Lásky čas, nebo Svátek práce?

 

První Máj lásky čas. Alespoň vždycky býval. Psal o něm už Karel Ignác Mácha ve známé básni, kterou se snad každý musel v době své povinné školní docházky naučit z paměti. Právě v souvislosti s Máchou se objevují občas informace o jeho deníku, který je prý plný pornografie. Karel Hynek byl totiž filuta, jenž si některé části svých záznamů psal tajnou šifrou. Tu se podařilo rozluštit už mému jmenovci Arbesovi. To, co v něm našel, se mu však pranic nelíbilo. Rozevlátý romantik totiž rázem získal novou tvář a jeho básně zcela jiný smysl.

První Máj je však v našich luzích a hájích nejen dobou, kdy si zamilovaní lidé vyměňují políbení pod rozkvetlou třešní. Je i magickým datem pro všechny, jimž učarovala levicová ideologie. Nebudu se pouštět do rozborů, z nichž plyne, že levicové jsou dnes prakticky všechny strany. Rád bych ale postavil do kontrastu dvě události, které sváteční den ozvláštnily v našem krásném městě.

Už od rána měli svou sešlost v restauraci Festunk komunisté. Na místo setkání jsem vycházel s pocity smíšenými. Na jednu stranu některé z jejich výtek chápu a rozumím jim. Na straně druhé však absolutně nesouhlasím s jejich řešením. Primární problém spočívá asi v tom, že komunisté lžou. Lhali vždycky a lhát budou i v budoucnu. Jejich politici se zaklínají demokracií, pranýřují údajnou krádež, které se dopouští vláda ruku v ruce s nenáviděným třídním nepřítelem - církví.

Je to okamžik, kdy má pravičák, respektive monarchista chuť řvát jména všech těch Toufarů, Píky, Horákových i mého dědy. Tisíce jmen umučených lidí, kteří se „provinili“ jen tím, že chtěli opustit zemi rozvrácenou totalitní fantasmagorií lidí, majících ruce od krve milionů mrtvých po celém světě. Nejsme prý jako oni. A jen díky této naší slabosti si mohou své lži beztrestně šířit, získávat pro ně podporu a díky hlasům zapomětlivých nostalgiků vyhrávat i volby. Čert vem majetky, které ukradli. Ty lze vrátit. Životy zabitých a v kriminále zničených však nevrátí nikdo.

Druhou událostí, která uklidnila pocuchané nervy, byl koncert písničkáře Jaroslava Hutky. Ideového odpůrce rudých soudruhů. V Muzeu barokních soch zapěl balady sesbírané katolickým knězem Františkem Sušilem. Člověkem, jehož by komunisté nenáviděli stejně jako Hutku. Zhruba stovka posluchačů měla možnost popřemýšlet o odkazu našich předků, kteří se svou ne zrovna ortodoxní zbožností vydřeli to, co komunistické plundrování za čtyřicet let zcela zničilo - naši zem, naše duše.

Hutka není pro každého a posvátné písně už vůbec ne. Proto jsem byl překvapený, kolik a jací lidé na jeho koncert přišli. Nejvíce mne však potěšilo, že se nás sešlo víc, než figurek z komunistického skanzenu. Díky, pane Hutko!

Chrudimskenoviny.cz, 2. 5. 2013, Jakub Valenta