Zvětralý pískovec na zubech krajiny
Na mezích keře jak šrapnelů výbuch
Nešlechtěný kožich zelené traviny
Srnčí hněď útěků, rzí obdělán pluh
Vědomost vrchů, že Bůh všechno vidí
Čistotou drsného díla lid třídí

Smrky jak prapory pro pluky bitevní
Erbovní barevnost květů u cesty
Kořeny dravostí káněti podobny
Drapnuly kamennou kořist svou pěstí
Zvlněné jazyky hladových polí
Chutnají hlínu a mlčí když bolí

Jen vůle nedat se vztyčuje stavení
Krajina s člověkem rve se o skývu
Vítěz je člověk když kosou se ohání
A než ji rozklepe, ztratí svou slávu
Hrdina marnosti, námezdník hladu
Zaseje víru a sklidí jen zradu

Naděje čertova smradem a kopnutím
Vehnala dobytek do temných chlévů
Spoutala děvečku k dobytku krmením
Důl jí otevřela na zlatou mrvu
Jediná hladina, jediná mysl
K bahenní paměti jeden vjem klesl

Vrchům i slunce je jakoby vzdálené
Luna však kosí jim kšticovou hlavu
Nájezdem hvězd místo v noci napadené
Souhvězdí Býka chce údolní krávu
Přepadán lavinou mraku a bouře
Sílou se brání muž než vůli prodře

V hliněném základu mohyla prožitků
Skrývaná vrstvami roků a smrtí
Tíživost stejnosti, podobnost požitků
Jedinost života bez svědků vzletí
Hřbitůvek bez zdi krajem se rozlil
Člověku na ruce krajinu přibil