Hutka a Rakušanová debatovali o uprchlících: Na ubytovnách jsou problémy. Ti mladí muži jsou šíleně vystresovaní, že nedostanou azyl. Doma musí vracet dluhy

Zpochybněním existence a nebezpečnosti no-go zón překvapila beseda o migraci a emigraci, která se uskutečnila v metodistické farnosti Maranatha v Plzni. Taková ghetta prý byla na Žižkově a jsou stále v Ústí. V Rotterdamu je náckovská ulice. Hovořilo se též o fašizaci naší společnosti, o tom, že neumíme přijímat cizince a splývat s nimi. Norsko bylo ukázáno v nejrůžovější barvě jako vzor ctnosti, demokracie a blahobytu. Vrcholem liberálního přístupu je vztah k masovému vrahovi Breivikovi, kdy se seveřané chlubí pro něj speciálně postaveným zařízením. A také věčné půtky se Švédskem, kdo je vlastně lepší, zda tito socialisté, nebo kapitalisté v Norsku. V západoevropských ghettech drží při sobě a nemůžeme se divit vystresovaným mladým mužům z černého kontinentu nebo z Blízkého východu, kteří jsou ze své cesty zadluženi a obávají se vrácení do země původu.

Jako hosté se zúčastnili Lída Rakušanová, zpěvák Jaroslav Hutka a Češka, žijící dlouhodobě v Norsku, Běla Granm Jensen. Téměž dvouhodinové akce se zúčastnila padesátka lidí vesměs středního věku.

Organizátor Jaroslav Svejkovský z Paměti národa si hned na začátku nebral servítky a seznámil přítomné, komu pomohla migrantská krize a rétorika: „Pro fašisty, komunisty, tak i pro zemanovce, kterým to téma pomohlo vyhrát prezidentskou kampaň. Problém to musí být, když vyhrál volby na všech stupních i tam, kde bychom to vůbec nečekali. Vyhrál i v zemích, kde bychom čekali určitou dávky ochrany před tímto tématem, protože společnost se s tím vypořádává. Není to problém jen České republiky, ale celoevropský a je třeba se s ním nějak popasovat, pojmenovat jej a říci si, jestli se s tím problémem můžeme nějak vypořádat, pokud to nějaký problém je. Všichni pozvaní hosté byli emigranty, jsou symboly vystupování a boje proti totalitě a proti komunismu,“ ocenil přítomné.

A pokračoval: „Paní Jensen se snažila v Afghánistánu, v Bosně, kam se snažila vozit sanitky a pastelky, aby i v těchto hrozných zemích zažili něco dobrého. Jaroslav Hutka je také symbolem toho, co znamená boj proti komunismu. Byl donucen emigrovat. Venku si zachoval stejnou tvář, jakou má dnes, což není tak obvyklé. Zůstal nám symbolem naděje, kdy jsme se do roku 1989 nemohli vůbec vyjadřovat svobodně. Jeho písničky nám dodávaly naději. Zůstal pořád svůj, má názory, které nejsou spjaté s politickou elitou,“ uvedl dalšího přítomného. A nezapomněl ani na známou novinářku: „Lída Rakušanová je pro nás symbolem dobrých zpráv do roku 1989 a pravdy, které dále nosí po návratu do Československa a pak v České republice.“

Burani běloši
Rakušanová se hned ujala slova: „Uprchlickou krizi vnímám jako velký problém Evropy a vyspělejšího světa, protože se týká i Austrálie, Japonska, Spojených států. Toto století je ve znamení velkého přesunu obyvatelstva, který se ještě zhorší, až na nás dopadnou klimatické změny. Dopadnou na oblasti, které jsou hodně zalidněné. Bez jasných pravidel to nejde. Když se nepřipravíme, nebudeme se tomu vyhýbat, nezavážeme si oči a uši, tak se z toho nedostaneme,“ varovala přítomné.

Hutka ji doplnil slovy: „Je to krize bělošského myšlení, neschopnost přijmout svět, jaký je. My tady ve východní Evropě, když už jsme se stali mozkem proti imigraci, nejsme schopni akceptovat život na této zeměkouli. Že se lidé budou stěhovat, jako se vždycky stěhovali, to je normální. Teď se z toho stal politický problém jakéhosi superohrožení, do kterého se ještě matlá náboženství, ale to je taková naše buranská nepřipravenost přijmout, pomoci, poučit se z jiných kultur. V té izolaci, do které se čím dál více uzavíráme, i psychicky a politicky, budeme degenerovat.“

Kuplířství à la Deutschland
„Německo se samozřejmě hodně změnilo,“ zavzpomínala novinářka Rakušanová. „Když jsme tam přišli, tak to byla země v mých očích docela maloměšťácká, vše tam bylo takové učesané, nikdo tam v podstatě nevyčníval z řady a celou spoustu věcí, které se mi v Československu zdály samozřejmostí, mám na mysli společenskou stránku, tam začali řešit v tom osmašedesátém. Ten byl v Německu rokem, kdy mladí lidé prolamovali zatvrdlé společenské struktury. To bylo trochu podobné s Pražským jarem, ale bylo to z odlišných pozic. Tady v Československu se toho zúčastnil vlastně celý národ, kdežto v Německu to byli hlavně studenti a levicové síly a intelektuálové. Mě třeba překvapilo to, že když jsme tam s přítelem přišli, to jsme ještě nebyli sezdaní, tak nás nechtěli ubytovat v jednom bytě, protože tam mají zákon o kuplířství. Když by nás někdo udal, že bydlíme v jednom bytě nesezdaní, tak bychom si to mohli odskákat. Kuplířství byl pro mě pojem z románu devatenáctého století...“ svěřila se auditoriu.

