Čas stírá myšlenku složenou v kameni
Stírá ji do prázdna k dávnému prameni
Když ještě bezčasí o lidech snilo
že věčné zrcadlo vteřině stvoří
v kameni zachytí zázračné dílo
dílo, co nezhasne, dílo, co září

Myšlenka kamenem snadno se proplétá
vrací se do hlubin, do výšky vylétá
květina, opice, voják a vládce
bubny a píšťaly v pochodu slonů
ženy a dívky tančící sladce
lučištník napíná stříbrnou strunu

Bozi a zvířata v chrámovém objetí
v křiku i mlčení, v hlubokém dojetí
vypráví věčnosti příběhy chvíle
příběhy bitvy i ztracené lásky
příběhy slabosti i pevné vůle
příběhy rozpadlé v kamenné trosky

Trosky a úpadek v žulové krajině
palmy na obzoru podobné květině
která jen pomníky zániku zdobí
slunce si o balvan ohřívá ruce
prázdnota na poplach do nebe troubí
nebe nic neslyší a slyšet nechce

Nebe nic neslyší jen srdce člověka
pumpuje rychleji jak jím krev protéká
marnost je života jediné jméno
slunce svůj kotouč k západu kloní
bude jen noc a nepřijde ráno
vše co jsem zahlédl bylo jen zdání