublĂ˝ch muĹľskĂ˝ch tÄ›l, kĹ™ik, nadávky a sprostĂ© vtipy. Naproti k okĂ˝nku si sedl ten nejhorší z nich. Ĺ edivĂ˝ hrubĂ˝ obliÄŤej, skoro dohola ostříhaná neforemná hlava, jakĂ©si naÄŤervenalĂ©, zcela nepadnoucĂ­ sako, ruce zhrublĂ© tak, Ĺľe z nich žádnĂ© mĂ˝dlo nesmyje stopy těžkĂ© a špinavĂ© práce. Kalhoty s pukem, jakĂ© uĹľ dávno vyšly z mĂłdy, a na obliÄŤeji odpornĂ˝, nemravnĂ˝ ĂşsmÄ›v a jakási opilecká zář ve vybledlĂ˝ch oÄŤĂ­ch. Vytáhl dvÄ› krabiÄŤky americkĂ˝ch cigaret a neĂşnavnÄ› je dokola nabĂ­zel, a kdyĹľ pĹ™išel číšnĂ­k s košíkem plnĂ˝m pĹŻllitrovĂ˝ch kelĂ­mkĹŻ piva, všechny je koupil a rozdal. OstatnĂ­ mĂ©nÄ› nápadnĂ­, ale stejnÄ› ošklivĂ­ na nÄ›j dÄ›lali vtipy. On se jen pĹ™ihlouple usmĂ­val. Vstal jsem a vytáhl z tašky nahoĹ™e sbĂ­rku HolanovĂ˝ch básnĂ­ a snaĹľil se ponoĹ™it do tĂ©to trudnĂ© a nepolapitelnÄ› jemnĂ© poezie. ChvĂ­li na mnÄ› dÄ›lali vtipy, zaÄŤali recitovat sprostĂ© veršovánky, blbec naproti mi pořád strkal pĹ™ed knĂ­Ĺľku svoje nablblĂ˝ americkĂ˝ cigarety, ale já nereagoval. Za chvĂ­li se unavili a nechali mÄ› bĂ˝t. ZaÄŤetl jsem se a celĂ© okolĂ­ se dostalo za bariĂ©ru takovĂ© cizoty, Ĺľe se stalo jen vzdalujĂ­cĂ­m se a mizejĂ­cĂ­m noÄŤnĂ­m snem a hoĹ™kost HolanovĂ˝ch obrazĹŻ byla jedinou pravdou, kterou jsem plnÄ› prožíval.
  „Co ÄŤteš?” uvÄ›domil jsem si najednou otázku. V kupĂ© jsme zbyli jenom dva. Ten směšnÄ› vylepanĂ˝ ÄŤlovÄ›k v nepadnoucĂ­m saku a já. PĹ™ede mnou na stoleÄŤku stála dvÄ› netknutá zvÄ›tralá piva, pravdÄ›podobnÄ› koupená pro mne. NechápavÄ› jsem se na nÄ›j podĂ­val.
  „Co?”
  „Ptal jsem se, co ÄŤteš,” Ĺ™ekl a zatvářil se tak pĹ™isprostle přátelsky, Ĺľe mi chvĂ­li trvalo, neĹľ jsem pochopil smysl otázky.
  „BásnÄ›,” odpovÄ›dÄ›l jsem a sklopil okamĹľitÄ› oÄŤi znovu k ÄŤetbÄ›.
  „Od koho jsou ty básnÄ›?”
  „VladimĂ­r Holan,” prohodil jsem otrávenĂ˝m hlasem a podĂ­val se na nÄ›j tak, Ĺľe musel pochopit, Ĺľe otravuje. Chytil mĹŻj pohled do nasládlĂ˝ch oÄŤĂ­ a Ĺ™ekl podivnÄ› nalĂ©havÄ›:
  „Mohu se podĂ­vat?”
  „ProÄŤ?”
  „Šest let jsem nic pořádnĂ˝ho neÄŤetl. To si nedovedeš pĹ™edstavit.”
  „To teda nedovedu,” a on se naklonil pĹ™es nevypitá piva a vytáhl mi knihu neomalenÄ› z rukou a zaÄŤal v nĂ­ hltavÄ› ÄŤĂ­st. DĂ­val jsem se na nÄ›j jak na zjevenĂ­. Co je tohle za cvoka?
  „To je fantastickĂ˝, no to je úžasnĂ˝, JĂ©Ĺľiši, to mnÄ› scházelo!” zaÄŤal najednou vykĹ™ikovat a zároveň rychleji listovat. Co si ten blázen vlastnÄ› myslĂ­?
  „UĹľ mi to vraĹĄ!”
  „PoÄŤkej ještÄ› moment. No to je fantazie!”
  „Hele, fakt, já to mám rozeÄŤtenĂ˝.”
  „JeštÄ› moment. No to je senzace. Páni!” Tak tohle ne! To je cvok a já se jĂ­m nenechám terorizovat! Natáhl jsem se pĹ™es piva a vytáhl mu knĂ­Ĺľku z rukou, jako on mnÄ› pĹ™ed chvĂ­lĂ­, a dával najevo, Ĺľe se chci zase zaÄŤĂ­st. On se na mÄ› dĂ­val rozzářenĂ˝ma, šťastnĂ˝ma oÄŤima a ani v nejmenším neprotestoval.
  „To si fakt nedovedeš pĹ™edstavit. Ĺ est let nic pořádnĂ˝ho neÄŤĂ­st!”
  „To teda asi ne,” a pořád jsem se dĂ­val do knĂ­Ĺľky.
  „Jenom NÄ›mcovou, Jiráska a ty socialistickĂ˝ sraÄŤky o budovánĂ­.”
  „NÄ›mcová nenĂ­ tak špatná.”
  „Ale kdyĹľ to ÄŤteš po dvacátĂ˝, tak bleješ.”
  „MoĹľná to staÄŤĂ­ pĹ™eÄŤĂ­st jen jednou.”
  „Ne fakt, ty si to nedovedeš pĹ™edstavit, vole, Ĺľe se ti taková knĂ­Ĺľka vĹŻbec nedostane do ruky. To je prostÄ› nádhera! MĹŻĹľu si vzĂ­t cigaretu?” a vytáhl jednu z mojĂ­ krabiÄŤky. PĹ™esnÄ› tohle jsem ÄŤekal. Blbec! Svoje ameriky rozdá a teÄŹ bude pálit moje. Co je tohle za zjev?