Italové, Turci, Španělé…
„Máte pocit, že pro dnešní uprchlíky, kteří přicházejí do Německa, může být tato země nehostinná?“ zeptal se moderátor Mikuláš Kroupa hostů.

„Já jsem tam přišla v době, kdy tam byli takzvaní gastarbeiteři, což byli třeba Italové, Španělé, z chudých oblastí. Například na pouličních lampách v jednom podniku pracoval Ital, který neuměl číst a psát,“ svěřila se přítomným Lída Rakušanová. „Nedivím, se, že se mluví o tom, že třetí generace těchto gastarbeiterů není integrovaná. Naše dcerka Lucie, než šla do školy, tak jsem jí vedla na pohovor. Byla jsem konfrontována s otázkou – je vaše dítě dvojjazyčné? Hrdě jsem prohlásila, samozřejmě – doma na ni mluvíme česky a německy. A dotyčný, snad dokonce ředitel, řekl – českou třídu tady nemáme, ale máme tu speciální třídy pro děti cizinců. V této škole byla speciálně zřízena turecká třída. Samozřejmě, že když to zjistili rodiče, tak tam své ratolesti dali, ale tam se vůbec nepotkali s německými dětmi. Jiné začátky výuky, jiné pauzy, oni se nepotkali ani na školním dvoře...“ posteskla si novinářka. „Tím chci říci, že na problémy s integrací se zadělalo již v dobách, kdy se domnívalo, že ti lidé přišli, aby si vydělali, a až budou mít vyděláno, tak se vrátí domů. Což se samozřejmě nestalo, zůstali tam.“

Pak ale nešetřila optimismem: „Na druhou stranu, stejně jako tady, se ve veřejném životě začínají objevovat lidé s tureckými nebo arabskými jmény ve všech vrstvách společnosti a jsou i v parlamentě.“

„Neřekla bych, že by v Německu byla nějaká nehostinná situace. Viděli jsme, když se hrnul ten proud uprchlíků v roce 2015, jak je lidé na nádražích vítali. A pak se o ně skutečně a do dneška starají,“ pochvalovala si německou otevřenost a vstřícnost. Je podle ní našlápnuto k integraci lidí, kteří se samozřejmě integrovat chtějí.

Důvěra k migrantům a nácek Wilders
Hutkovy poznatky byly prý rovněž velmi pozitivní: „Vůči mně se Holanďané chovali velmi dobře... Otevřenost, přes jejich studenou povahu... Co se týče uprchlíků, Holanďané mají s nimi historickou zkušenost. Z kolonií se dostali do Holandska, z Jižní Ameriky, z Asie, z Indonésie. Oni neudělali humanistickou chybu, aby pro ně udělali zvláštní třídy. V Holandsku museli navštěvovat normální třídy, samozřejmě s určitými specifiky, dělali jazykové zkoušky, prostě integrace tam byla o něco lepší. Přece jen vznikají nějaká ghetta, ale je to jako v Americe, kdy po jedné dvou generacích se rozpustí. Byl jsem u města, kde byl největší uprchlický tábor, tři tisíce lidí. Oni tomu říkali jinak, protože slovo tábor od války a kolonizace nemají rádi. Protože ve svých koloniích dokázali být velmi hnusní. Takže tomu říkali vesnice, rozdělili to po tisícovce, přihlásilo se tam 1500 dobrovolníků,“ zavzpomínal a pokračoval: „Bylo tam mnoho dětí, které nikdy nechodily do školy, třeba Syřané. A snažili se je připravit, protože během několika měsíců musely nastoupit do školy a pak ti lidé dostali bydlení. A i když jsou tam (myšleno v Nizozemí, pozn. aut,) také ty náckovské strany, ten Wilders, ale to fakticky vzniklo někdy v osmdesátých letech, protože se myslelo, že tam ti fašisté nevzniknou. Ten tábor nikdo nehlídal, Holanďané lidem tam rozdali kola, takže tam jezdili sem tam, v lese, v přírodě. Tato vstřícnost se vyplatila, protože pak imigranti mají důvěru ke společnosti.“

„Když jsem přišla do Norska, tak to byla mimořádně chudá země a i to socialistické Československo v té době bylo bohatší,“ zavzpomínala Jensen na rok 1969. „Já jsem tam neodešla, chtěla jsem jen studovat a bylo mi z Dánska oznámeno, že se nemohu vrátit. Když jsem byla pozvaná poprvé na nedělní oběd, na to nikdy nezapomenu, tak jsme měli každý takový malinký kousek šedivého masa, každý dva brambory, kousíček květáku, malou mrkvičku. Poděkovali pánu Bohu, že to jídlo vůbec měli a říkali mně – takhle dobře normálně nejíme, to jsme kvůli tobě udělali slavnostní oběd,“ dokladovala nikoliv šetrnost, ale neuvěřitelnou bídu v tehdejším Norsku.

