člověk už nemá na vybranou
když koberec se rozvine
stezkou bolestí vydlážděnou
násilně při tom nevinně
narodí se a motor pudů
předá mu mocné klíče hladu
bránu života odemkne

bránu, za kterou světlo světa
oslňuje a rozkreslí
na kopcích sprostý palác zlata
v údolí cudně vyhaslý
průvod, kde bída s beznadějí
zlobou si špatný osud hnojí
zoufalstvím tíží do mysli

přesto nebeská lačná radost
v dítěti květem rozpukne
všechno je hra, nic není starost
pak nečekaně zasekne
se v očích děs a hrůza v duši
bezbrannost cosi z dávna tuší
lekne se strachem vykřikne

a my bez moci, zranitelní
ochotni platit životem
za děti, jejich zachování
nejistě jdeme osudem
do Osvětimi, do prokletí
i tam je tisknem do objetí
popravdě víc nedokážem

a život běží, smrt se dívá
ta spravedlnost nehledá
bere si, jak chce zleva zprava
do země těla odkládá
starce i děti, mladé ženy
jak prach žene přes pouštní duny
kde nepaměť vše rozkládá

jen láska drobná výšivka je
co do pláténka trvání
zlatá písmenka ráje šije
co chmury z mysli vyhání
a do svých vzácných, jemných sítí
i pomíjivé štěstí chytí
co v duši chvíli zavoní