Udělal to Hutka ze závisti?

Narodil jsem se v roce 1986, takže z doby vlády jedné strany si nepamatuju vůbec nic. Stejně je na tom drtivá většina mladých lidí v mém věku, ti ostatní jsou zpravidla studenti právnické fakulty, kteří si někdy pamatují vše (odpusťte malé rýpnutí).
Nepatřím mezi fanoušky ani jednoho z diskutovaných umělců. Mám ovšem pocit, že Jaroslav Hutka trochu přestřelil tím, že s tou písní přišel téměř dvacet let po funuse. Argument, že se objevily nějaké nové dokumenty, mi prostě nestačí. Napsat tu píseň dřív, nemusel být dnes Nohavica vůbec, tedy alespoň umělecky, píše Pavel Pilch.
Jaroslav Hutka patří k umělcům, které "žrala" moje učitelka hudební výchovy na základní škole. Tehdy jí bylo něco přes čtyřicet. Marně vzpomínám někoho z mých přátel nebo spolužáků, kteří by Hutku poslouchali. Jsem si samozřejmě vědom, že určitě by se nějací našli, určitě jsou jich snad tisíce. Z hlavy bych však mohl napsat seznam těch, kteří poslouchali Nohavicu. Třeba je to ale tím, že jsem z Těšínska.
Minulý rok jsem se dostal náhodou na koncert Nohavici v kině Scala v Brně. Publikum sestávalo převážně z lidí mezi 20-30 lety, nejstarším z nich mohlo být v době revoluční kolem 14 let a pamatovali výuku ruštiny a branná cvičení. Ve 14 letech jsem se o politiku a vše kolem toho nezajímal, nevím jak na tom byla pubertální mládež na přelomu režimů, ale asi ne o moc lépe. Samozřejmě to neznamená, že na Nohavicu nechodí i starší.
Přesto mě to vede k pochybnosti o důvodech, které Hutku k jeho činu vedly. Je pravda, že Nohavica donášel, ovšem je také pravda, že když hrál Hutka před pár lety v Třinci, přišli na jeho koncert čtyři diváci, zatímco Nohavica zaplnil celé náměstí a Hutka je taky jen člověk a umělec, kterému se nejspíš nedostává potřebné "úcty", na jakou jsou někteří disidenti zvyklí. Pro mnohé, nejen fanoušky Nohavici, je to, co Hutka předvedl, jen vykopáváním mrtvol z doby, kterou si nepamatují a ani je moc nezajímá. Nohavica má dobré texty i hudbu, splňuje kritéria populárního umělce z "lidu", někde na hranici popu a undergroundu z vyšších pater. Takový umělec musí být mnoha lidem sympatický, zatímco Hutka se svými věčnými návraty k tématům předrevolučním je nudný, protože zpívá o dávno zapomenutém.
Jaroslav Hutka svou písní vytvořil dilema pro ty, kteří poslouchají tzv. písničkáře-disidenty bez rozdílu. Je to jako by se mezi sebou porvali hráči jejich oblíbeného manšaftu. Na čí stranu se teď postavit? Mnozí Nohavicu ze dne na den zavrhnou, jiní vyhodí desky Hutkovy, někteří mávnou rukou a neudělají nic. Nohavica své fanoušky neztratí, takže se Hutkův čin jen zařadí po bok "skandálních" odhalení Egona Bondyho, Jana Kanyzy nebo Jiřiny Bohdalové.
Dnes se totiž informace ztrácejí a zapomínají mnohem víc, než před rokem 1989.

Britské listy, 16. listopadu 2007