Norge kontra Sverige
Pak si nadsadila: „Norové jsou absolutně nejlepší, všemu rozumíme a všechno víme! Nejsme členy EU,“ konstatovala za posměchu některých posluchačů Jensen. „I když máme nosy nahoře. Zato jsme měli socialistické bratry ve Švédsku, takže ze začátku jsme se dívali, jak jsou šikovní, jak měli Ikeu a další. S takovým respektem, a když jsme se sešli, každý Nor chtěl pár slov říci švédsky, ale Švéd zásadně neřekl nic norsky. A jak se tak naparovali, tak se ekonomicky zhroutili. A my Norové jsme začali budovat kapitalismus. Je to úžasný národ,“ ocenila seveřany Jensen.

„Před mnoha lety jsme si importovali Pákistánce. Úžasné. Naši náboženští fanatici nedovolili, aby měl někdo v neděli otevřeno, takže všechno zůstalo jen na benzinových stanicích. Jakmile Pákistánci dostali povolení, měli odpoledne otevřeno. A to je do dneška. Oni přes týden tak nějak živoří, ale v neděli odpoledne se jim tam vrhnou lidé, protože Rewe, Coop, ty musí být zavřené. Pákistánci nám vyřešili spoustu problémů, protože najednou jsme měli někoho, kdo nám mohl uklízet ulice, měli jsme někoho, kdo nás mohl vozit autobusem, mohli řídit tramvaje,“ nešetřila chválou. „Pak k nám přišli Turci, zas jich tolik nebylo a dalo se s nimi žít. Ve východním Oslu měli své obchůdky. Pak přišli Poláci. Byli bezvadní na to, aby sbírali jahody, natírali ploty a pomáhali stavět baráky. Mezitím se situace změnila. Z chudého Norska se stala neskutečně bohatá země, takže Švédové se mohli jen závistivě dívat. Protože norská koruna je lepší než švédská. A všude visí norská vlajka. V tomhle jsou Norové opravdu úžasní,“ odpověděla fascinovaně.

Breivik
Poté zabrousila do nedávné temné události: „Celý svět zná Breivika. Snad není nikdo, kdo by ho neznal. To s ním bylo příšerné. Ten policista, který ho nezastřelil, se nervově zhroutil a je dodnes na psychiatrii. My jsme v Norsku všichni demokratičtí. Breivikovi postavili nové vězení. V televizi nám ukázali, jak se má, ale neukázali nám jeho ložnici, protože to by bylo narušení jeho soukromí. Kdyby to nebyl Nor, těžko si představit, co by se strhlo. To by se nezvládlo. A jak se všichni přistěhovalci báli, když se to s tím Breivikem stalo!“

Moderátor poněkud zmatečně uvedl další část setkání: „Jsou země, jako je Francie, Velká Británie, a tam jsou místa, kterým se říká no-go zóny. Chápeme to, že se tam asi nesmí chodit. Co to vlastně znamená? Existují tam místa, kam se nesmí chodit?“

Žižkov, Ústí, Rotterdam i Harlem. Prostě pohoda!
„V Rotterdamu byla taková ulice, tam jsou náckové a když zjistí, že nemluvíte holandsky, tak vám dají do huby. To byla no-go zóna pro neholanďany. V Americe mně říkali – tady nemúžu zastavit, tam jsou černošské čtvrtě, tam by tě mohli zabít. Kolem Paříže jsou prý nějaká předměstí, která asi nejsou úplně nejvhodnější na procházky,“ poinformoval přítomné Jaroslav Hutka.

Rakušanová ho doplnila slovy: „Mně taky říkali, kdysi, nechoď večer po Žižkově. Nebo v Ústí nad Labem vám řeknou, ať nechodíte do Předlic, to prostě máte všude. Podobně je to v Německu. A takové ghettoidní čtvrti, kde bydlí samí Arabové, tam jistě můžete jít jako běžný člověk, ale kdo má problém, je policie, když tam něco vyšetřuje. Protože ti obyvatelé drží spolu, při sobě a jim nic neřeknou.“ Poté se krátce věnovala aktuální situaci v Německu: „V uprchlických ubytovnách vznikají dost problémy, zvláště, když jsou tam ubytováni mladí muži, kteří jsou šíleně vystresovaní, protože tuší, že nedostanou azyl, že to trvá dlouho, doma musí vracet dluhy, takže to všechno dohromady nepřispívá k dobré atmosféře,“ bránila migranty Rakušanová. A zpečetila to poslední větou: „Když jsme byli v New Yorku, tak nás nabádali, abychom nechodili do Harlemu. Všechno se prostě musí brát s rezervou.“

Parlamentní listy, 8. června 2018