Rozhovor s Jaroslavem Hutkou

zvukový záznam: MP3


doslovný přepis:

Jan Rosák, moderátor: Dobrý den, milí posluchači. Tandem se rozjíždí, že studia vás tedy zdraví Jan Rosák. Po delší době mohu v Tandemu opět přivítat velmi charismatickou osobnost, která má stále stejný image. Dlouhé vlasy po ramena, nezbytné lenonky, které teď právě odložil ovšem na stůl, také plnovous. Já jsem rád, že to tak je, protože jeho jistota je nejen v té vizáži, ale především v jeho postojích a názorech. Do Tandemu totiž přišel básník a písničkář Jaroslav Hutka. Vítám vás, zdravím, dobrý den.
Jaroslav Hutka, básník, písničkář: Dobrý den.

Vám všem přeju samozřejmě, milí posluchači, příjemný poslech, a to nejenom povídání Jaroslava Hutky, ale i jeho písniček.

(písnička)

Tahle písnička Jaroslava Hutky Litvínov je z roku 1971, jestli se nepletu, viďte?
Ano.

Ale já se vás teď chci zeptat, co se stalo tak zpátky, když se ohlédnete, tak plus mínus 2, 3 roky, protože to je zhruba mezidobí, kdy jste byl na Tandemu, pak nebyl a teď zase jste. Takže co se tak zhruba v tom mezidobí stalo, kromě toho, že jste třeba natočil nové věci?
No, tak jako podstatný pro mě je, že jsem se pustil znovu jaksi s velkou vervou do psaní nových věcí, takže mám hromadu nových písniček. Oni se tak jako pomalu šířej, když člověk není na tý vlně tý komerce, ale to zase nevadí, že člověk má čas je vstřebat a uvědomit si, co dělá. Potom Galén mi začal vydávat sebrané spisy, což je dobrý, že to je za živa, že člověk má nad tím dohled. Bude to 8 svazků, 3 už jsou venku.

Řekl jste Galén?
Galén, to vydavatelství.

Aha a vy jinak vydáváte si sám v tom Samopalu, že jo?
No, ano. On je první, kdo to začíná ode mně tak pozvolna přebírat, ale jinak já samozřejmě mám svůj Samopal.

Samopal, famózní záležitost, to se mi moc líbí. No, jaké jsou písničky ty nové, jakého charakteru jsou?
Jsou jiné. Já si myslím, že je to další krok, protože já jsem měl pauzu asi 12 let a mám pocit, že přeci jenom ta pauza byla dobrá, že něco ve mě dozrálo a že některé věci přece jenom jsem schopnej udělat, nahlédnout jináč. Začal jsem od písní, kterým říkám akvarely, protože já jsem vlastně se původně chtěl vrátit k malování, protože to nějak tím písničkařením jsem odstrčil na 4 desetiletí a jsem si říkal, tak ono sice už z toho nic neudělám, ale pro svůj pocit svědomí k tý šedesátce bych se měl vrátit k malování. No, když jsem se k tomu rozhodl a odjel na 2 měsíce na chalupu, že teda tam se tomu budu věnovat, tak než jsem rozbalil barvy, tak mi ty krajiny začaly chodit jako písňové texty, tak jsem tak jako chvíli se tvářil, že o ničem nevím a pak jsem zjistil, že teda hráz se prolomila, takže jsem začal dělat těmahle akvarelama. Pak se objevily nějaký vlastně političtější písně a potom, dceři tehdá bylo 10 a říkala: "Ale taky bys mohl napsat něco, čemu já rozumím," tak jsem začal dětský písničky a zjistil jsem, že to mě taky nesmírně baví, takže to jde teďko takovýma třema proudama.

Jestli se tak nepletu, akvarely, to na mě působí, vzhledem k tomu, že si představím obrázek namalovaný akvarelem jako něco pohodového, romantického, možná snového, zamyšleného až takového v mlhách. Je to tak? Jsou i takové ty písničky?
Ano, jsou takové. On ten akvarel musí být zároveň trošku tesknej, to nemůže bejt žádná veselá věc. Je to obraz, kterej...

