Dávka fakenews z Aeronetu. Jen pro silné nervy, silné žaludky a na vlastní nebezpečí! Exkluzivně: Výbušné materiály z přísně tajných svazků StB odhalují bizarní příběh Jaroslava Hutky, který dosud nikdo neznal! Komunisté mu prý znemožňovali zpívat, ale záznamy StB odhalují, že sám požádal soudruhy o odklad, protože ještě není dostatečně připraven na rekvalifikační přehrávku před komisí! ÚV SSM dokonce nabízel, že jim bude vydávat mládežnický časopis a pohrozil, že když mu to nedovolí, půjde si stěžovat na komunistické vydavatelství Orbis! Jaká byla role 13. Správy FMV a proč materiály StB nevykreslují Jaroslava Hutku jako trýzněného disidenta, ale jako někoho s úplně jiným úkolem? Když zemřel 1. října 2019 zpěvák, Mistr a klíč k lidským srdcím Karel Gott, celý národ truchlil. Zpráva se rozletěla do celého světa a truchlilo se nejen v ČR, ale i na Slovensku, v Německu, v Rusku a v dalších zemích, kde Karel Gott zanechal odkaz svého hlasu a nesmrtelných písní. Lidé zaplavili ulici Na Bertramce v Praze před vilou Karla Gotta celou ulici svícemi, věnci, kytičkami a psanými vzkazy. Národ přišel o svého syna, který rozdával radost a uchvacoval davy po celém světě. Jenže, ne všichni truchlili. Někteří využili smrt Karla Gotta k útoku na něj posmrtně. Jedním z těchto útočníků byl i folkař a zpěvák Jaroslav Hutka. Po jeho smrti totiž na svůj Facebook napsal své stanovisko k jeho tvorbě, že prý jeho písně nebyly dobré, ale lidé je mají rádi, protože jim evokují mládí, a tím se jim zdá, že ten komunismus nebyl tak špatný. Podle Hutky jde o tzv. Pavlovův podmíněný reflex. Doslova napsal toto: Oni mu to víceméně umožnili nebo to od něj žádali. To, že byl 20 let nevyhnutelně pořád v médiích a byl prostě pro všechny, řekl bych, ten hlavní a jediný, pro mě bylo, že způsobil takový ten Pavlovův reflex. Ti lidé si to spojili se svým mládím. Dneska, když slyší jeho hlas, tak se jim objeví ta radost toho mládí, to je normální Pavlovův reflex, ale tím pádem se jim také zdá, že ten režim tehdy nebyl hnusný, ale byl dobrý. Protože si to spojí pozitivně a v tom je ten komentář, že vlastně i v té rakvi slouží tomu režimu. Není to žádný macabre… Výbušné svodky StB o disidentovi, který nebyl? Jaroslav Hutka jaksi zapomněl, že Karel Gott byl 50 let pěvecká celebrita nejen v Československu, ale i v Německu, a to zejména v tom západním, tedy v NSR. Gott měl uzavřenou smlouvu s nahrávací společností Polydor a od roku 1967 do roku 2010 prodal v Německu neuvěřitelných 23 milionů desek. Zařadil se tak mezi 5 nejúspěšnějších interpretů německy zpívané hudby všech dob. Nevšiml jsem si, že by v NSR v dobách Karla Gotta panoval komunismus, že by miliony jeho německých fanoušků kupovaly jeho desky ve vzpomínce na mládí, kdy žili v komunismu. Nevím, kolik desek v Německu, jmenovitě v tom západním, prodal Jaroslav Hutka, ale tvrdit o zesnulém mistrovi, že slouží i v rakvi komunistickému režimu i po své smrti, je opravdu vrchol nenávisti, nebo snad závisti kvůli tomu, jakých úspěchů Mistr dosáhl za svého života. Jenže, když tzv. disident začne plivat na Karla Gotta a tvrdí, že byl hlásnou troubou okupačního režimu, je pouze otázkou času, kdy se vrátí bumerang. Redakce Aeronetu obdržela neuvěřitelný materiál. Je to operativní složka Státní bezpečnosti, oddělení 10. a 13. Správy Federálního ministerstva vnitra a jde o materiály ze složky “Zpěvák”, což bylo krycí označení Jaroslava Hutky v archivech StB. Část archivů vypadá, že pochází z ABS (Archiv Bezpečnostních Složek). Materiály jsme obdrželi z anonymního zdroje spolu s dalšími informacemi a není přesně jasné, jaký je zdroj těchto materiálů, ovšem jednotlivé fotokopie se zdají být pořízeny z mikrofilmu a nikoliv z běžného skenovacího