Po tříšti světla obrazy mi chodí
svým rubem v duši, lící do světa
a barvy ve mně po myšlenkách vodí
chtějí psát obraz, ten odraz života
A nevím komu ten obraz by měl patřit
v bludišti samot, v tanci míjení
žijeme ve zdech, měl by je snad zbořit
když zbořím zeď, zůstanem bezbranní

Život jsou stíny stříbrného plátna
co anděl s ďáblem v prázdno rozvinul
některá slova navždy budou platná
jiná jsou z jedniček a nul
Někdo nás trestá nepřestajnou touhou
žít vlastním tělem tam kde madony
chystají na noc svoji kůži nahou
oblostí plnou, klínem zavřeny

Chcem vstoupit tam, kde láska v temnu končí
otrokem být v blaženém vnoření
kde láska s vraždou v popředí se tlačí
a není nikdo, koho ochrání
Na drožce pudů, ve svatosti letu
mysl a tělo spolu zápasí
a čas se směje ve svém samoletu
až stáří marně život odprosí

Byly to chyby, kudy život vedl
a také horstva mocných výhledů
kdy gejzír dne mým nocím spánek kradl
a potom blesk všech lidských propadů
Jestli je Bůh a jestli věří ve mně
jestli má moc mou cestu napřímit
takový nejsem, přiznává mi skromě
od Boha volnost nelze rozvrátit

K čemu ta volnost, která v pevných rámech
člověka k smrti pevně přiková
jak den se krátí po podzimních senech
tak se i člověk smrti neschová
Hodiny jdou a život po dotycích
hledá své proč, a kam se ubírá
roky i ptáky v letech nekonečných
vesmír jak prach v prázdno utírá