  „Jak jsi říkal, Ĺľe se ten básnĂ­k jmenuje?”
  „VladimĂ­r Holan.”
  „MĹŻĹľeš mi pĹŻjÄŤit tuĹľku, já bych si to zapsal. AĹľ pĹ™ijedu domĹŻ, hned si to koupĂ­m. Ty vole, to je vÄ›c!” Vytáhl jsem tuĹľku a blok, ale napsal jsem mu to sám. NÄ›jak se mi nechtÄ›lo dávat mu do pracek svoje psacĂ­ vÄ›ci. DĂ­val se na to, jako by se to uÄŤil nazpaměť. MoĹľná ani neumĂ­ pořádnÄ› ÄŤĂ­st a teÄŹ to louská pĂ­smenko po pĂ­smenku.
  „Fakt dĂ­ky, fakt,” a strÄŤil to do boÄŤnĂ­ kapsy svĂ˝ch nepadnoucĂ­ch kalhot.
  „Čteš hodnÄ› básnÄ›?”
  „PĹ™ijde na to,” odsekl jsem, vstal a strÄŤil knĂ­Ĺľku nahoru do tašky.
  „Já ÄŤetl pořád jenom Nerudu, Hálka a takovĂ˝ ÄŤuráky.”
  „Neruda nenĂ­ špatnej.”
  „Ale ne abys ho ÄŤetl pořád dokola.”
  „KaĹľdej má svĹŻj zpĹŻsob ÄŤtenĂ­,” Ĺ™ekl jsem ironicky a pozoroval v oknÄ› jeho obliÄŤej. Co s nĂ­m mám dÄ›lat?
  „Ale teÄŹ uĹľ je to jinĂ˝. Hned zejtra si koupĂ­m tu tvoji knĂ­Ĺľku.”
  „To si teda pospěš.”
  „Jak to myslíš?”
  „KnihkupectvĂ­ se pĹ™eorávaj. To víš, normalizace.”
  „S normalizacĂ­ mnÄ› mĹŻĹľou polĂ­bit prdel. To uĹľ mám za sebou. TeÄŹ je, vole, všechno jinak! Cha! TeÄŹ budu ÄŤĂ­st, co já budu chtĂ­t!”
  „A proč’s uĹľ to neudÄ›lal dřív?”
  „Byl jsem v base! Ĺ est let, vole! Dnes mÄ› ty kurvy pustily!”
  Zarazil jsem se a podĂ­val se na nÄ›j přímo. PrvnĂ­ den svobody! Proto to obleÄŤenĂ­, ty cigarety, to pivo, ten vĂ˝raz. VĹľdyĹĄ je to ĂşplnÄ› jasnĂ˝! Ach, my pitomci, co se táhneme otrávenÄ› a utahanÄ› z jednoho všednĂ­ho dne do druhĂ©ho! KaĹľdĂ˝ z tÄ›ch dnĹŻ mĹŻĹľe bĂ˝t prvnĂ­m dnem svobody pro ty, kteří se vracejĂ­ do Ĺľivota. Oni chápou velikost svobody a opojnost Ĺľivota, moĹľná uĹľ jenom oni a moĹľná jen ten jeden den. A ti mohou pĹ™ece ÄŤĂ­st básnÄ›. A já mu tu knihu sebral. Ach, já konvenÄŤnĂ­ idiot, kterĂ˝ zpĂ­vá o svobodÄ›! Ten ÄŤlovÄ›k se ale na mne dĂ­val rozzářenĂ˝ma oÄŤima a moji sebepochybnost nezahlĂ©dl. Vlak letÄ›l ztemnÄ›lou ÄŤeskou rovinou s baroknĂ­mi kostelĂ­ky na kopcĂ­ch a prastarĂ˝mi malebnĂ˝mi mÄ›steÄŤky pod nimi. BlĂ­Ĺľilo se jaro, tma venku byla zvoucĂ­ a mnÄ› se zdálo, Ĺľe znovu cĂ­tĂ­m ten prostor. Ne, nadÄ›je ještÄ› nenĂ­ ztracená. Dá se zaÄŤĂ­t znovu. PrvnĂ­ den svobody! Nastoupit do vlaku, bavit se bez dozoru s náhodnĂ˝mi lidmi, rozdávat jim cigarety a kupovat pivo. SvÄ›t ještÄ› pořád funguje bez vÄ›zeňskĂ©ho řádu. „MÄ›li mÄ›, svinÄ›, pustit uĹľ ráno, ale nechali mÄ› ještÄ› ÄŤekat na nÄ›jakej papĂ­r, a tak mi ujel vlak, takĹľe jsem se dostal sem, na hlavnĂ­ trasu, aĹľ v noci. NechtÄ›li, kurvy, abych se dĂ­val z okna! Takhle dojedu do Ostravy ráno, hned se musĂ­m hlásit a tĹ™i roky se tam odtud nesmĂ­m hnout. VÄ›dÄ›li, Ĺľe jezdĂ­m na ÄŤundr, vÄ›dÄ›li, Ĺľe chci vidÄ›t les! Kurva! Ale jednu noc to ještÄ› vydržím!”
  „Myslíš, Ĺľe to udÄ›lali schválnÄ›?”
  „Je vidÄ›t, Ĺľes nikdy nebyl v base. Ti myslej jen na to, jak tÄ› nasrat! Myslej na to ve dne v noci a za šest let pĹ™esnÄ› vymáknou, na co seš citlivej. Já se za poslednĂ­ pĹŻlrok nauÄŤil nazpaměť všechny odjezdy vlakĹŻ na mĂ˝ trase, vÄ›dÄ›l jsem pĹ™esnÄ›, kolik mám kde ÄŤasu a co mĹŻĹľu vidÄ›t. Tu trasu jsem, vole, projel v duchu aspoň tisĂ­ckrát. Já si i zjistil, v kolik dneska zapadne slunko. A vÄŤera veÄŤer si mÄ› pĹ™edvolal náčelnĂ­k, aby mi oznámil, Ĺľe se ráno musĂ­m okamĹľitÄ› po příjezdu hlásit, Ĺľe posĂ­lajĂ­ hlášku, ve kterĂ˝m vlaku budu sedÄ›t. Já myslel, Ĺľe se blbec seknul, ale on to, vole, mÄ›l spoÄŤĂ­tanĂ˝. To bych rád vÄ›dÄ›l, jak dlouho on na to myslel, hajzl!”