zařízení, což ukazuje na to, že by se mohlo jednat o stále živý svazek, neodtajněný, přísně střežený. Svazky 13. Správy SNB o lidech zapojených v “disidentuře” Tyto dosud neodtajněné svazky existují ve dvou variantách. Prvním zdrojem byl archiv Františka Mrázka. Ten obsahoval nejen běžně získané materiály na polistopadové politiky, ale i extrémně citlivé svazky, které prostě zmizely v listopadu a v prosinci 1989. Druhým zdrojem byly mikrofilmy FMV v dikci 10. a 13. Správy StB (FMV). Tyto nejcitlivější svazky podle informací naší redakce nebyly nikdy v papírové podobě, ale byly uloženy na mikrofilmech, a to z bezpečnostních důvodů, aby si je nemohl nikdo odnést z budovy v tašce, anebo ofotit na stole fotoaparátem. Mikrofilmové projektory a displeje byly v hlídaných a monitorovaných místnostech FMV. Vypadá to, že některé dokumenty byly nejprve ofoceny z mikrofilmového promítače, z jeho obrazovky, doplněny o registrační a archivní poznámky a poté ještě znovu překopírovány na kopírce. Původní zdroj je ale zcela zjevně displej mikrofilmového promítače. Část dokumentů pochází z běžné kopírky a skeneru. Výbušný obsah, který odhaluje podivného disidenta Jaroslava Hutku, přinášíme exkluzivně jako první médium v ČR a na Slovensku. Jedná se zjevně o materiály zpravodajského rozkrytí tzv. “disidentury”, což je sloučenina slov “disident” a “rezidentura”. Tento program StB pod označením “Volavka” měl za cíl infiltrovat disidentské skupiny emigrantů na západě nastrčenými emigranty, jejichž emigrace však byla fingovaná a jen naoko a měli si získat důvěru skutečných emigrantů a disidentů. Tajný program StB na infiltraci disidentů a emigrantů v západních zemích po nástupu Jaromíra Obziny do funkce federálního ministra vnitra v roce 1973 Naše redakce z dokumentů nedokáže určit, jestli Jaroslav Hutka byl součástí tohoto programu StB “Volavka”, což byl program StB schválený pod přímým vedením bývalého komunistického ministra vnitra Jaromíra Obziny, ovšem o tomto programu není dosud nic známo, materiály zmizely v listopadu 1989. Jedním z členů tohoto programu byl i Pavel Minařík, který pro StB infiltroval českou redakci Svobodné Evropy v Mnichově od roku 1969 do roku 1976. Program “Volavka” podle těchto informací fungoval již předtím, než se Jaromír Obzina stal v roce 1973 ministrem vnitra, ale podle informací to vypadá, že teprve od roku 1973 tento program měl institucionální zařazení přímo v dikci federálního ministerstva vnitra. Do té doby totiž program běžel podle našich informací pod velením sovětské KGB v Praze. Mnoho členů z kruhů tzv. pražské havlérky se rádo stylizuje do pózy hrdinných a pronásledovaných disidentů minulého, socialistického režimu. Nedávno jsme si mohli přečíst ještě i další článek od Jaroslava Hutky s jeho slovy, že Gotta vám nutili, mě odstavili. Jaroslav Hutka byl podle jeho vlastních slov potlačovaným uměleckým talentem, měl prý nadání, a vytvářel písně proti proudu. Takových jich prý bylo víc. Jaroslav Hutka přímo na den zádušní mše Karla Gotta a státního smutku, v sobotu 12. října 2019, zveřejnil tento svůj brekot o tom, jak byl potlačovaný minulým režimem, což prý bylo nefér a nesportovní. Jaroslav Hutka se pozastavoval v jeho příspěvku nad tím, že Karla Gotta hrála všechna tehdy dostupná média, a proto a jen proto se stal slavným normalizačním zpěvákem, prý za odměnu své radostné, pracovité, služebné prázdnoty. A pak prý podle Jaroslava Hutky byli ti, kterým nebylo dáno. Jednou z takových byla prý Vlasta Chramostová. To si Jarda skutečně naběhl, protože právě Vlasta Chramostová krátce po nástupu komunistů k moci podepsala v 50. letech 20. století vázací akt s komunistickou StB. A to není zdaleka poslední chucpe. Zneuznaní