Andrej Babiš si stěžoval na pořad Nory Fridrichové. A velká reakce je tady: Vážený pane ministře...

Spor o bývalého šéfa Jazzové sekce Karla Srpa, který se měl stát šéfem Etické komise Ministerstva obrany, která rozhoduje o příslušnících takzvaného třetího odboje, se dostává do nové dimenze. Případu Srpa, který spolupracoval s komunistickou Státní bezpečností, se ke konci ledna věnovala ve své publicistické relaci Česká televize a na to konto podal ministr financí Andrej Babiš stížnost Radě České televize. V ní si bere na paškál především historika Miroslava Vodrážku, šéfa Centra pro dokumentaci totalitních režimů. Vodrážka kvůli stížnosti nyní poslal Babišovi otevřený dopis.

V prvním okruhu své stížnosti se Babiš vymezil proti Vodrážkovu názoru, že diskuse, zda má být Karel Srp členem Etické komise pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu, je především diskuse o povaze totalitního systému a o současné české společnosti, která stále zápasí se svým kritickým pohledem na minulost a nemá jasno, jak na ni nahlížet.

Ve druhém okruhu svých výhrad pak Babiš uvedl: „Pan Vodrážka dále sdělil divákům, že soudy přistupovaly při rozhodování o oprávněnosti vedení ve svazcích StB čistě formálně, pozitivisticky z hlediska práva a nezohledňovaly další aspekt zákonů, tedy právo a spravedlnost. Dále uvedl, že soud se v případě pana Srpa vyjádřil pouze k jedné věci a že vzhledem k tomu, že svědci byli pouze agenti StB, kteří si na nic nepamatovali, a také vzhledem k tomu, že mikrofiše neposkytují určitou grafologickou analýzu v tomto negativním smyslu, že z toho důvodu byl vynesen rozsudek, že byl pan Srp neoprávněně registrován. Že ale toto nemá nic společného s tím, jak pan Srp jednal v letech 1976 až 1983. Kdyby tehdy soud přistoupil k výslechu svědků a mohl hovořit Hutka a jiní lidé, tak předpokládá, že soud by dopadl úplně jinak.“

Třetí okruh svých výhrad Babiš zakončil tvrzením, že „celkové vyznění reportáže mělo silný politický podtext, když v průběhu pořadu se sice formálně střetly protichůdné názory, ale výsledný dojem byl, že premiér a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka je čestný a spravedlivý politik na rozdíl od jiných, na které bylo, byť nepřímo, poukazováno“. Připomeňme, že sám Andrej Babiš se donedávna soudil kvůli svazku s krycím jménem Bureš, který na něj StB vedla. Spor skončil až u Nejvyššího soudu, všechny tři kola Babiš díky svědkům, bývalým příslušníkům StB, kteří ho měli naverbovat, vyhrál.

Vodrážka svůj otevřený dopis začíná tvrzením, že od roku 1951, kdy bylo vydáno třísvazkové dílo Hannah Arendtové Původ totalitarismu, se vede diskuse o povaze totalitárních režimů 20. století. Dokladem aktuálních historických reflexí je i objemný mezinárodní sborník Michaela Geyera a Sheily Fitzpatrickové s příznačným názvem Za obzor totalitarismu. Tato diskuse je o to složitější, jak upozorňuje například známý britský historik Niall Ferguson, že levice z ideologických a revizionistických důvodů nepřipouštěla srovnání mezi komunismem a fašismem. Například vlivný německý neomarxistický filosof a sociolog Jürgen Habermas a další intelektuálové až do konce 80. let zaníceně obhajovali dogma, že Třetí říši nelze opodstatněně srovnávat se Stalinovým Sovětským svazem. Jako by heslo, které uvítalo mladého zeka Jurije Čirkova v soloveckém gulagu, „Prací ke svobodě!“, nebyla stejná lež jako železný nápis „Arbeit macht frei“, který měl o něco později vítat vězně v Osvětimi, zamýšlí se Vodrážka.

