Milá Svobodná Evropo. Víte, je to od Vás hezké, že jste se mne sem do Holandska dotázali na mé čtenářské zážitky. Je to otázka vážná. Ptají se na ni známí, přátelé i policie. V naší české situaci je to tak trochu zároveň otázka: Jaké máš štěstí a jakou máš odvahu.
Holanďan čte co chce. Zajde si do knihkupectví a najde si to, co jeho nátuře vyhovuje, od pornografie až po Huserla. A když potom poví výčet toho, co četl, dá se dost přesně poznat, kým je. Když já řeknu, co jsem přečetl, tak nikdo nepozná kdo jsem, ale spíš odkud jsem. Holanďan by také nečetl trestní řád a trestní zákon. Kdežto já jej četl s velkým vzrušením a probouzely se ve mně city a myšlenky od té nejhlubší nemravnosti až po základní otázky smyslu života, morálky, odvahy a zbabělosti. Vladislav Klíma kdesi napsal, že i matematické vzorce lze číst s hlubokým literárním a uměleckým prožitkem.
Já jsem se stejně hlubokým prožitkem četl §100 o pobuřování, neboť se za ním skrývá snad nejvíc dnešní české literatury, snad všechna. Pro něj byli zavřeni lidé, kteří četli fejetony, povídky a knihy, poslouchali písničky a kteří se zajímali o to, co je v naší literatuře nového. Do tohoto paragrafu se vešel celý román Dotazník od Jiřího Gruši a dva měsíce vězení, které si za něj odseděl s odůvodněním, že by mohl pokračovat v trestné činnosti. To znamená třeba začít psát další knihu. A o románu Dotazník jsem chtěl mluvit.
Tato kniha byla pro mne největším zážitkem posledních dvou let. Četl jsem ji v opise, tak jak česká literatura v tomto kybernetickém století po Čechách koluje. Je to kniha krásná v plném a původním obsahu slova krása. A přítel Gruša mi snad promine, když řeknu, že si za tak krásnou knihu zaslouží potrestání. Kdyby byla situace v Čechách normální a ne normalizovaná, žádný průměrný spisovatel by mu tuto knihu neodpustil a možná některý by si počkal v temné noci a nafackoval by mu, jiný by mu pomazal kliku něčím velmi škaredým. Je to tak pěkná knížka, že jejím vznikem všichni průměrní spisovatelé se rázem stali špatnými spisovateli. A to se nezapomíná. A zde se mi zdá jaksi historicky půvabné, že kniha, která existovala jen v několika strojopisných opisech zalarmovala Státní bezpečnost, která je dnes nejpilnějším a taky nejhorším čtenářem těch nejhezčích a nejvzácnějších knih, a ta se cítila krásou knihy tak mocně oslovena, že Grušu uvěznila. Odůvodnění bylo, že tuto knihu napsal a několikrát opsal. Všichni slavní spisovatelé mu mohou závidět.
Policie si mohla dnes samozřejmě vybrat z několika stovek jiných samizdatových knih a fascinuje mne, že si neomylně vybrala tu nejhezčí. A tato kniha a události kolem ní jsou mým největším domácím literárním zážitkem.
Největším zahraničním literárním zážitkem je zase česká literatura, ale vydávaná v zahraničí. Je to hlavně Josef Škvorecký. Nechci zde ale mluvit o nějaké jeho knížce ale o jeho největším literárním činu - o jeho nakladatelství v Kanadě. Jistěže lze říct, že toto nakladatelství existuje jen díky až osudové české potřebě psát a číst. Potřeba psát a číst je také mocným českým historickým fenoménem, že stvořila ten příšerně početný aparát cenzorů, policistů a jiných úředníků, jehož jedinou náplní činnosti je tuto národní potřebu zničit. Leč zdá se, že marně. Stačí jedna manželská dvojice kdesi za Atlantikem, která celý tento nákladný aparát může udělat zbytečným. Je to vlastně legrační a nadějné.
A to jsou mé dva největší literární zážitky letošního roku v domácí a zahraniční literatuře a těším se na příští rok, na další fázi domácí ofenzívy průklepových papírů a další sezónu soukromého nakladatelství manželů Škvoreckých.
Váš Jaroslav Hutka