Je říjen, slunce pozdě vstalo
ignorovalo, že je chlad
červenou z jablek vykousalo
je podzim, slunce už má hlad
upíjí z barev, keře holí
stíny se světla vylekaly
jsme unavené, chceme spát

Slunce však cení ostré zuby
a v oslnivé jasnosti
ranní rosu zve na zásnuby
v mrazivé křehké bělosti
přes stíny švihlo bičík zlatý
přes všechny jejich líné paty
ať vyběhnou z lesů k rozcestí

Za holým polem další stíny
se k jejich běhu přidají
rozpadlé kosti, které z hlíny
smrti jak model pózují
kosti, na kterých vášeň léta
na jaře všeho studu prosta
se v orgiích lásky opíjí

Teď z nich visí jen cáry kůže
zbytky masa odpadají
slunce svou bílou mastí maže
madony, které nemají
co nabídnout ze svého klína
a místo ňader už jen hlína
sype svou marnost po kraji

Modré hroznoví, tvoje tělo
můj údiv všeho malířství
co blízkost jasně zobrazilo
i v nekonečném prostranství
a věčnost na pozadí bytí
i včerejší noc v náruč chytí
ta těla v sedle bláznovství

To byla noc, teď slunce chladně
říjnové dny si odčítá
a naděje už leží na dně
a láska lidem vyčítá
kolik že z ní už promarnili
a do temnoty zahodili
však odpověď je hluchota