Akvarel, kterej je řvavě červenej, ten si nedovedu moc představit, to je pravda.
To není (nesrozumitelné), tam musí být ty barvy takový jako, takový průhledný.

Jsou ty písničky takové teskné?
Já si myslím, že jo.

(písnička)

No, myslím si, že Jaroslav Hutka, když slyší takové zahoukání, tak si možná představí něco ze svého cestování. A já myslím, že jste se nacestoval v životě už dost. Teď mně vytanul na mysli záběr z Jára Cimrman ležící, spící, jak potkává na Karlově mostě nebo kde Emila Holuba a ptá se: "Kam letos jedete?" A manželka Holuba říká: "Už se narajzoval dost," takže já myslím, že vy jste se narajzoval, myslím, opravdu dost. A máte ještě cukání jako někam třeba vrážet do světa?
Mám.

Jo? Ale dobře.
Tentokrát je to takový jako už jakoby že se sám tím míním nějak odměnit a jsou to taky pracovní cesty, protože jsem zjistil, že poslední dobou, že se mi také na cestách jako píše nejlíp. Ale musím někam do přírody.

A čím to je? Že jste tam sám nebo nikdo vás neruší.
Tak nejsem vždycky sám, ale vlastně nemusím myslet na nic jinýho, že tam mám s sebou to prostředí jiný, takový jako pěkný, který člověka oslovuje a vlastně jediný, co pak v tý hlavě mám a ten nápad, kterej mám, abych ho dotáhnul. A to se v takovým prostředí prostě daří, že čas nespěchá a to prostředí se nemění.

Když říkáte, že jaksi máte touhy k cestování, nedávno jsem viděl vaši návštěvu v pořadu Karla Šípa ve Všechnopárty a vůbec se nedivím, že se Karel zeptal na to, co mě taky moc zajímá, co vás tehdy při vaší emigraci hnalo do takové velmi zvláštní země, neřekl bych, že přímo emigrantům zaslíbené, do Holandska? Vracíte se tam ještě teď někdy rád třeba?
Ne, nevracím se tam.

Ne, vážně ne?
Ne, ne. 20 let jsem tam nebyl. Tak mám pocit, že už jsem tam byl dost dlouho.

To je pravda.
Že bych mohl objevit taky jiný země. Ne, to bylo, do Holandska jsem se dostal z ryzí nevědomosti své a svého okolí, protože v tu dobu tady jsme byli všichni izolovaný, nikdo neuměl poradit, nikdo necestoval a ti, co cestovali, tak s těma se člověk nepotkal, ty seděli na jinejch místech, že jo. Takže ty lidi, který by byli schopný poradit, ty byli už buď v zahraničí a nebo tady seděli a věděli tolik, co já, prostě nic.

Já si myslím, že vy jste tam, když jste do Holandska odjel, měl jiný starosti, než mají dnes turisti, který tam přijedou s plnou kapsou eur a plány uvidět Holandsko jako turistickýma očima. Ale užil jste si Holandska trošičku taky jako turista? Třeba ty kanály.
Jako turista, to bych řekl, že ne, ale užil jsem si toho, že to Holandsko vlastně, já můžu říct, že ho znám, že jsem tam zažil dostatek všedních dnů a v tu chvíli, kdy člověk je v nějakým prostředí, kde zažívá všední dne, najednou tu zemi začíná znát jináč a lépe, takže jako to, co je to Holandsko, jako mám představu, že vím, protože já jak jsem tam byl z toho takovej šokovanej vlastně co je to za zemi, já jsem se o to Holandsko taky dost zajímal a ono z tý minulosti jsou zajímavý věci. Jak dobrý, tak špatný. Ta kultura jejich, to malování, vlastně to myšlení, ten zrod tý jejich první republiky, což bylo teda, že jo, hodně dávno a teprve potom se zase vrátilo království. A pak ty strašně negativní věci, který oni tajej. To, jak se chovali za války, to, jak se chovali v koloniích. A to, když člověk dá dohromady, tak vzniká velmi zvláštní obraz a tím, že je to zarámováno vlastně v tý protestantský tradici, o který my moc toho nevíme a neumíme si to představit, že tady jsou protestanti hodný, že jo, to jsou, musejí být, tak jako v Holandsku jsou katolíci hodní, že jo.