umělci vs. skuteční disidenti Tyto skupiny prostě samy sebe rády zahrnují do kruhů zneuznaných, potlačovaných, talentovaných, ale režimem odstavených géniů. Dnes tato uměle vytvářená image totiž značně sype. Většina Čechů maká za hanebně nízké almužny ve srovnání s Německem nebo Rakouskem, a to po 30 letech od plyšáku. Politici stále dokola tlachají o tom, že se nemůžeme srovnávat s ekonomickou vyspělostí západu. No jistě, když ČNB řízená Rothschildy z Londýna neustále oslabuje a devalvuje českou korunu, už celých 30 let. Kdy se budeme moci začít srovnávat se západem, když ne ani po 30 letech po revoluci? Za 60 let? nebo za 100? Jsou to prostě jen kecy, abychom byli dále držení jako rozvojová země Evropy v systému, který neumí nic jiného,než jen strašit minulým režimem i po 30 letech. Místo toho, aby stát nabízel lidem stabilitu, více času pro rodinu, standardní pracovní podmínky, dostupné ceny za bydlení, nebo stabilní ceny za energie, které se místo toho každoročně rapidně zvyšují. Jenom tento rok si připlácíme za svoz komunálního odpadu, extrémně stoupne voda, rapidně vyletí ceny za elektřinu, a to už po třetí v posledních třech letech. Chucpe! Raketově také stoupnou ceny za teplo. To už ani nemluvíme o bytové krizi, kdy letos stoupnou nájemné v obecních bytech a vyšší daně z nemovitosti. Zvednou se také logicky ceny za potraviny, protože díky elektřině a vodě bude jejich výroba dražší. Stejně jako obchodní řetězce budou muset v hypermarketech platit více za teplo i elektřinu, takže tyto položky promítnou do cen potravin podruhé. Co nám potom tento protinárodní režim nabízí za perspektivní budoucnost? Dření v montovnách za hanebně nízké mzdy, kterými nepokryjeme tyto vlny zdražování, tedy cosi jako “veselá bída”, abychom ještě nechcípli, ale abychom ještě přežili. Tento režim není schopný lidem nabídnout základní podmínky pro šťastný, poklidný perspektivní a stabilní život. Proto se nezmůže na nic jiného, než propagandisticky strašit jakýmsi minulým režimem a svádět na to všechny současné průšvihy a dvou-bilionovou sekyru státního dluhu. Elitní politická mafie vrostlá do páteřní struktury systému samozřejmě za nic nemůže. Ta si pěstuje a hýčká skupiny tzv. pražské havlérky. Mladí nemají pomalu kde samostatně bydlet, ale největším problémem je Zeman v Číně! Chucpe! Iluze o disidentech, kteří měli před rokem 1989 úplně jinou roli, o které se nemluví V médiích vystupuje několik desítek osob, které jsou dnešním režimem autorizované k vyprávění o tom, jak to probíhalo za minulého režimu. Jsou to předem vybraní historici se správnou ideo-průpravou, anebo několik ukřivděných disidentů. Chceme zdůraznit, že skutečných bojovníků proti minulému i současnému režimu, si vážíme, protože si vybrali cestu tuhého odporu, a odměnou jim byly facky, nejen policejní pěsti režimů, ale často opovržení a plivání ostatních lidí. StBáci jim topili hlavu v kbelících s vodou, škrtili je mokrým hadrem, nebo je pálili cigaretami. Ti lidé jsou zocelení a vytvrzení skutečně vydržet téměř všechno, a takových lidí si musíme vážit. Bohužel, Jaroslav Hutka je přesně tím typem, který o sobě tvrdí, jak chrabře a hrdinně bojoval proti minulému režimu. Dostaly se nám však do rukou tyto osud nepublikované dokumenty z přísně tajných vyšetřovacích spisů StB, federálního ministerstva vnitra a zpravodajských svodek hlášení agentů, které jednoznačně dokazují, že Jaroslav Hutka nebyl tím disidentem, jakého ze sebe dnes vykresluje. Nejprve si ale uveďme jeden příklad nadace, která je současným režimem podporovaná, a která získává velké peníze od uhlobaronů. Jde o organizaci Post Bellum resp. Paměť národa (IČO: 07948239). Ta se specializuje na příběhy osob v minulém režimu, ale už