  „Myslíš, Ĺľe jsou fakt takovĂ­?”
  „To ti mĹŻĹľu přísahat! Já ho znám za tÄ›ch šest let lĂ­p neĹľ svĂ˝ho fotra. Ale s tĂ­m uĹľ je šmytec. Zejtra si koupĂ­m tu tvou knĂ­Ĺľku. UĹľ mÄ› nevoserou. TeÄŹ budu ÄŤĂ­st, co já chci!”
  „Za cos sedÄ›l?”
  „Za vraĹľdu.”
  DĂ­val jsem se na tvrdĂ© ruce, drsnĂ˝ obliÄŤej, pološílenĂ© oÄŤi… Pocit prostoru a krásy krajiny za oknem jednĂ­m rázem zmizel a udÄ›lalo se mi tÄ›sno v tom špatnÄ› osvÄ›tlenĂ©m kupĂ©. Podlaha byla špinavá a sem tam se po nĂ­ kutálely prázdnĂ© kelĂ­mky od piva. Ĺ pĂ­na, stĂ­snÄ›nost, nikde ÄŤlovÄ›k, noc a naproti mnÄ› vrah. Vstal jsem a chtÄ›l jĂ­t na chodbiÄŤku, ale on mÄ› chytil za ruku.
  „Ale to nebyla skuteÄŤná vraĹľda, jen zabitĂ­! SedÄ›l jsem opilej v hospodÄ› s takovou svinĂ­ u stolu. Moc jsem si jĂ­ nevšímal, zato ona se ke mnÄ› mÄ›la. Byli jsme tam celá parta. Pak tam vtrh nÄ›jakej pitomec a zaÄŤal na mÄ› Ĺ™vát, Ĺľe se mu tahám se starou a aĹĄ jdu ven. To se mnÄ› zrovna nechtÄ›lo. A von na mÄ› vyjel, Ĺľe jestli mám v kalhotech, Ĺľe mnÄ› ukáže, kde se mĹŻĹľu pĹ™evlĂ­knout. Ta buchta se k nÄ›mu vrhla s brekem a ona s nĂ­ mrsknul o zem jak s pytlem brambor. A to uĹľ mnÄ› nemusel domlouvat. Vyšli jsme pĹ™ed hospodu, já jsem mu ji máznul a on leh. Byl jsem nacamranej jak štÄ›nÄ›. No a pak nÄ›kdo vlĂ­t do hospody, ne, Ĺľe jsou venku fĂ­zlovĂ© a Ĺľe je tam nÄ›kdo mrtvej. MnÄ› to došlo a chtÄ›l jsem, blbec, ještÄ› vzĂ­t roha pĹ™es kuchyň. Tak mnÄ› pĹ™idali pokus o ĂştÄ›k a neposkytnutĂ­ pomoci v ohroĹľenĂ­ Ĺľivota. Von ten pazneht vletÄ›l kebulĂ­ na šutr a rozÄŤĂ­s si lebku. A to všechno jen kvĹŻli tĂ˝ dezabĹŻĹ™e.”
  MlÄŤel jsem a jemu se objevil na tváři vĂ˝raz jakĂ©hosi studu. Ĺ est let si nesl svĹŻj příbÄ›h po vyšetĹ™ovánĂ­ch a vÄ›znicĂ­ch jako neĹľivou vÄ›c, která náleĹľela jen jemu a pro kterou sedÄ›l. TeÄŹ ji vynesl na svobodu. Od tohoto momentu náleží příbÄ›h i mnÄ›. A moĹľná mu teprve v tĂ©to chvĂ­li došlo, co se vlastnÄ› stalo. Jak nezbytnÄ› potĹ™ebujeme, aby byly naše příbÄ›hy slyšeny, abychom zaÄŤali rozumÄ›t sobÄ› samĂ˝m.
  „Já asi nemusel bejt tÄ›ch celejch šest let v dĂ­Ĺ™e. ÄŚasem si mĹŻĹľeš požádat o pĹ™eĹ™azenĂ­. Já byl v trojce. To je to nejhorší a napĹ™ed se musíš dostat do dvojky a pak máš nÄ›jakou šanci. Ale to se musíš prokázat vzornĂ˝m chovánĂ­m a takovĂ˝ hovado nejsem. SamozĹ™ejmÄ›, Ĺľe jsem si požádal, ale náčelnĂ­k se mnÄ› vysmál. Ĺ˝e kdyĹľ nejsem politicky angaĹľovanej a nechci spolupracovat s vychovateli, tak Ĺľe si mĹŻĹľu všechny chutÄ› na pĹ™eĹ™azenĂ­ nechat zajĂ­t. My museli, ty vole, říkat fĂ­zlĹŻm ‚soudruhu vychovateli‘! Jak v mateĹ™skĂ˝ školce! Oni nás mÄ›li pĹ™evychovat! Oni!”
  „Co to u vás znamenalo, bejt politicky angaĹľovanej?”
  „Ty vole, to znamená stát se ÄŤurákem s rudou hvÄ›zdou na prdeli! DÄ›lat politickĂ˝ nástÄ›nky, vystĹ™ihovat ÄŤlánky o Rusku a o Ăşspěších socialismu, pořádat besedy, podĂ­let se na zlepšovánĂ­ káznÄ› a disciplĂ­ny, žít podle socialistickĂ© morálky. SoudruĹľskĂ© vztahy a samospráva. A samospráva bylo to nejhorší! Sami si všechno organizovat. BudĂ­ÄŤka, stlanĂ­, Ăşklid, Ĺľrádlo, práci. KaĹľdej mÄ›l nÄ›jakou funkci a kdyĹľ to nešlo jako na drátkách, dostal po drĹľce. A tos mÄ›l vidÄ›t, jak se všichni snaĹľili, jak si rádi bouchli do druhĂ˝ho, jenom aby sami nedostali po tlamÄ›. To bys vidÄ›l - socialistická pĹ™evĂ˝chova! O tom tady nemáte ani šajnu. Ĺ est let mezi lidma, kteří jenom nenávidĂ­ a majĂ­ strach, a poldovĂ© dávaj jenom pozor, aby to tak zĹŻstalo.”
  „Oni nosej normálnĂ­ uniformy?”
  „Jako na ulici. TeÄŹ jsem vidÄ›l jednoho na nádraží a mÄ›ls vidÄ›t, jak to se mnou zacviÄŤilo. Toho se uĹľ nezbavíš.”
