Vedro a zvířata v bezčasí chodí
indičtí bohové ztraceni v žule
čas jemně krajinu řekami hladí
v obrazech nicoty dlouhá je chvíle
lidé se ztrácejí, vítr se vrací
hvězdy se zhášejí, vesmír se kácí

času je bez konce, přesto ho není
přebytek prázdnoty v barevné duze
po nebi splašené zástupy koní
zahání člověka z bezcílné chůze
vrátil se v bludišti na stejné místo
za sebou nepaměť, před sebou pusto

nechuť se otevřít, obava z hloubky
sloni a velbloudi, kráva a bůvol
žebrák a opice v údolí sopky
oblačné míjení plní svůj úkol
mravenec v podobě žulové skály
opice s krávou o sochu se dělí

moudrosti vepsané do knihy kýče
ornament plazí se prostorem duše
tajnost ve znamení lopaty, rýče
poznání bez hloubky, podobné mouše
únava z chudoby mění se v hloupost
vše co je úžasné propadá v tupost

domy jak ulity zbytečných červů
betonem novou si krajinu staví
kožené klubíčko s chomáčem nervů
zná všechna slova však neví, co mluví
zbytečnost nebeské chrámy tesá
duše v nich propadla, odešla krása