Otázka pro…
JAROSLAVA HUTKU
JAROSLAV HUTKA (1947) je jedním ze tří čtyř nejznámějších a nejdůslednějších českých písničkářů, jemuž se dostalo uznání i zlidověním – jeho Náměšt' (Krásný je svět... ) například se přiřadila ke zpívaným evergreenům ještě dřív, než odešel do exilu (1978–1989). Na jaře 1972 však také Hutka (se Zuzanou Michnovou) založil – zprvu spíš intuitivně z potřeby čelit postupující normalizaci v živé kultuře – písničkářské společenství, volné sdružení Šafrán. Jeho pětiletou historii (sice pokračovala díky rovněž exulantovi Jiřímu Pallasovi i v zahraničí, ale to nejdůležitější se odehrálo do Hutkova odchodu a postupného faktického znemožnění veřejného vystupování ostatních). Nedávno vydalo nakladatelství Galén o Šafránu podrobnou, dobovou dokumentací a diskografií dokonale vybavenou knížku Přemysla Houdy, jejíž součástí jsou i rozhovory s tehdejšími protagonisty Šafránu.
Jaroslava Hutky jsme se při té příležitosti zeptali:
Co byste – z dnešního odstupu – dělal nebo udělal jinak? S čím jste se smířil a s čím se smířit nemůžete?
Ta minulost je uzavřená a mě ani nenapadá, co bych mohl udělat jinak. V sedmdesátých letech jsem se, myslím, dostal na úplný okraj možností, které ta doba dávala, či trochu přes něj. To se podařilo. Emigrace mě sice tehdy velmi mrzela, ale jelikož to zase dopadlo tak, že byl možný návrat, a tak pěkný, jsem dnes za tu emigrantskou zkušenost také rád. A to, co se vyvíjí po převratu, to je otázka stále ještě živá. Teprve nedávno jsem se probral k novým písničkám a myslím, že až teď jsem zase schopen se samostatně vydat na další cestu, už nezávislou na té velmi silné minulosti.
Samozřejmě je otázka, zda se k tomu připojí publikum a dá tomu, co dělám, nějaký rám smysluplnosti. Ale to je asi problém všech písničkářů: Jak se dostat dnes k publiku, když je zajato jinými pány? Společný nepřítel tu je, ale bohužel lidi nespojuje. Je to komerce a její mafiánská síla pohltit i veřejnoprávní média, původně založená a povinně placená právě proti ní. Ale to není politický protivník, to je setkání s loupežníkem, docela obyčejně chamtivým a bezohledným. A je to hlavně nepřítel těch oveček, které si ochočil a které se za ním ohloupeně táhnou. Už dlouho přemýšlím o tom, že na generálního ředitele rozhlasu Václava Kasíka podám žalobu pro ohrožení národního zdraví. Předpokládám, že by se ke mně přidalo dost velké množství lidí.
Ale je toho víc a není to tak jednoduché, jen ano nebo ne. Třeba co vsechno souvisí s liberalismem, který neosvobozuje. Zkušenosti z emigrace mi teď začínají být srozumitelné i tady – a zároveň mi dávají drobnou naději v té současné hloupé finanční krizi...
Salon, 4. prosince 2008
2024