Na zahradě, trochu křivě, ze země ční kolík
První sníh všechno kolem něj do bíla oblík
Kolík trochu vzpomíná
Na čas, co se zelená
Kdy si děcko zas vedle něj postaví kyblík

Čínská jabloň unavená teď už tvrdě spí
Kolik jablek urodila sama sotva ví
Na jaro si odpočívá
Kolík se k ní smutně dívá
Stojí jen tak beze smyslu zabodnut v zemi

Nejsem na nic, říká sobě, na zánik čekám
Štěstí nikdy nedožiju, vždyť kořeny nemám
Nevím, co je radost zrání
Neznám jara milování
Žádný život nezplodím už, jen rozpad čekám

Jenom občas, když je léto, přiběhne sem dítě
Vidí ve mně stožár lodi, sní o velké cestě
Tu pocítím větru vání
Šťastně je mi ke skonání
Na svůj úděl zapomenu, zas žiju na světě

Na nás, věci přebytečné, je svět zbytečně zlý
Marnost marně promarňuje, ohněm ji pálí
Nechápe, že zbytečností
Vede cestička k moudrosti
Kde se stáří s dětstvím schází na malou chvíli