Tichý je vítr a skleněný den
Palmy se do písku boří
květ hoří na každém keři
není tu dovnitř, není tu ven
od džugle tiše se šeří

Na hlíně život a na písku svět
čas, který nehybně stojí
osudy drolí a krájí
aby je dovedl obloukem zpět
k ztracené jabloni v ráji

klíče od budoucna nese si muž
žena je dveřmi i cestou
na sobě plachetku prostou
na dlani srdce a pod srdcem nůž
zkalenou řeč, duši čistou

kraj, který veškeré životy vzal
z nebes tu vytéká řeka
pomale, váhavě čeká
kdo umřel, kdo zase k životu vstal
v noci se věčnosti leká

Věčnost tak průzračná, jak horský proud
do soch svou podobu teše
vteřinou v dítěti křeše
když slyší píseň, nechce se hnout
člověku skrývá se plaše