Stáří, ach, není, není to mrtvolné ticho
které tě na máry bezmoci skládá
kulí si před sebou obrovské břicho
plány na rozkoš stále si spřádá
chce ještě užít si po krátkém mládí
konečně vyplnit odklady barev
práce a šedivost z minula studí
hodit si vajíčko na dívčí pánev

Dohnat ten omyl, omyl že času je dosti
sladkosti usnutí v stereotypu
bezmoci roste ti stehenní kosti
vzrušením otevřít stříbrnou pípu
Natáhnout ruku po mizejícím talíři
na kterém život si požitky vařil
se srpem v ruce si sklízení zahýří
za roky, které jsi hořkostí zmařil

Bránu si otevřít zlatýma klíčema
co vede do temna na konci vzruchů
uzounkým průchodem tam mezi stehnama
rozvázat škrtící provazy strachu
Vytáhnout tajené ze studny předsudků
na světle obnažit nejasný obraz
vysmát se konečně řetezům následků
natáhnout k prasknutí kotevní provaz

Rozbít to svědomí co k nebi stahuje
bublinou vznésti se k daleké hvězdě
vínem si přiťuknout, co všechny spojuje
ulomit pedál na zlaté brzdě
Zastavit přívaly drátěných výčitek
ovoce tajnosti osudu trhat
v zahradě radosti postavit příbytek
do bouře bleskem se střemhlavě vrhat