je jí ukradená paměť z divokého Clondiku 90. let minulého století. Klasicky rýsujeme čáru 17. listopadu 1989 a za ni už si národ nic pamatovat nesmí, je to příliš nebezpečné! Mnohým z nás se vybaví osoba jménem Daniel Kroupa, který je mimochodem členem správní rady nadace Sekyra Foundation. Luděk Sekyra spolupracoval s bossem českého podsvětí Františkem Mrázkem, v jeho organizaci najdeme třeba Tomáše Halíka, Jiřinu Šiklovou, Michala Žantovského, prostě známé tváře havlérky. Daniel Kroupa je otcem dvou synů: novináře Janka Kroupy a Mikuláše Kroupy, který je šéfem zmíněné nadace Post Bellum resp. Paměti národa. Vedle rodiny Kroupových tu mapujeme spřízněnou rodinu Dobrovských, jmenovitě otec Luboš a syn Jan Dobrovští. Otec Luboš Dobrovský byl ministrem obrany ještě před rozdělením Československa, potom 4 roky působil v kanceláři exprezidenta Václava Havla do roku 1996. Jeho syn Jan Dobrovský řídil kancelář Karla Schwarzenberga také v 90. letech, ovšem zajímavější je, že pracoval jako partner v advokátní kanceláři Becker & Poliakoff consulting. To je agentura, která chrání americké zájmy v ČR. Např. 21. ledna 2016 zaslala tato agentura Nele Liskové (tehdy jedné z předsedů Národní domobrany) žádost o odstranění článku Psychopati z naší vlády nám chtějí odebírat naše děti! A hádejte, kdo pak si tuto agenturu Becker & Poliakoff na Nelu Liskovou objednal? Sám Pavel Bělobrádek s manželkou Janou Bělobrádkovou. Pavel Bělobrádek absolvoval v roce 2013 americký vládní program sponzorovaný americkým ministerstvem zahraničí a americkým velvyslanectvím v Praze International Visitors Leadership. V této agentuře Becker & Poliakoff vedle Jana Dobrovského působí i Martin Palouš. Oba, Martin Palouš stejně jako Daniel Kroupa sedí ve správní radě zmíněné nadace Sekyra Foundation. V týmu této advokátní kanceláře Becker & Poliakoff, která hájí americké zájmy v ČR, najdeme třeba i advokáta Jiřího Brože, který působil v agenturách jako Profous Legal nebo Havel, Holásek & Partners. A kdo pak myslíte, že je jednatelem agentury Havel, Holásek & Partners? Jistý František Korbel, současný manžel Radky Korbelové-Dohnalové. Advokátky, která zastupovala Somálku Ayan Jamaal Ahmedmoor ve sporu s ředitelkou střední zdravotnické školy v pražských Vršovicích PhDr. Ivanky Kohoutové v tzv. šátkové kauze. Vida, jak se nám nitky sbíhají. Stačí sledovat renomované advokátní kanceláře, a všichni se nám tu hezky setkávají. Neziskovka Post Bellum napojená na struktury vedoucí až k Mostecké uhelné… Teď přichází zlatý hřeb této kapitoly. Luboš a Jan Dobrovští mají zhruba 5 miliard a jejich největší zásek byla bývalá společnost Czech Coal a.s. (IČO: 25764284), která vedle handlování s emisními povolenkami obchodovala s uhlím a teplem. Czech Coal a.s. také spoluvlastnil podnikatel Pavel Tykač, ale rovněž lidé z Mostecké Uhelné, tedy Luboš Měkota nebo Antonín Koláček. Antonín Koláček zase sponzoroval nadaci Forum 2000, když pořádali v roce 2016 konferenci s Dalajlámou, za což mu tehdy poděkoval výkonný ředitel Fora 2000 Jakub Klepal. Co na tom, že Antonín Koláček měl zašité odkloněné peníze na švýcarských kontech podobně jako ostatní manažeři MUS. Spoluzakladatelem Fora 2000 byl třeba Karel Schwarzenberg, jehož kancelář v 90. letech řídil zmíněný Jan Dobrovský. Právě tento Jan Dobrovský z peněz prohnaných přes Czech Coal sponzoruje nadaci Post Bellum Mikuláše Kroupy. Rodina Kroupových, rodina Dobrovských. To jsou taková sladká tajemstvíčka současného režimu, jak se točí a přesunují peníze z uhlí, tepla nebo kšeftování s emisními povolenkami bývalého Czech Coalu na propagační projekt současného režimu Post Bellum resp. Paměť národa Mikuláše Kroupy. Ten sice bohulibě točí příběhy z minulého