  „To si ale vĹŻbec neumĂ­m pĹ™edstavit.”
  „A kaĹľdej den po práci pochodovat! KdyĹľ jsme mÄ›li štÄ›stĂ­, tak jenom dvÄ› hodiny. V sobotu a v nedÄ›li ÄŤtyĹ™i. AĹľ ĂşplnÄ› zblbneš. To uĹľ pak fakt nevíš, kde seš, a jak to nÄ›kdo zvorá a otoÄŤĂ­ se vlevobok mĂ­sto na druhou stranu, pochodujou všichni ještÄ› hodinu. KolektivnĂ­ odpovÄ›dnost, vole. A na cimĹ™e ti dá nasranej kolektiv nakládaÄŤku, protoĹľe’s to zvoral. A jednou to zvoral takovej houĹľviÄŤka, ten tam byl, Ĺľe byl na holÄŤiÄŤky, a ten se strachy tak pomátl, Ĺľe to pak uĹľ jenom voral, a my pochodovali po buziplacu aĹľ do pĹŻlnoci. No a ráno tam byla záchranka a mÄ›li co dÄ›lat, aby ho z toho dostali. Vole, všechny Ĺľebra v hajzlu. Řval jak dobytek, ale ani tentokrát se ti ,vychovatelé‘ do toho nemontovali. To patří k tĂ˝ jejich pĹ™evĂ˝chovÄ›, Ĺľe se nauÄŤĂ­me si sami dávat pĹ™es cifernĂ­k. A jindy zase’s mÄ›l vidÄ›t ten humbuk, kdyĹľ po veÄŤerce pĂ­pla myš. Meruny! Ale já se z kaĹľdĂ˝ funkce vykroutil. Dvakrát jsem mÄ›l kvĹŻli tomu tejden samotky a párkrát nářez, ale nedostali mÄ›. MnÄ› nemĹŻĹľe nikdo plivnout do ksichtu! VĹľdycky jsem se drĹľel vzadu a stranou. Ty vole, šest let!”
  „To bych asi nevydrĹľel.”
  „Taky jsem si na začátku myslel, ale tam teprv zjistíš, co seš zaÄŤ. Tam teprv vidíš, kdo má charakter a kdo je svinÄ›. A jakĂ˝ lidi umÄ›j bejt svinÄ›! Taky jsem tam nÄ›kolika parchantĹŻm pĹ™erazil nos. Tam ztvrdneš. Jenom to se musíš, vole, rvát sám za sebe. Jenom sám za sebe, jinak to mĹŻĹľeš rovnou zabalit. Jak se nÄ›koho zastaneš, seš v prdeli. Za pár dnĂ­ tÄ› jich pár podrží a ten idiot, co ses ho zastal, ti potrhá voboÄŤĂ­ a to ti garantuju, Ĺľe to udÄ›lá! Má strach! Strach! A to je záhul. Jenom sám pro sebe, jako zvĂ­Ĺ™e, jenom sledovat, co je dĹŻleĹľitĂ˝ pro tebe samotnĂ˝ho, i kdyby tahali stĹ™eva z tvĂ˝ho bráchy. A to se jim podaĹ™ilo. Sobce ze mne udÄ›lali, ale svini ne.”
  „A cos to, prosĂ­m tÄ›, vyprávÄ›l o tÄ›ch knĂ­Ĺľkách?”
  „Ty vole, knĂ­Ĺľky! Ty mnÄ› zachránily Ĺľivot a to neříkám jen tak z prdele. To je fakt. Říkali mnÄ› Mnich. VĹľdycky stranou, vĹľdycky s knĂ­Ĺľkou v ruce. Ale kdyĹľ neÄŤteš, tak s nima musíš mluvit, hrát karty, drbat, pomlouvat, a uĹľ se vezeš. UĹľ seš jak oni. S knĂ­Ĺľkou mĹŻĹľe bejt aspoň chvĂ­li sám, chvĂ­li trochu normálnÄ› myslet, i kdyĹľ si ani to neumíš pĹ™edstavit, co to znamená. I tady tÄ› maj v hrsti. Tejdně’s moh dostat nanejvýš tĹ™i knĂ­Ĺľky. Hezky v modrĂ˝m obale, abys nevÄ›dÄ›l, co jsou zaÄŤ. A kdyĹľ mÄ›l sluĹľbu nÄ›jakej hajzl, tak ty tvoje tĹ™i knĂ­Ĺľky vzal, odnesl je dozadu a zase se s nima vrátil zpÄ›t a tys nemoh ani ceknout. A to se pak chechtali jak pominutĂ˝. PĹŻjÄŤovalo se na kusy, tĹ™i kusy jsi dal, tĹ™i jsi zase dostal. Takhle jsem mÄ›l jednou tĹ™i mÄ›sĂ­ce ty samĂ˝ tĹ™i knĂ­Ĺľky a to uĹľ mi bylo na mašli. CelĂ˝ jsem to umÄ›l nazpaměť. MnÄ› se pak o tom i zdálo. Dovedeš si pĹ™edstavit, Ĺľe usneš a pak celou noc ÄŤteš BabiÄŤku? V base?”
  „No to nedovedu.” A i kdyĹľ jsem se kĹ™eÄŤovitÄ› snaĹľil tvářit se vážnÄ›, zaÄŤaly mi cukat koutky. On se zarazil a podĂ­val se na mne pozornÄ›ji.
  „Promiň, já to tak nemyslĂ­m, fakt, jenom ta pĹ™edstava je nÄ›jak srandovnĂ­, ale fakt, já fakt chápu, Ĺľe je to hroznĂ˝.” On si zapálil a chvĂ­li se dĂ­val nervĂłznÄ› a skoro plaÄŤtivÄ› do ÄŤernĂ© tmy za oknem. MnÄ› bylo studem na propadnutĂ­. Znovu se otoÄŤil ke mnÄ›, na chvĂ­li s pĹ™ekvapivÄ› střízlivĂ˝m ĂşsmÄ›vem, a vydechl.
  „Já si myslĂ­m, Ĺľe se tomu budu moct taky jednou smát. UrÄŤitÄ›! VlastnÄ› uĹľ se mi to zdá teÄŹ směšný…” ĂşsmÄ›v zase zmizel a on se otoÄŤil a dĂ­val se do tmy. Pak se zase obrátil ke mnÄ›, zase s tĂ­m jakoby nemravnĂ˝m, jakoby opileckĂ˝m vĂ˝razem.
