Je ráno tiché, suché, vlahé
nebe přikryté peřinou
a z hrdel ptáků tóny tuhé
skřípavou píseň rozvinou
a nohy v trávě nezarosíš
už probuzen se stále budíš

Na střeše přísné řady tašek
nechtějí přiznat trhliny
a ořech slepě ze svých výšek
křapavě padá do hlíny
den kdy už podzim barvy hledá
doprostřed léta tiše sedá

Mrholení teď divně mluví
promítá staré bolesti
nepaměť je to, co vždy slaví
paměť lidského neštěstí
a obzor v páře nejasností
vzdáleným vlakem tiše chrastí

Ve stoje pláčí staré stromy
slzy vhrkly do jehličí
v svém utrpení jsme sami
život jak pára odsyčí
a mrtví válek, mladá těla
byla tu chvíli, odletěla

A potom děti, srdce bolí
zmizely jako ranní stín
tak jako klasy v létě z polí
dosud je hřál jen matčin klín
vesnice, města, celé kraje
déšť jim teď pochod smutku hraje

Kdyby to všechno lidské hoře
po kapkách z mraků padalo
dávno by všude bylo moře
a celou zemi přikrylo
podzimní den uprostřed léta
nedokončená, tichá věta