Sluníčko srpna jasným světlem
loučí se s létem, táhne mrak
pod nebem pořád ještě modrém
stále vzpomíná na zázrak
co z mrtvé země květy zvedl
a do krajiny zeleň kladl
a po polích rozházel mák

Polemi květů bílých máků
se léto krajem rozběhlo
a v zátočině plné raků
si ve stínu pak oddechlo
zatřáslo lesem, zvedlo bouři
i při své přívětivé tváři
se ránou hromu ohnalo
Bodlákem cestu označilo
rozcestí lípou rozkvetlo
jasmínem křoví rozvonělo
a černým bezem zametlo
a cesta v polích zatočená
vlnami kopců roztančená
žila pro barvu, pro světlo
V zahradě stromy svými plody
už do podzimu lákají
a mraky, jak by byly hrady
si mocné věže budují
nebe necítí žádnou tíhu
a na zlatou slunce váhu
srpeček luny vykrojí
A netážeš se, co je prostor
který teď křídla rozkládá
a do modra vybarví obzor
kam za něj hory naskládá
prostor a věčnost v hřejivosti
v člověku teplem hladí kosti
a temno světlem vyhlodá