  „Ty vole, svoboda. Po šesti letech.”
  „Já jsem tÄ› pĹ™erušil, promiň, ale mÄ› opravdu moc zajĂ­má, co vyprávíš. Myslíš, Ĺľe bys mÄ›l chuĹĄ pokraÄŤovat?”
  „O tÄ›ch knĂ­Ĺľkách?”
  „TĹ™eba.”
  „Víš, vono je to vlastnÄ› jenom pĂ­ÄŤovina. Oni tam mÄ›li uĹľ nejmíň dvacet let jednu a tu samou hromadu knih, do kterĂ© fĂ­zl vĹľdycky šáh, takĹľe jsi mÄ›l stejnÄ› po nÄ›jakĂ˝m ÄŤase všechny knĂ­Ĺľky pĹ™eÄŤtenĂ˝. NaštÄ›stĂ­ se kaĹľdĂ˝ho pĹŻl roku našel nÄ›jakej pablb, kterej si chtÄ›l šplhnout a dal si socialistickej závazek, Ĺľe zabalĂ­ knihy znovu. TĂ­m se hromada pĹ™eházela a knĂ­Ĺľky šly pak v jinĂ˝m poĹ™adĂ­. Vidíš, dnes je stĹ™eda. Já jsem vĹľdycky uĹľ od stĹ™edy myslel na to, jakĂ˝ z tÄ›ch knĂ­Ĺľek v pátek dostanu.”
  „StejnÄ› mi to všechno znĂ­ jak z fantastickĂ˝ho filmu.”
  „Ta basa?”
  „No to všechno. DÄ›snĂ˝ je to.”
  „Ale fantastickĂ˝ filmy jsou proti tomu hovno, protoĹľe ti, co je vymejšlej, nebyli nikdy zavĹ™enĂ˝. To by teprv našli tĂ©mata. To bych mohl rovnou diktovat do kamery. To si tady neumĂ­te vĹŻbec pĹ™edstavit! Osm hodin stojíš v práci ve vodÄ›, museli jsme brousit karoserie škodovek, pak tÄ› ještÄ› mokrĂ˝ho dovezou zpÄ›t a pochoduješ. Pochoduješ, aĹľ zmagoříš, Ĺľe vole zapomeneš, jak se jmenuje tvoje máma, a pak je pár hodin volno a to uĹľ seš jenom mezi tÄ›ma svinÄ›ma. A za ty lĂ©ta uĹľ vidíš kaĹľdĂ˝mu do Ĺľaludku, znáš všechny ty jejich příhody, kde kdo pĹ™efik jakou kĹ™ehuli, jak to má jeho stará nejradÄ›ji a kolik má na prdeli chlupĹŻ a pořád ty samĂ˝ jĂ­dla, ty samĂ˝ drĹľky, ty samĂ˝ kecy. Ale to nenĂ­ tak náhodou. To maj ty svinÄ› moc dobĹ™e promyšlenĂ˝. Voni z tebe musej udÄ›lat mašinku, co bonzuje, Ĺľere, sere, maká a dÄ›lá nástÄ›nky. A to bys vidÄ›l ty vrahy, kteří by jinak neváhali oprcat mrtvou matku, jak kaĹľdou nedÄ›li zdobili RudĂ˝ koutek a pĹ™edÄŤĂ­tali chvalozpÄ›vy na Rusko a proklĂ­nali Ameriku. Jak srali strachy a blili ze sebe komunistickĂ˝ Ĺľvásty. To byste se tady moc divili. Vy vĹŻbec nevĂ­te, co to je, bejt na svobodÄ›.”
  „To máš ĂşplnÄ› pravdu. Tady tÄ› nemĹŻĹľe nikdo do niÄŤeho honit, kdyĹľ ty sám nechceš.”
  „PĹ™esnÄ›! A to mi taky došlo, jakej jsem byl taky já pĹ™edtĂ­m vĹŻl. To já vÄ›dÄ›l kulovku, co to je bejt svobodnej. AĹľ tam. Ale tam uĹľ mÄ› nedostanou, to si nechám radši urazit hlavu. Ten pĂ­ÄŤa náčelnĂ­k se mnÄ› ještÄ› vÄŤera posmĂ­val, Ĺľe se tam stejnÄ› vrátĂ­m, Ĺľe se všichni vracej. Ani bohovi! Zejtra si koupĂ­m tu tvou knĂ­Ĺľku a ty vole, já jim Ĺ™eknu, jestli by mi ji nemohli zabalit do modrĂ˝ho papĂ­ru. Ĺ˝e umĂ­m, vole, ÄŤĂ­st, jenom kdyĹľ je to v modrĂ˝m!” a strašlivÄ› se rozĹ™ehtal a na ex vypil to jedno zvÄ›tralĂ˝ pivo, krknul a sáhnul ještÄ› po cigaretÄ›.
  „Dovolíš?”
  „No ber si, kolik chceš. Já mám ještÄ› zásobu.”
  „DĂ­k. To si fakt nedovedeš pĹ™edstavit, co to je, bejt na svobodÄ›. Kdo nebyl v base, zná svobodu z ponorky a nebo z rychlĂ­ku,” zachechtal se a ukázal na neprĹŻstĹ™elnou tmu za oknem.
  „Tebe zavĹ™eli v osumašedesátĂ˝m.”
  „ČtyĹ™i mÄ›sĂ­ce pĹ™ed tĂ­m, co nás pĹ™epadli Rusáci. Ty vole, za DubÄŤeka!” a zase se rozchechtal.
  „Ale to byl pĹ™ece jen rozdĂ­l.”
  „MoĹľná jinde a pro jinĂ˝ lidi. V OstravÄ› to ale bylo to samĂ˝. A kdyĹľ pak pĹ™ijdeš do trojky, jsou tam obuchy za všech reĹľimĹŻ stejnÄ› tvrdĂ˝. Akorát, Ĺľe se tenkrát tak nesrali s bolševismem a dobrĂ˝ chovánĂ­ neznamenalo politiku.”
  „Ale to ti dali stejnÄ› paletu.”
  „Říkám ti, Ostrava. V Praze bych dostal polovic, nebo moĹľná podmĂ­nku. Bylo jasnĂ˝, Ĺľe jsem to nechtÄ›l a Ĺľe mÄ› vyprovokoval a Ĺľe to byla smĹŻla, Ĺľe zrovna ty paka kopali chodnĂ­k. Ale v OstravÄ› bylo vĹľdycky zdravĂ˝ jádro.”