Oni jsou v minoritě, to jinak nejde.
No, takže tam si člověk uvědomí spoustu takových jako velmi zvláštních věcí, no.

(písnička)

Jsem docela zvědav, kdo teď vytane na mysli Jaroslavu Hutkovi, mému dnešnímu hostu v Tandemu. Když si budete moc vybrat osobnost historie nebo vůbec jaksi osobnost, která by vám udělala radost, kdyby se teď tady objevila, posadila se místo mě proti vám a vy byste si měl příležitost s ní o čemkoliv popovídat, kdo by to byl?
Tak napadá mě hodně lidí, ale v týhle chvíli vlastně tak jako nejintenzivnějc bych si vlastně s dvouma, nebo takhle, ve 2 časech. Mnoho otázek bych měl ke Gilgamešovi, jak to vlastně, protože skrze něj, on je první takový jako svědectví toho, že my, lidstvo jsme a že jsme stejný. Protože to, když jsem četl toho Gilgameše, tak jsem zjistil, tak to je to sice první svědectví ještě zachovaný z různých časů rozdrobeně na hliněných destičkách a ten příběh je, já mu rozumím a dojímá mě. Já jsem říkal, že jak to, to už jsme tak dlouho stejný. Tak to bych si s ním chtěl popovídat, abych zjistil, jestli je to omyl a nebo jestli fakt jsme stejný. A pak, co mě, co by mě zajímalo, ale to už je hluboce politická věc, tam to období, ten Caesar, Brutus a prostě ve chvíli, kdy v Římě se bojovalo vlastně o 2 principy státu, o demokratickej princip a tu suverénní vládu toho jednotlivce.

Čili buďto republika, nebo císařství.
Přesně tak. To bylo, to byl ostrej konflikt, kterej trval dlouho a vlastně do dneška nebyl ukončenej. My ho pořád ještě prožíváme, jako tam si, myslím, že někde začínají naše dějiny, protože tu demokracii, tu nejde zlikvidovat, ty lidi jsou nějak uvědomělý, ale sami někdy prostě si zvolej i jako v tom Římě, že chtějí toho diktátora, sami někde bojujou o tu demokracii.

Ale ono se tahle ta myšlenka zdá, císařství nebo republika svářela mnohdy i uvnitř těch osobností, které jaksi byly tam na vrcholu a mohly se samy rozhodnout, že. To by bylo zajímavé, co je vedlo k tomu rozhodnutí.
No, a s touhle tou celou partou, protože to, oni měli každej svojí armádu, to bylo zvláštní, takže i ty lidi museli být rozdělený. Prostě o tom se muselo tam hluboce diskutovat. Rád bych se tý diskuze účastnil.

A tak to bych šel taky.

(písnička)