režimu a vydává to za paměť národa, ovšem jaká svinstva se odehrávala v 90. letech, na to je asi paměť Mikuláše Kroupy příliš krátká. Ještě bychom mohli ten současný režim pohanět a poskvrnit, a to by nám už asi ty penězovody vyschly docela, že, kluci? Vraťme se ale k naší hlavní zájmové osobě Jaroslava Hutky. Dokumenty, které dnes odtajníme v jejich originále, vykreslují Jaroslava Hutku v docela odlišném světle. Pojďme ale od začátku. Tajná Hutkova emigrace na Západ, která ale podle svodek StB vůbec tajná nebyla, protože byla zaštítěna přímo StB. Nikdo nic na Hutku nepráskl… Dne 13. ledna 2007 vyšel článek v Lidových novinách, ve kterém Jaroslav Hutka vyprávěl, jak chtěl tajně vycestovat na Západ, že se to komunistická policie dozví teprve tehdy, až bude za hranicemi, jak jim zamává, a udělá na ně dlouhý nos. Toto je mýtus, který Jaroslav Hutka udržuje, ale je to lež. A: Podle spisu hlášení agenta StB “Franty” se člen redakce Suprafonu Antonín Matzner 24. března 1978 potkal s Jaroslavem Hutkou a naprosto otevřeně se spolu bavili o Hutkově vycestování. Žádné utajování, přímo natvrdo se o tom bavil se členem redakce Suprafonu. Dokument spisu je k nahlédnutí dále v tomto článku. B: Podle dalšího hlášení agenta StB “Michala” z jedné sešlosti disidentů dne 19. března 1978 telefonovali do Švédska Jiřímu Palasovi, a dokonce samotný Václav Havel se během telefonátu zmínil, že Hutka chtěl vycestovat do Holandska. Jiří Palas nato odpověděl, že Hutka je blázen, ať jde raději do Švédska jako on. V březnu 1978 si tak už komplet spousta lidí povídá o vycestování Jaroslava Hutky na západ. C: Jaroslav Hutka a jeho bývalá žena Daniela zažádali o vycestování 10. března 1978. Zde přikládáme originál zápisu o podání jejich žádosti. Tedy oficiálně se široce vědělo v disidentských a hluboce StB napíchnutých kruzích od 19. března 1978, že Jaroslav a Daniela Hutkovi se chystali vycestovat na západ. Tím prvním, kdo to “práskl” na mezinárodní lince do Švédska, byl paradoxně sám Venca flaška Havlů. Není to legrační? Jaroslav a Daniela Hutkovi si totiž oficiální cestou zažádali o možnost vycestovat do zahraničí z důvodu osobní a umělecké diskriminace. To jim minulý režim obratem ruky povolil, věřte nebo ne, expresně do 10 pracovních dní po urgenci krajského odboru pasů a víz (KOPV). Urgence proběhla dne 22. května 1978. A trvalo to jen pár dnů a povolení po urgenci následně obdrželi 1. června 1978. Na dokumentu se uvádí, že odbor nemá proti vycestování jmenovaných námitek. Žádný souhlas pouličního výboru, žádná razítka, žádný souhlas rezidentury tzv. zvláštních úkolů, žádný devizový příslib, žádná výjezdní doložka, nic takového. Ovšem vycestování Jaroslava Hutky vygradovalo díky řetězu událostí, které této jeho žádosti o vycestování předcházely. Jaroslav Hutka dnes tvrdí, že toto vystěhování bylo pod nátlakem, ale jak ukazují svodky StB, celé to bylo jinak. Pojďme se vypravit na samotný začátek. Jaroslav Hutka napsal přehrávkové komisi neuvěřitelný dopis, StB jej založila do svazku Za minulého režimu musel každý umělec absolvovat tzv. přehrávkové komise. To zní, jako by chtěl kdosi cenzurovat talent a nadání muzikanta kdesi vystupovat. Tehdejší přehrávkové komise ale byly víceméně úředničina, která zajišťovala pro pořadatele, že pokud požádají agenturu, aby u nich nějaká kapela vystoupila, agentura jim to obratem potvrdila. Pořadatelé věděli, že agentura přijde, umělec se dostaví na vystoupení, na pódium, a kolik bude chtít peněz. Papíry kontrolovala policie, jestli tam nefigurují nějací protirežimní umělci. Šlo o tzv. “povolovačky”, což byl standardní postup. Jednalo se o jakousi záruku, že umělec skutečně přijde a zahraje. Do agentury se umělec dostal tak, že přišel, a