Smutný příběh

Dění a diskuse kolem někdejšího předsedy Jazzové sekce Karla Srpa těžko může minout kohokoli, kdo aspoň zčásti sleduje česká média. Často v těch diskusích zní slovo etika – bodejť by ne, když se měl stát členem etické komise, která posuzuje odvolání žadatelů, jimž příslušný odbor ministerstva obrany neudělil ocenění za účast v tzv. třetím odboji. Karel Srp, který tohle ocenění nezískal, se také na příslušnou etickou komisi obrátil, ale ta jeho odvolání nevyhověla. Přestože jeho činnost v Jazzové sekci nepochybně byla záslužná, přestože si pobyl v komunistickém vězení.

Před členy komise – stejně jako před těmi, kdo z úředního pověření posuzovali Srpovo působení v minulém režimu – totiž stálo jedno velké ALE: tím byla spolupráce Karla Srpa se Státní bezpečností. Prezident Miloš Zeman měl brát tuto stránku věci v potaz a Karla Srpa neměl navrhovat, poněvadž se členství v etické komisi s touto spoluprací neslučuje. Naopak jednal správně premiér Bohuslav Sobotka, když se pod Srpovo členství odmítl spolupodepsat, a je třeba si ho za to vážit. Zajisté mu to odmítnutí nepřineslo a nepřinese hradní přízeň, ale přece jen by snad měla být přednější pravda a ctění zákona.

Spory, které se kolem celé aféry dnes vedou, se trochu podobají dávným tahanicím kolem lustračního zákona – a stojí za připomenutí, o který zákon jde: „Zákon ze dne 4. října 1991, kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích.“ Nejde tedy o zákon, který dělí lidi na dobré a špatné, na fízly a nefízly či něco podobného. Mnohokrát jsem na různých diskusích v různých zemích smysl zákona vysvětlovala. Obvykle jsem se uchylovala k objasnění dosti prostému – není lidským ani občanským právem zastávat nějakou funkci, jsou přece lidé, kteří k tomu postrádají předpoklady. Třeba já bych nemohla zpívat v opeře, a kdybyste si poslechli můj zpěv, jistě byste pochopili proč.

Karel Srp ve svých veřejných vystoupeních opakuje, že by chtěl vidět nějaký písemný materiál, který dokazuje, že spolupracoval s StB. Patrně předpokládá, že byl-li jeho svazek skartován, žádný takový důkaz neexistuje. To však není pravda – svazky, které StB vedla, jsou složitě a mnoha nitkami provázány a zprávy spolupracovníka nezakládala jen do „jeho“ svazku, ale i do svazků těch, o kterých svým řídicím orgánům něco řekl. To přirozeně znamená, že zprávy, které Srpovy řídicí orgány podle jeho slov sepsaly, se zachovaly v jiných svazcích. A historici a archiváři, kteří v Archivu bezpečnostních složek připravují pro ministerstvo obrany podklady o žadatelích, se samozřejmě nemohou spokojit s tím, že svazek vedený na žadatele byl skartován, musejí hledat i jinde. Právě proto Karel Srp osvědčení o účasti ve třetím odboji nedostal a právě na základě těchto podkladů nevyslyšela jeho odvolání ani etická komise. Přes všechny nesporné zásluhy Jazzové sekce.

Neviditelný pes, LN, Petruška Šustrová 27. 1. 2017