Jeden klasik střídá druhé, jinými slovy když si chtěl před chviličkou, před písničkou popovídat Jaroslav Hutka nebo by si rád popovídal s někým z té garnitury slavných osobností antiky římské, tak teď je na pořadu dne některý ze slavných osobností našeho českého humoru. A já si myslím, že ani nejsem příliš překvapenej, že jste si vybral Jana Wericha. Jenom mi řekněte, proč zrovna jeho? Jestli vás tolik fascinuje jako osobnost, myslitel, člověk a nebo komik, herec?
Ono to začíná vlastně už v dětství, kdy moje sestra byla o 9 let starší a hrála na piáno. A my jsme velmi často prostě, já jsem stál vedle piána, sestra seděla a hrála písničky Osvobozeného divadla a tak jsme si to spolu zpívali. Já v tu chvíli jsem nějak moc nevěděl, jako kdo to je, jsem byl ještě víceméně děcko, ale ty písničky se mi líbily, takže jsme si je zpívali. Potom jaksi pozvolna jsem začal objevovat ty osobnosti jako takový, protože Suprafon začal vydávat nějaké desky, tak jako to trošku v řezané, u otce pak jsem našel takový ty křapavý desky, který šly taky přehrát, ještě nějaký předválečný. Pak vyšel Klobou ve křoví a pomaloučku jsem začal to jako objevovat, že to není jen tak nějakej komik nebo jen tak takzvaně populární figura, protože to hrál, to byli ty padesátý, přechod do šedesátých let, člověk moc nemohl věřit těm, který prostě byli v rádiu nebo tak, ale tam najednou začalo z něj vypadávat, že to je širší, vážnější figura, pak se začal objevovat s tím Horníčkem a najednou člověk měl pocit, že to je záběr strašně širokej, kterej je vlastně jakoby přikrytej tím humorem, ale jde daleko hloubš, než jenom prostě si dělat legraci.

My když jsme začali rozum brát, myslím teď jaksi trošku víc, tak to bylo možná z rovna doba, o které jste mluvil v Horníčkem, hry v ABC, předscény a tak. Takže si něco z toho dáme.
No, výborně.

(ukázka)
(písnička)

Hostem dnešního Tandemu je písničkář a také básník a publicista Jaroslav Hutka. Možná, že kromě těch písniček by bylo dobře si popovídat také o tom vašem tištěném slovu, které vydáváte. Vy jste vydal, jestli se nepletu, 5 knížek.
No, tak těch drobnejch ano, 5. Teď to vychází souborně jako spisy.

Která je vám tak jaksi nejbližší, která vám šla nejvíc z duše, ze srdce, z krve?
Tak vlastně první knížku, kterou jsem napsal vědomě, to bylo v 77. a to byly Dvorky. Já jsem do tý doby sice hodně psal, rozepsal jsem několik knížek, ale tam nebyla šance to vydat, takže to první nasazení, který člověk měl, tak trošku ochablo, protože knížka, když člověka napadne, tak je, tak to jde strašně snadno po moment, kdy se to začíná stávat dřinou a prací, takže tam to většinou pak zkolabovalo, že ty věci zůstaly nedopsaný, protože taky jsem měl hromadu koncertů a ono taky dát do kupy souvislou práci a jezdit po koncertech obzvlášť v takovým divokým režimu, jak byl ten bolševismus, šlo to špatně. A první vlastně knihu, kterou jsem dokončil, byly ty Dvorky, díky samizdatu, protože najednou už byl vydavatel, už bylo jasný, že si to někdo přečte a že to nemůžu dát pustit do oběhu jako polotvar, že to musí bejt dokončený. Takže tahle ta motivace toho, teďka je to těžce v uvozovkách, toho publikování, ale ten samizdat vlastně už to publikování bylo jako ve starým Římě, prostě několik přepisů a bylo to vydáno. Tak to byla první věc a tu mám taky jaksi rád, protože tam jsem se snažil vžít do figury prostě mladýho kluka, který chodí na gymnázium a který je v tom roce někdy 75, 76 jsem si to situoval, konfrontovanej najednou prostě s tou politickou situací, ze který prostě v tý pubertě si musí nějak poradit a říct teda jo nebo ne, protože zvlášť mladej člověk nemůže žít roztrženej jako papír. Takže tuhle tu knížku, tak tu jsem měl nejradši nebo mám.

