Ad LN 1. 12.: Dokážeme si říct vše
Pokud si členové gangu Brzobohatých mezi sebou dokážou říci do očí vše, je to jejich věc, pokud vykřikují na veřejnosti o jiných lidech morální odsudky se závanem fekální terminologie, to už jejich věc není. Vůdce klanu, známý herec, na otázku, co soudí o Hutkově stanovisku k udavačství Jarka Nohavici, odpovídá: „je to hnus... mindráky“, mladý drží basu: „od Hutky je to udavačství“. Takže ne dnes nejpopulárnější písničkář, ale pronásledovaný signatář Charty 77, posléze terorem vyhnaný ze země, je vlastně fízl.
Výroky členů zmíněného klanu vyznačují trasu, jsou symptomem současné tendence i takto se vyrovnat s komunistickou minulostí. Nejde o zapomnětlivost, ale stále živou připomínku, že skutečně „hrstka“ (Švorcová v projevu k umělcům – signatářům anticharty) lidí si dovolila v krutém útlaku říci spoluobyvatelům: i takto, bez kolaborace a slouhovství nemorálnímu režimu, lze žít.
Jádro pudla je v tom, že Hutka připomněl fakt, že písničkáři za totality znamenali morální hodnotu, měli vlastní, společnost široce zasahující etiku, která byla v jejich případě daleko účinnější než u jiných intelektuálů slova, píšících fejetony a stanoviska v samizdatu nebo stížnosti vládnoucí moci. Krylovy desky se staly předmětem domácích prohlídek a obviňování přinejmenším pro výtržnictví. Cibulku stíhali za uchovávání magnetofonových nahrávek písničkářů, Třešňákovi připalovali cigarety na kůži, desítky písničkářů a členů undergroundu byly vězněny – zeptejte se jenom okruhu kolem Stárka, Jazzové sekce. Doufám, že se najde historik, který napíše dějiny těchto odvážných lidí a zhodnotí jejich skutečný přínos k odporu.
Dnešní oblíbenec Jarek tuto hodnotu étosu písničkářů shodil, aniž si uvědomil, do jaké kategorie patří a kam vlastně patří. Co na to takový Pepa Nos a jeho Patton? A mnozí nejmenovaní zpěváčkové?
Nohavica měl možnost se omluvit, zřejmě v rozkládající se normalizaci už nemohl nikomu uškodit, ale tento cejch mohl bez větší bolesti ze svého osudu smazat. Proto Hutka reagoval, a právem: Nohavica étos českých písničkářů poškodil či zradil. Ať tedy klan Brzobohatých raději debatuje o svých věcech.
Ján Mlynárik, historik, Lidovky.cz, 14. 12. 2007
Dokážeme si říct vše (část rozhovoru):
LN Jaký máte názor na to, co rozpoutal písničkář Hutka svou písní Udavač z Těšína o Jaromíru Nohavicovi?
Otec: Je to hnus. Syn: Mně to přijde od Hutky udavačský. On vlastně napsal píseň sám o sobě. Nevím, jestli je v tom nějaký komplex, mindrák nebo co... Otec: Já si myslím, že to jsou mindráky. Syn: Já znám skoro celou Nohavicovu tvorbu a ta kauza mi připadá směšná. Ať už něco řekl, nebo neřekl. Ta doba byla krutá vůči všem a moc velký prostor pro nějaké hrdinství nebo lidství nebyl. Teď, s odstupem času, je každý generál. Když je po bitvě.
LN Souhlasíte s tím, co říká Ondra? Máte pro Nohavicu pochopení?
Otec: Naprosto. Já se nemohu vytahovat, že jsem byl hrdina, když jsem jim řekl ne. Já nemůžu druhé lidi soudit podle sebe. Byl jsem tak vychovaný, na žádné hrdinství jsem si nehrál. A že někdo ten tlak, který na něho byl vyvíjen, neustál? Udal někoho, zabil někoho, poslal někoho do žaláře? Ne. Někde se mírně složil. To se přece může stát každému člověku. Já nemám rád to hrabání v minulosti. Přece se nebudu celý život užírat nenávistí. To musí být strašný život. I o tom jsme hráli v Rodácích. Syn: A je to filozofie i Řeka Zorby, kterého táta hrál v Karlíně. Celé to je vlastně o „člověčině“. Každý umí někoho odsoudit, ale pochopit, odpustit, to je umění.
Lidovky.cz, Monika Mudranincová, 1. prosince 2007
2024