  „To jsi ale ve vÄ›zenĂ­ zaĹľil prvnĂ­ tĂ˝den okupace.”
  „To bych Ĺ™ek, vole. To by mÄ›l nÄ›kdo napsat! To by pak teprv lidi ÄŤumÄ›li!”
  „A jak to bylo?”
  „Ale to by stejnÄ› nikdo nevěřil, jak se lidi umÄ›j mÄ›nit.”
  „No, to mnÄ› nemusíš říkat.”
  „Tady venku je to jinĂ˝. To si nikdo nedovede pĹ™edstavit.”
  „JasnÄ›, ale tehdá to hnulo ĂşplnÄ› s kaĹľdĂ˝m. Celá ta vÄ›c je dneska neuvěřitelná.”
  „Ale to se nedá vĹŻbec srovnávat, kdyĹľ seš v base. To prostÄ› nikdo nepochopĂ­. To jsme uĹľ spali a asi ve tĹ™i ráno poplach. FĂ­zlovĂ© lĂ­tali po chodbách jak pominutĂ˝ a Ĺľe všichni vstávat a okamĹľitÄ› nástup. Nikdo nechápal, vole, co se dÄ›je. Sem myslel, Ĺľe nÄ›kdo plách a Ĺľe bude teÄŹ buzerovánĂ­ a šacovánĂ­ a prohlĂ­dky a vyšetĹ™ovánĂ­. Pustili sirĂ©ny jak za náletu, všechny reflektory na buziplac a vole, pĂ­ÄŤa náčelnĂ­k si vylez na džíp a s mikrofonem v ruce k nám mÄ›l proslov. Ĺ˝e nás v noci pĹ™epadli Rusáci a Ĺľe se musĂ­me bránit, Ĺľe jde o vlast a Ĺľe zaÄŤĂ­ná válka a Ĺľe vole stojĂ­me proti pĹ™esile, ale na kaĹľdĂ˝m z nás záleží, Ĺľe ve válce je potĹ™eba organizace a disciplĂ­na a Ĺľe tÄ›m asiatĹŻm ukážeme a Ĺľe nás nedostanou, Ĺľe ÄŚeskoslovensko zĹŻstane svobodnĂ˝ a Ĺľe je v tĂ˝hle chvĂ­li nutnĂ˝ nebát se umřít za vlast, a takovĂ˝ pĂ­ÄŤoviny. Ty vole, dnes se tomu chechtám, ale tehdá to bylo jinĂ˝. My zaÄŤali Ĺ™vát a Ĺľe se jde do toho a Ĺľe RusákĹŻm ukážem. Chápeš to, vole?”
  „Já byl tehdá taky odhodlanej bojovat, i kdyĹľ jsem se pĹ™edtĂ­m vyhnul vojnÄ›.”
  „To já byl na vojnÄ›, ale to si nedovedeš pĹ™edstavit tu blbost. Ve vÄ›zenĂ­ bránit vlast! Taková pĂ­ÄŤovina!”
  „Tehdá to vypadalo jinak.”
  „PrávÄ›. On říkal, Ĺľe teÄŹ všichni spadáme pod ministerstvo obrany, Ĺľe jsme od tohodle momentu všichni vojáci a Ĺľe kdyĹľ dojde na vÄ›c, Ĺľe nám okamĹľitÄ› rozdaj zbranÄ›. Ĺ˝e musĂ­me nahlásit, u ÄŤeho jsme byli na vojnÄ›, Ĺľe se musĂ­me zorganizovat do oddĂ­lĹŻ, Ĺľe se vÄ›zenĂ­ musĂ­ opevnit, Ĺľe se musĂ­me pĹ™ipravit na obranu. A Ĺľe se od tĂ©to chvĂ­le nezamykajĂ­ cely. A aĹĄ si uvÄ›domĂ­me, Ĺľe jde o existenci zemÄ› a národa a Ĺľe my taky patříme k národu a Ĺľe bojovat proti nepříteli, kterĂ˝ pĹ™epadl zem, je svatá povinnost. Nakonec jsme zazpĂ­vali ÄŤeskou, ty vole, i slovenskou hymnu a tos mÄ›l vidÄ›t, jak ty kriminálnĂ­ci a vrazi a ty nejvÄ›tší hovada pod sluncem, jak všichni breÄŤeli a urÄŤitÄ› zpĂ­vali hymnu poprvĂ© v ĹľivotÄ›. Pak pustili do tlampaÄŤĹŻ na chodbách ÄŤeskĂ˝ rádio a šlo se na vÄ›c. ZaÄŤli jsme plnit pytle pĂ­skem a opevňovat se, a vole, do rána to byla pevnost s pÄ›ti sty lidma, kteří chtÄ›li umřít pĹ™i obranÄ› svĂ˝ho vlastnĂ­ho vÄ›zenĂ­. Kurva, věřil bys tomu? Já byl, vole, ochotnej aĹľ do konce bránit to peklo, ve kterĂ˝m jsem pak šest let sedÄ›l. Dva tisĂ­ce sto deset dnĂ­! A já to chtÄ›l bránit! To mnÄ› nikdo nebude věřit, aĹľ takovou blbost budu klukĹŻm vyprávÄ›t.”
  „To ti budou věřit. Všichni jsme na tom byli stejnÄ›, i kdyĹľ to teÄŹ vypadá tak absurdnÄ›.”
