Ptal jsem se: Člověče, kdeže ses tu vzal Člověk nic neříkal, v údivu zůstal
Pak řekl tichounce: Prostě se tak stalo A tak mě napadlo, že je to snad málo
Že je to trochu málo, takové vědění Vždyť přece mluví se o velkém poslání
Vzpomněl jsem na noci vášnivých objetí A co jsme dělali, aby nedošlo k početí
A na tu bezdětnou, co byla na konci sil Zůstala opuštěná, ten druhý šťastně žil
Říkala, že naději má jenom v umění Ten druhý promlouval o velkém poslání
V poledne jsem spatřil ze školy jít děti Z balkónu někdo řek: ten čas ale letí
Před chvílí jednoho jsem v kočárku vozil Byl zcela bezbranný a včera se ženil
Bude se dobře mít, má mnoho nadání Ten jistě naplní své velké poslání
Viděl jsem stařenu tlačit hnusnou káru Hledala odpadky a ztrácela víru
A za ní žena šla, nohy jak mramor v chrámu Poprsí - dva majáky kolemjdoucích mužů
A boky zvlněné v mocném volání Žádostně a blaze snila o velkém poslání
A děti na písku a báby v starobinci V blázinci doktora a stopaře na silnici
A holce za výstřih a z Vyšehradu dolů Soukromý zápisník a zásuvka stolu
Otevřel jsem knihu a dal se do čtení Bylo tam napsáno o velkém poslání
Píše se, mluví se, ale za vším leží ticho Lehce zem otevře nenasytné břicho
Přichází s úsměvem opilí dva hoši Jsou za to placení, pozůstalí mlčí
Opilí, blázniví, ve smutečním odění Zmateně vzpomínám na velké poslání