Osudy člověka zapadlé v krajině
Vanutím času se pod hlínu ztrácí
V oparu letní den usíná zasněně
Polední ticho se do polí kácí
Trnky svou kroniku na mezi píší
Obilí v úleku je tišší a tišší

Vzdálenost krajiny hozené po zemi
Schovává za obzor k cestě svou výzvu
Údolí padají suchými stráněmi
Ve skále zahlédneš fosilní kresbu
Minulost leká svým nehybným tokem
Odchází ode mne kamenný krokem

Samota nestačí vykreslit prázdnotu
Která tam na konci života zeje
Věřil jsem na radost, doufal jsem v prostotu
Cosi co nevidím se mi teď směje
Je život v těle, či tělo je život?
Je původ v duši či duše je původ?

Otázky bez konce ztrácí se v oblacích
Příroda odpověď bohatstvím skrývá
Pojednou pochopíš své konce v začátcích
Z každého obrazu točí se hlava
Letní den tichem svým píseň teď dozpíval
A ticho zůstalo, kde člověk chvíli stál