  „AbsurdnĂ­! To je to slovo! A oni hned otevĹ™eli bránu a sundali z hlĂ­dkovejch věží kulomety a udÄ›lali v oknech kulometnĂ˝ hnĂ­zda, pĂ­ÄŤa náčelnĂ­k nás přátelsky poplácával po hrbu a dvÄ› ÄŤety šly ven na prĹŻzkum. A pĹ™edstav si - nikdo nevzal ÄŤouda! KaĹľdej věřil jak idiot! KaĹľdej věřil jak idiot, Ĺľe na tom, jestli tu zavšivenou dĂ­ru pĹ™ed Rusákama ubránĂ­, závisĂ­ existence celĂ˝ zemÄ›koule i s MlĂ­ÄŤnou dráhou. Poslouchali jsme, vole, rádio, poÄŤmárali všechny zdi DubÄŤekem a Svobodou a nÄ›jakej mamlas napsal na bránu NO PASARAN, jako ve Ĺ panÄ›lsku, a tak jsme ÄŤekali na Rusy. Ale ti se vĹŻbec neukázali. Po pár dnech zaÄŤala morálka polevovat, zjistili jsme, kde se dajĂ­ sehnat noviny z Prahy a kde se dá sehnat chlast, a to uĹľ byl spíš mejdan, ale stejnÄ›, kdyby na to pĹ™išlo, tak si dal kaĹľdej vystĹ™elit mozek. Pro svobodu! Ve vÄ›zenĂ­! AbsurdnĂ­! A kdyĹľ uĹľ ten ocas Svoboda, ty vole, šéf armády, letÄ›l ÄŤarovat do Moskvy, to uĹľ jsem zaÄŤal nÄ›co vÄ›tĹ™it. Já tÄ›m svinĂ­m nevěřil ani tehdá. Všem jde stejnÄ› jen o koryto. A to uĹľ jsem tušil, Ĺľe je to všechno jen blbej blaf, ale znáš to, stejnÄ› nemáš ánunk, oÄŤ kráčí. Pak si pĹ™iletÄ›li zpátky, DubÄŤek si zaplakal do rádia a Svoboda Ĺ™ek, Ĺľe se musĂ­ zachovat pořádek, Ĺľe musĂ­me myslet realisticky a nepodlĂ©hat emocĂ­m. A to jsi nezaĹľil, co nastalo. Polovina kriminálnĂ­kĹŻ breÄŤela, jako by jim urvali kokoty, a druhá pĹŻlka zaÄŤala dÄ›lat z vÄ›zenĂ­ kĹŻlniÄŤku na dřívĂ­. Ale ti zkurvysyni zavĹ™eli bránu a pustili psy a z celĂ˝ho vlastenectvĂ­ zbyla jen dvoudennĂ­ bitva s bachaĹ™ema a s vojákama, kterĂ˝ povolali a nabulĂ­kovali jim, Ĺľe se jedná o povstánĂ­ tÄ›ch nejtěžších zloÄŤincĹŻ. A ty vole, ti slavnĂ­ ÄŤeštĂ­ vojáci, mĂ­sto aby se dali do RusákĹŻ, tak nás mydlili dva dny po hĹ™betÄ›. Ale dobĹ™e nám tak. ChtĂ­t bránit vÄ›zenĂ­ je tak nehorázná kravina, Ĺľe ti za to nÄ›kdo musĂ­ dát po hubÄ›, abys zase pĹ™išel k sobÄ›.”
  „O tom jsem nikdy neslyšel.”
  „Říkám, všichni byste padli na drĹľku, kdybyste vidÄ›li, co se tam dÄ›lo. To si nikdo nedovede pĹ™edstavit!”
  „A jak to dopadlo?”
  „Jak?! Ty kurvy se z toho vyvlĂ­kly a my museli vyĹľrat, co oni spĂ­skali. ZaÄŤlo vyšetĹ™ovánĂ­ a hledánĂ­ pĹŻvodcĹŻ vĂ˝trĹľnostĂ­ a vzpoury, jak tomu tehdá říkali. A víš, kdo to vyšetĹ™ovánĂ­ vedl?”
  „NevĂ­m.”
  „To bys ani neuhod. PĂ­ÄŤa náčelnĂ­k, ten ÄŤurák, co mÄ›l ten vlasteneckej projev, ten, co to všecko zorganizoval! Tos nevidÄ›l tu šaškárnu, kdyĹľ kaĹľdej z nás musel pĹ™ed komisi, a teÄŹ mluv, jak to bylo, kdyĹľ ten kĹ™ivák tam sedĂ­ a vede vĂ˝slech. Co máš, vole, najednou říct? ,Co nám mĹŻĹľete říct o povstánĂ­ a jeho pĹŻvodcĂ­ch,‘ ptá se tÄ› ten, kterej to má celĂ˝ na svÄ›domĂ­. A kdyĹľ nÄ›jakej inteligent zaÄŤal vyprávÄ›t, jak to bylo, a Ĺľe se takovĂ­ ĹĄulpasovĂ© našli, zmizeli okamĹľitÄ› na dva tejdny do dĂ­ry a tam uĹľ jim pÄ›stnĂ­ vyšívaÄŤkou opravili paměť. A to uĹľ i to nejvÄ›tší kopyto pochopilo, oÄŤ jde.”
  „A cos Ĺ™ekl ty?”
  „Já to pochopil okamĹľitÄ›. TakovĂ˝ dĹ™evo zas nejsem. To já cejtĂ­m rovnou v kostech, odkud vane. Já jim povÄ›sil na nos, Ĺľe mÄ› nÄ›jakĂ˝ maskovanĂ˝ teroristi zavĹ™eli do cely, protoĹľe jsem se nechtÄ›l toho povstánĂ­ účastnit. A Ĺľe jsem se nemohl celou dobu z tĂ˝ cely hnout. Tos nevidÄ›l ty jejich drĹľky! A Ĺľe jsem se o RusácĂ­ch dozvÄ›dÄ›l, teprve kdyĹľ nás ÄŤeská armáda osvobodila od teroru tÄ›ch maskovanejch zloÄŤincĹŻ, kterĂ˝ jsem samozĹ™ejmÄ› nepoznal, a to Ĺľe je všechno, co vĂ­m, a to jsem podepsal. Tak se zaÄŤalo pátrat po maskovanejch teroristech. Pár mÄ›sĂ­cĹŻ ohnivÄ› vyšetĹ™ovali, ale samozĹ™ejmÄ› nikoho nenašli. Ten by musel totiĹľ pĹ™ed soud a všechno by se provalilo. TakĹľe celĂ˝ vyšetĹ™ovánĂ­ uzavĹ™eli raportem, kterej nám zase pĹ™eÄŤetli na buziplacu, tentokrát vole bez reflektorĹŻ a bez sirĂ©n. Ĺ˝e se sice nepodaĹ™ilo vypátrat skuteÄŤnĂ© vinĂ­ky, ale Ĺľe z preventivnĂ­ch dĹŻvodĹŻ bude část vÄ›zňů pĹ™eloĹľena do jinĂ˝ vÄ›znice a Ĺľe bude zlepšenĂ˝ bezpeÄŤnostnĂ­ zařízenĂ­. A bylo to. Všichni to vidÄ›li a nikdo ani necek. To je, vole, kriminál, chápeš?”
