Slunce na lesy jinak vidí
když srpen chladem půlnoci
krajinu před práh zimy vsadí
přírodu v zralost obrací
a všechna sláva jarní bouře
vinným hroznem se zavírá
zralost tu je, svět končí dobře
v gejzíru barev umírá

Smrt, kterou všichni v úctě máme
po jaru, létě, podzimu
na nahých polích, v seně, slámě
ustýlá si už na zimu
Na kopcích v sněhu dýkou mrazu
krajinu tiše porazí
Lavinu strhne v horském srázu
a vše co žije zamrazí

Okolo vesmír ve svém rytmu
ukáže mysli další tvář
daleké světlo opře o tmu
tma v tvojí mysli vidí zář
smrt, to je volnost nebýt v těle
osvobozen od paměti
smrt to je radost, nemít cíle
před početím být v dítěti

To není ta smrt na bojišti
za branami dobytých měst
ve zkáze moru, popravišti
žízni na konci prašných cest
Smrt, trapná lidská banalita
stále přítomná v člověku
co krve není nikdy sytá
definitivní a bez léku

Tato smrt nese jiné jméno
modlitbu s barvou proplétá
jakoby v žilách měla víno
věčností stále osetá
a v této chvíli ke mně mluví
zůstaň už se mnou, žadoní
Vteřina smysl bytí slaví
myšlenkou, dechem zasněním