Za modrou záclonou u žluté lampy
Samota vztyčila skleněné sloupy
Náruč ticha chce přítele ženu
Poznání pláče času svou cenu
Vzpomíná chrámovou velikost zpěvu
A zpívat zná, není však komu

V modrém znamení zvěrokruh štětce
Ptá se po chlebu, medu a louce
Po taktu ticha v tepu potoka
Kde kámen pod tíhou pohledu naříká
Kde žena pláče a bolest sládne
Kam hlava ticha sťata stínem spadne

Za modrou záclonou u žluté lampy
Samotář tichem si v kamínkách topí
Čajník se modlí do chladnosti kovu
Dvě ruce podpíraj šedivou hlavu
Nohy se rozvedly s ženichem cesty
Cesta se vdala za stržené mosty

Prázdnota zpívá dívce a stínu
Který ji ohmatal stěnami domů
Prázdnota čekání, spálená Luna
Otázku Odkud? vyplňuje nula
Nula a prázdnota v prostoru bytí
Kde zrno hnilobou rašení vznítí

Štětec táhne v kočáře mlčení
Majetek konce a počátku v doufání
O luční květinu zápasí v duši
Sněním žije a skutečnost tuší
Objevil slunce očima dětí
Přiznal však místo, kde slovo svítí

Za modrou záclonou u žluté lampy
Do touhy otisknul nahotou stopy
Čerstvé jak dějiny ve stáří země
Musel a toužil, přitom šel jemně
Za modrou záclonou u žluté lampy
Teprve přítmím chápeš příběh barvy

Za modrou záclonou u žluté lampy
Anděl přihlížel zlomení barvy
A ta ustoupila do tiché otázky
Vášeň si nalila své mlíčko do misky
A malíř vylil plátno do kalicha
K němosti opil se nápojem ticha