  „Tady venku to probÄ›hlo podobnÄ›. Ve všech zamÄ›stnánĂ­ch byly provÄ›rky a vyšetĹ™ovalo se, kdo je za ty vĂ˝trĹľnosti odpovÄ›dnej a taky kaĹľdej, kdo si chtÄ›l udrĹľet mĂ­sto, říkal nÄ›co ĂşplnÄ› jinĂ˝ho, neĹľ co ve skuteÄŤnosti vidÄ›l. A tomu zaÄŤali říkat normalizace.”
  „A jak si myslíš, Ĺľe tomu pĂ­ÄŤa náčelnĂ­k říkal? Taky normalizace.”
  „PodivnĂ˝, nĂ©? Teprve kdyĹľ všechno ĂşplnÄ› otočíš, kdyĹľ obrátíš skuteÄŤnost vzhĹŻru nohama, teprve tehdy se jim to zaÄŤne zdát normálnĂ­, znormalizovanĂ˝.”
  „PĹ™esnÄ›. KdyĹľ na to povstánĂ­ nÄ›kdy padla Ĺ™eč…, ty vole, já uĹľ tomu taky říkám povstánĂ­. Ale ty víš, jak to myslĂ­m - ta vÄ›c, ta obrana, to vlastenÄŤenĂ­, kurva, no ta pĂ­ÄŤovina tenkrát, to opevňovánĂ­ svĂ˝ vlastnĂ­ basy, tak kdyĹľ na to nÄ›kdy padla Ĺ™eÄŤ, kaĹľdej o tom mluvil jako o povstánĂ­, jako Ĺľe to byla všechno blbost, Ĺľe tak se dajĂ­ vÄ›ci jenom zvorat, Ĺľe takovĂ˝ akce nemajĂ­ žádnou cenu, a ty si mĹŻĹľeš akorát myslet, Ĺľe mluvíš a pomatencema. Promluvit si o tom, jak to skuteÄŤnÄ› bylo, to prostÄ› nejde. A to je kriminál. Kriminál je příšerná vÄ›c! To tÄ› ĂşplnÄ› voddÄ›lá!”
  „Ale tady venku to bylo to samĂ˝.”
  „To nenĂ­ pravda! To bys napĹ™ed musel zažít kriminál a pak bys teprv pochopil. Ale teÄŹ uĹľ je to pryÄŤ. Dnes jsem z toho pekla vedenĂ˝ho šílencema a debilama venku. To si nedovedeš pĹ™edstavit. Ĺ est let pořád ty samĂ˝ knĂ­Ĺľky, ty samĂ˝ drĹľky, ty samĂ˝ kecy a podrazy, jenom podrazy a všude podrazy a ty musíš ÄŤekat. To by ani šutr nevydrĹľel, takhle ÄŤekat. Jediná moĹľnost je ÄŤĂ­st, ty vole, ÄŤĂ­st jak idiot a pořád dokola. To je jediná cesta. A knĂ­Ĺľky mÄ› zachránily, bez kecánĂ­, jinak uĹľ bych se zcvok a nebo stal tou samou kurvou jako ostatnĂ­ tam. A teÄŹ teprve zaÄŤnu ÄŤĂ­st, a jenom to, co budu chtĂ­t, skuteÄŤnĂ˝ básnÄ› a skuteÄŤnĂ˝ romány. A cestopisy. UĹľ žádnou modrou hromadu! A to je svoboda. SkuteÄŤná svoboda! Vytáhneš z knihovny, vole, knĂ­Ĺľku, kterou neznáš! Svoboda, vole! JeštÄ› cigárko, jo?”
  DĂ­val jsem se, jak si zapaluje, jak tahá laÄŤnÄ› kouĹ™, jak mu září oÄŤi. Chci se taky stát jednĂ­m z tÄ›ch, kteří si nechtÄ›jĂ­ pamatovat, co vidÄ›li na vlastnĂ­ oÄŤi? Chci taky zaÄŤĂ­t nazĂ˝vat vÄ›ci jinĂ˝mi jmĂ©ny a zařídit si pohodlnÄ›jší Ĺľivot, kde uĹľ ale nikdy nepoznám, co je bĂ­lĂ© a co je ÄŤernĂ©? On vypil uĹľ i to druhĂ© zvÄ›tralĂ© pivo, tvářil se vĂ­tÄ›znÄ› a šťastnÄ› a vlastnÄ› směšnÄ› a trapnÄ›. JakĂ© zoufalstvĂ­ ÄŤeká toho ÄŤlovÄ›ka tady na svobodÄ›? Stal se hrdinou, pĹ™eĹľil peklo tak, aby se mohl rovnĂ˝ vrátit k tÄ›m svĂ˝m, k tÄ›m na svobodÄ›. Ale kde ti jsou? NenĂ­ návratu. HrdinstvĂ­ je sebevyvrĹľenĂ­. Jak se to všechno podobá tĂ© emigraci na Západ…
  Vlak zaÄŤal brzdit a já s hrĹŻzou zjistil, Ĺľe jsem na mĂ­stÄ›. Popadl jsem kytaru, kabát a tašku a vylĂ­tl z vlaku, kterĂ˝ se okamĹľitÄ› rozjel dál. Vrah se ještÄ› nadšenÄ› vyklonil z okna a volal: „Nedat se! AĹĄ Ĺľije svoboda, kurva, aĹĄ Ĺľije Ĺľivot!…” a dál jsem nerozumÄ›l v hluku odjĂ­ĹľdÄ›jĂ­cĂ­ho vlaku. ZahlĂ©dl jsem uĹľ jen profil jeho vystříhanĂ© hlavy a vlak zmizel. Natáhl jsem si kabát a rozhlĂ©dl se. Nikde nikdo. Nádraží bylo opuštÄ›nĂ©, bylo pĹ™ed pĹŻl pátou. Vanul studenĂ˝ vĂ­tr. ChvĂ­li tu budu stát a pak pĹŻjdu pĹ™ed nádraží. RozhlĂ©dl jsem se ještÄ› jednou a na druhĂ©m perĂłnÄ› se od ĹľeleznĂ©ho sloupu odloupla vlasatá postava. Hoch skoÄŤil do kolejištÄ› a vyhoupl se na mĹŻj perĂłn.
  „Fajn, Ĺľes pĹ™ijel. Mám ti s něčím pĂ­chnout? Dej mi kytaru.”
  „Jestli chceš, tak s taškou. Kytaru si nosĂ­m sám.”