Mrholí neslyšně z nízkého mračna
Cáry mlh dřou břicho o vršky kopců
Šedivost nechce být jasnosti lačná
Jde přímou linií z rodiny sobců
V upjaté tichosti vlezlého vlhka
Myšlenka na zánik zdá se tak lehká

Propadá skleněná mléčnost do světla
Pahorky nevidět, skály jsou v mlze
Velebnost velehor mlhou se smetla
Moře co steklo se v jediné slze
Nahota pohlaví vědomí mrazí
Člověka do sochy kamenné srazí

Balvany v potoku po dně se valí
Pomalým kráčením tisíce roků
Tekoucí voda je něžností halí
Leká se úhořů, bojí se raků
Člověk chce do vlhka matky se vrátit
Stálému bloudění v mlze se ztratit

Strnul hmyz pod listy trávy a stromů
Zlomen do křehkosti vzduchu co zebe
Ticho si zívlo a zavřelo tlamu
Všechno je ztracené země i nebe
Šedivost do duše prázdnotou vtrhla
Duše do propasti pochyb se vrhla

Den, který plete si stmívání s ránem
Pořád na okraji bezbřehé noci
Životy nežijem, jen časem vanem
Čeho se zachytit všechno se ztrácí
Chytám se jazyka, strach do slov skládám
Zůstává obraz, já do mlhy padám