Teď jste mi připomněl s tou politickou situací dokumentární seriál televizní Příběhy železné opony, v kterém jste se angažoval, který byl velice podnětný. Myslím si, že si našel hodně svých diváků. Bude nějaké pokračování? Bude něco alespoň podobného?
Nevím o tom. Já jsem spolupracoval na tom 3 roky a pak vlastně televize tu spolupráci přerušila a asi chtěli pokračovat nějakým jiným způsobem. Ale pro mě to bylo nesmírně zajímavý, protože původně byl, původní plán byl rok jenom, protáhlo se to na 3 roky a já jsem díky tomu nejen potkal zajímavý lidi, viděl zajímavý vlastně příběhy takový, který ale se měly v tu dobu nějak líp dokončit, protože všecky ty lidi už jsou takový, že tady nebudou. A těch 14 minut, která ta televize dala, chvílema to bylo teda ke vzteku, že prostě se to tam nevešlo a podruhý se to dělat nebude, to je, ale pro mě vlastně největší zážitek asi byl archiv. Že já jsem to pak začal, tím, že jsem to všecko uváděl, ale to pracovalo vlastně 5 týmů na tom, tak jsem potom všecko jako kontroloval, protože ty scénáristi někdy byli takový, řekl bych, ne příliš přesný nebo si to nějak jako domysleli, aby to bylo prostě, aby to bylo populární. Takže jsem si to potom kontroloval a tak jsem si četl ty spisy, fotil jsem si je, dostal jsem se trošku do tý atmosféry těch 50. let a to je asi ta největší, zároveň nejstrašnější zkušenost, že ty estébáci byli profíci, uměli to a ta jejich přesila byla v tom, že oni tehdá to přesvědčení měli a stáli proti lidem, který nebyly schopný se tak nasadit, tak bojovat.

Vy byste věděl, jak pokračovat a kde pokračovat jaksi v takovém podobném seriálu?
Ale jo, to stoprocentně. Za ty 3 roky jsem si udělal jaksi velmi dobrou představu kudy by se to mělo vézt dál, protože člověk, když o tom nic nevěděl, měl pocit, že se toho zachovalo minimum a nebo že ten problém byl menší. I když já jsem ho v dětství zažil, my jsme byli sami vystěhovaný, ale to tak člověk v tý paměti ponoří. Ale pak když člověk konfrontuje ty lidi, ale hlavně ty dokumenty, protože spousta těch lidí už to měla v sobě zasutý taky a teďko teprve ten dokument to z nich vyndal znovu a některý lidi to řekli poprvé do svýho dokumentu, že to třeba před svýma dcerama, synama tajili tyhle věci, takže to bych věděl, co s tím.

(písnička)

Tak, jak je nám Jaroslav Hutka znám, teď mám na mysli spíš tu jeho mediální tvář, tak asi bychom i my, kteří ho neznáme osobně příliš věděli nebo tušili bychom asi, kdo byly třeba některé důležité osoby, osobnosti jeho života a nebo momenty. Tak já bych třeba věděl, že to byla určitě ta chvíle na té tribuně na Letné, že. Jedna z nich.
Tak ta byla samozřejmě zvláštní, protože to jen tak člověk neprožije a bylo to v tu chvíli téměř takové kýčové, protože ten příběh vlastně byl jakoby z pohádky, že prostě zpěváka vyhoděj a ten se vrátí před takovej dav přesně s písničkou, kterou v tu chvíli všichni potřebujou.

No, ale zkuste se vrátit ještě trošičku víc zpátky.
Ne, ale to, co mě skutečně ovlivnilo, z lidí, tak 2 lidi za střední škole umělecký, kde jsem byl. Profesor Dvořák, ten učil předtím na akademii a vyrazili ho z politických důvodů na střední, takže my jsme dostali první ligu a ten, jaksi jsme si padli do oka hned. On si mě okamžitě oblíbil a pro mě se stal prostě bohem, protože skrze něj jsem najednou viděl tu celou krajinu dějin umění nejen esteticky, ale i historicky. To je prostě, to je velká, on dodneška žije, jsem ho nedávno viděl, to je prostě vzácná figura.

Myslíte Františka Dvořáka?
Františka Dvořáka.

