PRAHA - Měl to být poslední svobodný festival, nad kulturou se v Československu stahovaly mraky; psal se rok 1973. Hrát chtěl kdekdo, folkoví písničkáři, jazzové i beatové kapely, otázkou však bylo – kde?
Normalizace rychle postupovala a málokterý předseda oblastního SSM stál ve svém revíru o zarostlou škodnou. Až se přihlásil Oto Vychodil; sám písničkář, vystupující v duu s Pavlem Hogelem. Co takhle Náměšť na Hané? Vždyť tady je přírodní amfiteátr pro festival jako dělaný! Vychodil se navíc znal s předsedou tamního Národního výboru – sice komunista, ale jinak jeho soused a rovnej chlap, dušoval se. To by třeba mohlo vyjít, shodli se muzikanti a pustili se do organizace festivalu.
Původně měl být pětidenní, zhruba pro padesát tisíc lidí; nakonec ho uskrovnili jen na tři dny. Vystoupit měli Zuzana Michnová, Petr Kalandra, Paleček a Janík, Vladimír Merta, Petr Lutka, Jiří Zych, Dagmar Voňková, Vladimír Mišík & Formace, Jazz Q Martina Kratochvíla, Energit či Collegium Musicum. Stačilo pár dní a už bylo prodáno přes dvacet tisíc vstupenek – tohle vypadalo na masivní hudební manifestaci!
Někoho napadlo, že by každý den měla zakončovat společná píseň; jakási hymna posledního svobodného festivalu. Kdosi navrhl slavný tradicionál We Shall Overcome. Skladba byla dobře známá i v Československu, pod názvem Jednou budem dál ji měl ve svém repertoáru třeba Spirituál kvintet, ale Hutka byl proti. „Je to hezká píseň, ale americká. My bychom si zasloužili nějakou naši, českou. A já takovou napíšu!“ prohlásil hrdě.
Napsal. Trvalo mu to skoro dva měsíce. „Byl to nejobtížnější text, jaký jsem kdy vytvořil.
Od začátku jsem chtěl, aby mluvil o pěti základních hodnotách: člověk, víra, pravda, láska a svoboda. Bohužel právě tyhle pojmy jsou natolik zprofanované, komunistickým režimem obzvlášť, že je nesmírně těžké zpracovat je tak, aby výsledek nezněl trapně. Nakonec jsem napsal přes tři sta slok, než vzniklo konečných pět čtyřverší!“
Tvůrčí muka přinesla své ovoce – s písní byl spokojený; festival mohl začít. Nezačal. Než červenec předal léto srpnu, bylo hudební setkání tehdejší vládní mocí zakázáno. Píseň o svobodě tak dostala název. Na památku neuskutečněného festivalu ji Hutka pojmenoval po městě, kde se měl konat – Náměšť. Hrával ji pak na všech koncertech, zakončoval jí svá vystoupení. Rychle se ujala, zlidověla. V roce 1978 však Hutka emigroval.
Léta běžela, ke konci se blížila osmá dekáda dvacátého století. Jaroslav Hutka tou dobou žil ve Spolkové republice Německo a tady potkal Fritze Pfeiffera, slavného německého novináře, bývalého válečného zpravodaje z Afriky, který se připravoval na práci korespondenta v Praze. „Chtěl se ode mě dozvědět něco o československém disentu. Několikrát jsme se sešli, on se ptal, já odpovídal. Věděl, že jsem písničkář, ale teprve když jsme se na poslední schůzce před jeho odjezdem do Prahy loučili, odhodlal se k otázce, která mu nejspíš celou dobu ležela na srdci: ,Jaroslav, bist du populär?‘“ vzpomíná Hutka dnes.
Tenkrát se dlouze zamyslel. Kdysi býval, doteď z rodné země dostával dopisy, ale svou vlast opustil už před víc než deseti lety – těžká otázka. „Možná jo, možná ne – sám vlastně nevím,“ řekl nakonec. Pfeiffer do Prahy odjel 13. listopadu 1989 a o čtyři dny později nevěděl, kam dřív skočit. Jaroslav Hutka se do revolučních událostí zapojil až 26. listopadu – na dřívější termín letenku nesehnal. Na kytaru nezapomněl, zato na vízum si v té euforii „nevzpomněl“.
Na ruzyňském letišti ho to stálo čtyřhodinové vysvětlování a přemlouvání. Nakonec ho do vlasti přece jen pustili; tam už na něj čekal zpěvák Michal Prokop. Odvezl ho na Letnou, po schodech ochozů fotbalového stadionu Sparty vystoupali na tribunu, odkud obvykle kynuli představitelé komunistické strany a vlády prvomájovým průvodům. Před Hutkou se rozprostřela pláň zaplněná lidmi. Neměl s sebou zpěvník, začal tedy jedinou skladbu, kterou znal zpaměti. Náměšť.
„Lidi se chytli od prvního slova. Překvapilo mě, že ji znají, je možná zase zarazilo, že jejím autorem jsem já,“ vybavuje si písničkář své první veřejné vystoupení po desetiletém vyhnanství. „Ta skladba vznikla jako oslava svobody a na Letné konečně došla naplnění!“ soudí Jaroslav Hutka při vzpomínce na koncert před nejpočetnějším publikem svého života. Tleskal mu tenkrát i jeho německý kamarád Fritz, který se s novináři z celého světa tísnil na řečnické tribuně. Když ho písničkář při odchodu míjel, zatahal ho za rukáv: „Jaroslav, du bist populär!“
Dnes je skladba Náměšť v učebnicích. „Na jednu stranu je to příjemný pocit, na stranu druhou se občas setkávám s reakcí: Tu písničku znám z čítanky – vy jste ještě neumřel?! Nikdy nevím, co na to odpovědět,“ tvrdí klasik, který už pronikl i do anglické a německé učebnice češtiny. Na jeho textu o pěti základních morálních hodnotách se totiž skvěle učí stupňování přídavných jmen. Krásný je vzduch, krásnější je moře. Co je nejkrásnější, co je nejkrásnější? Usměvavé tváře...
LN 2. 4. 2012, Honza Dědek
2024