Smrt s námi vždycky v houfu stála
co nemoc, kulka, nákaza
a vítězně nad bitvou čněla
když padla války námraza
a my jsme zbraně rozdávali
bili jsme se a zabíjeli
v srdci tvrdí jak pavéza

Smrt nám pak chladně hlínu stlala
bez ní se nešlo narodit
ať byla velká, nebo malá
ta nedala se ošidit
když se jí chtělo s morem přišla
zabíjela, jak koho našla
a nemínila rozlišit

Morové sloupy v svojí kráse
nepochlubí se původem
náměstí prostřou lidské mase
půvabným ženským pohybem
svatých, co ladně v temném tanci
strašlivých chvílí byli svědci
možná i jejich důvodem

Mizela města, osídlení
hromadný hrob vždy svědectvím
a záznam utrpení není
to jen v sešitu početním
jsou čísla v pěkné úhlednosti
kostnice kras je plný kostí
pod Ježíšovým znamením

Z osudů lidí málo známe
potůček jen, ne oceán
že Osvětim si postavíme
neřekl Bůh, ni ďábel sám
to jenom člověk z hrozné vášně
třešničky krve mlsal lačně
myslel si, že je smrti pán

I smrt se tehdy možná smála
když kosu lidstvu svěřila
všehomírem se rozhlížela
a na křik dětí nedbala
muže a ženy, starce, koně
rozprostřela si na svém klíně
a jejich život smazala