No, tak samozřejmě. Ten má pořád co říct.
Ano. A ten mě ovlivnil velice a potom nějakej malíř Antonín Michalčík. Ten potom učil u nás na škole taky, ale k němu jsem chodit do ateliéru v nějakých 15, 16. Oni mi potom vždycky na noc ateliér půjčoval, takže tam jsem si mohl malovat nebo prostě meditovat nad jeho obrazama. A jako skrze něj jsem vlastně tak konkrétně na konkrétním člověku prožil jako co je to být kumštýřem, že jsem to neměl z knih nebo tak jako z druhý ruky, ale opravdu z první ruky. Takže to byla velká věc. A potom jedna taková úplně malinká, drobná vzpomínka, kde byl to druhej nebo třetí výslech na STB, kdy oni na mě vyjeli a já jsem říkal: "Já vám odpovídat na otázky nebudu." A teď jsem si řekl, teď jsem si říkal, teď spadne na mě strop nebo mě zabijou nebo, protože to byla v tu chvíli drzost. A teď jsem viděl, jak se ten estébák zarazil a akceptoval to. A to byl takovej moment veliký úlevy a zároveň pocitu, že v tu chvíli jsem se jakoby stal někým jiným, že on už se mnou najednou jednal tak, že, a při příštím výslechu, to byl tentýž, říkal: "Vy se s náma bavit nebudete?" Jsem říkal: "Nebudu." To byl takovej jako pro mě důležitej moment v tom 76., protože že dojde k maléru jsem věděl od roku 69, ale jak bude ten malér vypadat, jak se v něm zachovám, to člověk ví v tu chvíli teprv, až tam je.

(písnička)

Hostem Tandemu je a ještě chviličku bude básník a písničkář Jaroslav Hutka. Poslechli jsme si také novu písničku.
Tyhle ty Sudety, já si myslím, to je asi 3 roky.

3 roky.
No, takže nová, relativně nová.

Tak, relativně nová navzdory těm 71. roku určitě ano. Ptám se hlavně proto, že se chci zeptat, jestli s těmi písničkami teď jezdíte, jestli teď je poslouchají diváci.
Ano, teď jezdím s těmahle písničkama a mám to taky sérii takových písniček, který jsem napsal na cestách, ve Španělsku, v Indii, v Laosu a takže to jsou takový ty poslední. A to je jako příjemný, ty lidi si vtáhnout do úplně jiných situací.

Kde vás můžou vlastně teď diváci, posluchači vidět a slyšet?
Tak jako všude možně, ale jsou to všecko menší scény. Je to, hrávám v Balbínce, tady v Karlíně jsem byl v divadle Kámen, to bylo zajímavý, to jsem neznal to divadlo, to je příjemná parta, příjemný publikum po takových malých scénách, ale hlavně se jezdí, jezdí se po republice. A teďkon jak začíná být hezký počasí, tak vždycky se snažím hrady a zámky, protože to prostředí je nádherný, ty kasteláni jsou většinou fajn lidi, to je vždycky takové jako koncert za odměnu.

Víte, co mě hodně zajímá? Takhle když kouknete takhle do toho auditoria, sedí tam taky úplně noví diváci, mladí?
Jo, seděj mladí. Vždycky mě to překvapí, když přijdou mladý, protože mám takovej pocit, samozřejmě to je takovej jako komplex toho, že let přibývá, že je už to teda zajímat nebude. Ale jako se objevěj a se taky objevila holka, jak mám píseň Pravděpodobné vzdálenosti, což je z roku 67, že jo, a tý holce snad bylo, já nevím, 18 a jsem to zahrál tu píseň a ona pak přišla a říká: "A ta písnička je nová?" Teď jsem na ní koukal, říkal, tak já jí to udělat nemůžu, tak jsem říkal: "No, je." Říkám, zajímavý.

To je dobrá mystifikace.
No, říct jí, že ta píseň je třikrát tak stará jako ona, tak přestane věřit světu, že jo.

No, já vám přeju, aby jich přibývalo, těch nových diváků, aby objevovali vaše písničky i ti, kteří teprve sondují, co budou vlastně poslouchat. To byl dnes Jaroslav Hutka na Tandemu. A myslím si, že i tentokrát stejně jako ta milá návštěva byla velice příjemná. Moc vám děkuju, ať se všechno daří a na shledanou.
Na shledanou

ČRo Region, Středočeský kraj, Tandem, 18. 3. 2011