Den krokem světla dostih večer
vyhodil stíny do ulic
od řeky svoji píseň kačer
zasněně kráknul, pak už nic
a lidé bloudí všemi směry
od radosti až do nevěry
nemají málo, chtějí víc
nad střechou mrak v něm půlměsíc

Večer pak jiným světlem město
obalil jako v nemoci
ulicí leze noční pusto
než uřízne krk půlnoci
lidé v kabátech osamění
na kůži bubnem rozechvění
pumpují srdce v bezmoci
nazí a krásní sirotci

Za oknem vězni ve svém bytě
s rodinou hlučně večeří
hovoří prázdno, jedí sytě
o synu mluví, o dceři
kteří na bárce odcizení
nechápou svoje uvěznění
nechápou, mlčí, nevěří
stín padá přes práh ze dveří

Slepotou život kodrcá se
na postel stele bezcitnost
dálky se bojí, žije krátce
jednou se opil, pak už dost
láska jen bludným otazníkem
milovat je jen pouhým zvykem
na poušti písek, na něm kost
řeka co marně hledá most

Na poušti písek, na něm kosti
město se nocí zavírá
opačný obzor světlo hostí
obraz své tvary roztírá
lidé ztracení ve svém spánku
obrací tělo, další stránku
svítání nebe otvírá
člověk se ze sna probírá