Jaroslav Bašta (ČSSD) ve zmíněném diskusním pořadu podle Vodrážky ilustroval tradičně levicový revizionistický přístup, když obhajoval prezidentovo jmenování Karla Srpa do Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu argumentem, že by to „mohlo konečně znamenat změnu pohledu na tyto otázky“. Součástí takové revize minulosti se tak měla stát i praxe, kdy by se v případě jmenování Etické komise už nepřihlíželo k otázce, zdali někdo byl, nebo nebyl dlouhodobým spolupracovníkem Státní bezpečnosti.

„Pokud jste se v souvislosti s rozpravou o totalitární minulosti rozhodl stěžovat si Radě České televize, potom nevědomky paradoxně zpochybňujete základní rys svobodného média, k němuž primárně patří právo na svobodu vyjadřování a na svobodné utváření kritického názoru,“ opírá se do Babiše Vodrážka.

„Vaše druhá výhrada, která se týká mého tvrzení, že české soudy postupovaly při rozhodování o oprávněnosti vedení ve svazcích StB často velice formálně, z hlediska práva čistě pozitivisticky a nezohledňovaly další aspekty právního řádu, jako je spravedlnost, se míjí se smyslem mé kritiky, protože tento problém není především tématem politickým, ale patří fundamentálně do oblasti filosofie práva a etiky,“ pokračuje Vodrážka.

V českém myšlení podle něj existuje „disidentská“ tradice, která sahá od reformátora Petra Chelčického, přes teoložku Boženu Komárkovou až po spisovatele Václava Havla a která zdůrazňuje, že legalita sama o sobě nestačí, neboť ke své legitimitě potřebuje i další věci, například prostor etična a duchovna.

Předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová v roce 2015 prohlásila, že „obecná justice u nás stavěla na přeceňování textu zákona: co je v souladu se zákonem, to je právo. To já nesdílím. Aby něco bylo v souladu s právem, tak to musí být v souladu nejen se zákonem, ale i s hodnotovým řádem, především s ideou spravedlnosti“.

Nemravnost mnoha soudních rozhodnutí vychází právě z takové neosobní vlády obecného pravidla. Podle sociologů a teoretiků práva, jako je například profesor Jiří Přibáň, tato skutečnost není jenom eticky iritující, ale ohrožuje samotný právní řád, působí delegitimizačně a vede k jeho kolapsu. Staletý spor a napětí mezi mravností a právem nemůže vyřešit žádné soudní rozhodnutí, ani žádná právní teorie o minimu mravnosti v právu, natož stížnost Radě České televize. „Pokud však jako politik stavíte problém legitimity na formální neosobní legalitě, tedy bez ohledu na ideu spravedlnosti, potom zpochybňujete důležitost sociálního prostoru disentu, který odmítá beze zbytku se podřídit anonymnímu systému pravidel. Stáváte se tak typem a zosobněním politika, který se snaží na základě principu legality legitimizovat a upevnit postavení jakéhosi autoritářského politického suveréna,“ pokračuje Vodrážka.

K poslední výhradě, která se týká celkového vyznění reportáže, které mělo podle Babiše „silný politický podtext“, Vodrážka uvádí, že tato výtka sugeruje představu, že je možné, nebo dokonce žádoucí vést veřejnou a mediální rozpravu o totalitárním systému a jeho aktuálních důsledcích způsobem, jako by se vlastně nejednalo o vrcholné tragické politično 20. století.

„Snahu eliminovat silný politický podtext, respektive depolitizovat rozpravu, je však nutno považovat za ideologický trik, jehož cílem je vytěsnit mocenské vztahy z prostoru veřejné diskuse. Je to podobný trik, jako když v druhé polovině 20. století někteří západní sociologové postulovali tezi ‚o konci ideologie‘ (což byla jen jiná forma ideologie) nebo když právní pozitivisté volali po ‚neutralitě‘ práva, aby mohli kontrolovat a lépe disciplinarizovat jednání ostatních členů politické společnosti. Je to podobná kamufláž, jako když se levicová historiografie a sociologie rozhodla ‚nahradit‘ silný politický podtext rozpravy o totalitární minulosti dějinami neutrální každodennosti,“ napsal Vodrážka.

