Jestli sis všimla, jak léta ubíhaj I když si myslíš, že pán Bůh je s tebou Vím, že tě to moc nezajímá
A že světu kolem houby rozumíš A vobčas, když vzpomínáš, tak seš smutná Ale to je samo sebou
Vobčas si zapláčeš Ale ani pláčem čas nezastavíš Je to tak pěkné, když vedle mě s očima zavřenejma sníš
Teď jsou mejdany a hoši, co s nima každej tejden spíš Tenkrát sis hrála na koberci, a v okně byl svit sluneční
Jó tenkrát sis hrála, ale dnes to pravda není
Nemůžeš za to, přišlas sem nevinně Nemůžeš za to, že žiješ ve vině Jedině rodiče mají tu vinu Že na svět jsi přišla snad?
Jenže kdo potrestá milence za to Že chtějí spolu spát?
A vzpomínáš si, jak tenkrát máti dělala kakao A celej byt jím voněl A pak jsi dostala nový šaty A bílou pentli do vlasů
A šla jsi s otcem na procházku v těch šatech A každej se usmíval, když tě viděl A večer sis vlezla k otci do postele
Vzpomínáš, holka, co to bylo za krásu A není to tak dávno, co ses naučila číst A bouchla ses do hlavy, žes neuměla na strom lízt
Tvůj otec byl nejkrásnější a nejsilnější muž A teď když ti nadává, tak na něj řveš sprostě Kuš!
A vzpomínáš si na ten vejlet na starej hrad A zalezla sis za hradby A tajně jsi milovala toho pihatýho kluka v kraťasech
A teď se couráš po ulicích v minisukních a pomlouvaj tě starý báby Žiješ s podivnejma očima A na všechno kašleš v lokálech, kde zdech pes
A kouříš cigára a na pívo chodíš A miluješ se s vlasatejma klukama a porodu se bojíš
Nevíš dne ani hodiny Čekáš na ráno Žiješ ve světě Kde není pro nikoho ustláno
A vzpomínáš si na toho natahovacího medvídka Jak už je porouchanej ve skříni na starý krámy
Vzpomínáš si, holka, vůbec na ty krásný doby Co byly kdysi někdy před tím dřív
Dnes tady v posteli ležíme a lžeme si A jsme šílení a šíleně sami Samozřejmě, že na naši světáckou povahu To nemá žádnej zdrcující vliv
Snad se do sebe zamilujeme, snad, snad Snad ještě zejtra žít budeme, snad, snad Snad se s námi čas zastaví, snad, snad
Snad nám někdo odpoví, na co se nechceme ptát
Nemůžem za to, přišli jsme nevinně Nemůžem za to, že žijem povinně Každej nám nadává, že jsme vandráci Že se budem na provaze houpat
Nechápu, proč zrovna nás zatrací Všichni budem jednou umírat
Všichni fotři by tě chtěli plácat po zadku Jejich pohledy jistě cítíš Nosíš svá ňadra pyšně A vystavuješ své tělo s vizitkou: Pojďte blíž
A v hlavě nic nenosíš A taky proč bys nosila, vždyť přece svý víš A když vyleze slunko z mraků Tak seš tak slepá, že je nevidíš
Prohlížíš výklady, maluješ si oči Lakuješ si nehty, seš krásná Knihy tě nezajímaj, v kině se nudíš, je to všechno nuda nehorázná
Všemu se chechtáš, nad kafem hloupneš Nezajímaj tě proroctví marná Sháníš se po testech, děláš fóry se sirkama A vlasy si lakuješ, seš krásná…