Připomněl, že Babišův ministerský kolega z vlády, Daniel Herman, vstoupil do politiky právě poté, kdy byl na základě podobného ideologického triku ČSSD, a zejména politiků, jako byli Jiří Dienstbier mladší a Lubomír Zaorálek, a prostřednictvím levicové Rady ÚSTR odvolán z funkce ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. I tehdy podle Vodrážky levici vadil „silný politický podtext“, protože Daniel Herman odmítl zpochybňovat existenci totalitarismu v rámci historického období 1948–1989, a proto použila kamufláž založenou na personální „depolitizaci“ ÚSTR.

„Snaha vylepšovat minulost se pro některé politické strany a politiky stala přímo osudem. Jestliže před mnoha lety část politické scény vypustila z politické láhve pověstného džina v podobě revize totalitární minulosti, pak v současnosti se sama děsí jeho vzrůstajícího vlivu, a to v jeho nesčetných podobách. Pokud v závěru stížnosti tvrdíte, že oba diskutující pořadu České televize měli vlastně jen formálně protichůdné názory, neboť ve skutečnosti celkové vyznění spočívalo v tom, že ‚premiér a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka je čestný a spravedlivý politik na rozdíl od jiných, na které bylo, byť nepřímo, poukazováno‘, naznačuje to, že Vás vlastně netrápí ‚silný politický podtext‘ diskuse o povaze a důsledcích totalitárních režimů, ale jen strach, že by váš vládní kolega mohl získat lepší mediální obraz jako ‚čestný a spravedlivý politik‘. V souvislosti s dodržováním zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu, který vyžaduje při jmenování člena Etické komise jeho bezúhonnost, bylo v pořadu pouze zdůrazněno, že předseda vlády Bohuslav Sobotka tento zákon respektuje, nikoliv však prezident Miloš Zeman,“ míní Vodrážka.

Mohlo by se podle něj zdát, že skutečnost, kdy si jeden z členů vlády stěžuje Radě České televize, že prostřednictvím média veřejné služby a nezávislého občanského názoru divák může nabýt dojem, že kolega z vlády ‚premiér a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka je čestný a spravedlivý politik na rozdíl od jiných‘ dostává rozměr politicky tragikomické frašky. Bohužel tento rozměr vypovídá především o hluboké krizi politiky, neboť se zpochybňuje základní rys demokratického řádu ve smyslu separace státu a občanské společnosti či separace politiků od občanů. Byl to totiž právě totalitární stát, který byl založen na identitě státu a společnosti a vynucované shodě mezi politickými elitami a občany.

„Součástí této krize politiky je i Vaše konspirativní výtka na adresu veřejnoprávního média, podle níž ‚je zřejmé, že pan Vodrážka do pořadu České televize nebyl vybrán náhodou, neboť jeho extrémní názory, zpochybňující fungování soudů a samotnou demokracii, i jeho další extrémní postoje, jsou dlouhodobě známé a obsah jeho projevu v reportáži byl zcela jistě předvídatelný‘. Pokud jde o moje, jak píšete, dlouhodobě známé ‚extrémní názory‘ a postoje, rád bych odkázal na svoji knížku Manifest existenciálních dějin, která je filosofickým vzdorem proti tlustým čarám za minulostí, vyjádřením potřeby duchovní odpovědnosti za druhé a která vychází z ‚extrémního‘ pojetí času: MINULOST JE PŘED NÁMI! Jen tím, že narážíte na tyto ‚extrémní‘ myšlenky, si lze vysvětlit, že ačkoliv jsem v pořadu České televize o Vás vůbec nehovořil, přesto ve své stížnosti Radě ČT tvrdíte, že jsem byl do pořadu vybrán se záměrem, abych na základě kauzy Karla Srpa veřejnosti podprahově analogicky naznačoval, že i Vy patříte mezi osoby, které byly oprávněně vedeny jako spolupracovníci StB, a to přesto, že existuje pravomocné soudní rozhodnutí potvrzující opak,“ dodal Vodrážka v otevřeném dopisu Andreji Babišovi.

Parlamentní listy, Jaroslav Šťastný, 26. února 2017