zahrál komisi, aby prokázal své umělecké kvality. Podstupoval to každý profesionál, který byl zaplacený ve výši, která byla dohodnutá, a z částky byla odváděná daň. Ve výbušném dopise ze dne 25. května 1974, který se nám ze svazku StB dostal do rukou, ovšem Jaroslav Hutka oznamuje přehrávkové komisi, že není dostatečně připravený účastnit se rekvalifikačního řízení, a že by se chtěl zúčastnit až rok poté. To je, přátelé, bingo! Talentovaný génius, který byl podle něj utlačovaný minulým režimem, sám o sobě tvrdil přehrávkové komisi písemně, že ještě není dostatečně připravený, aby měl odvahu se ukázat na přehrávkové komisi. Na Wikipedii se například můžeme dočíst v kapitole 2.1. s názvem Písničky, že se ve skutečnosti jednalo o kádrování minulým režimem. Vidíme tedy sami, že nikdo Hutku nekádroval, naopak byl to standardní postup pro všechny, nikdo ho nezastrašoval, aby tam nechodil. Na Hutkovu vlastní žádost formulovanou v dopise, se odmítl dostavit na přehrávkovou komisi, protože se necítil, podle vlastních slov, dostatečně připravený. Protože se Jaroslav Hutka odmítl účastnit této přehrávkové komise, nebylo mu prodloužené povolení. Hrál proto dále jako amatér. Mohli bychom prohlásit, že nepřátelský režim nám nemá co zakazovat hrát, a že proti němu budeme protestovat nepodvolováním se jakési přehrávkové komisi. Takže jako amatér hrál Hutka dále, ale načerno, ovšem za svá vystoupení inkasoval peníze jako tzv. dlaňovky, tedy peníze na ruku, rovněž načerno. Samozřejmě z těchto peněz na ruku neodváděl žádné daně, vystoupení nebyly nikde evidované, a podle tehdejších zákonů na to neměl nárok, protože musel spadat pod agenturu, která umělce zastřešovala. Krycí jméno “Zpěvák” a napráskání kamarádů z disentu, kteří mu platili na ruku za hraní načerno bez povolení Archivy bezpečnostních složek, konkr. SnB Hradec Králové, Jaroslava Hutku evidují ještě bez krycího jména poprvé 7. října 1974, číslo svazku 14328, dokument ke stažení zde. A o rok později ho začíná evidovat federální ministerstvo vnitra a StB Praha, zde už pod krycím jménem “Zpěvák”, a to dne 18. prosince 1975, číslo archivního svazku 677997, svazek zde. StB neuniklo Hutkovo vystupování načerno, a proto si ho po dlouhém monitorování předvolali 12. května 1977 na výslech. Tento výslech je unikátním tím, že nám odhaluje, jak Hutka nabonzoval šest dalších osob, od kterých dostával načerno peníze za svá vystoupení. Dokonce včetně jejich adres bydliště, kde je měli StBáci najít. Zkuste si představit situaci, kdy vám někdo pomůže, nechá vás hrát na jím pořádaném vystoupení, ví, že nejste pod agenturou, že jste se vykašlali na přehrávkové komise, ví že jedete na černo, ví, že peníze, které vám vtiskne do dlaně keš, nebudete danit, nasadí svou pověst, a vy se mu odvděčíte tím, že ho při prvním výslechu napráskáte StBákům. Citujme z dokumentu v rámci výslechu konaném 12. května 1977: “Za vystoupení Na Rychtě dostávám honorář 400 Kčs. Tyto peníze mi proplácí pořadatel přímo z ruky do ruky s tím, že si odečte daně. Proplácení provádí Jiří Pallas, který je při mých vystoupeních jako pořadatel. Ten mi také předává peníze. Pallasovi je asi 28 let, vím, že bydlí na Praze 5 ve Zborovské ulici (…), pokud byl pořadatelem Sbor požárníků, nejsem si jistý, byl jsem ve styku s Vladimírem Váňou, který mi osobně peníze předával (zdaněné). Pokud jde o Váňu, jedná se o výtvarníka, je asi 30 let stár. Myslím si, že informace by mohl podat Jiří Pallas (…), peníze mi proplácel člen HiFi klubu Kučera (…) Klub má sídlo naproti kostelu Martina ve zdi (…) Vydání desky mi zajistil redaktor Supraphonu Jiří Havelka. První LP Hynek Žalčík, externí pracovník Supraphonu. Povolovačky zaslal HiFi Klub zřejmě na Národní výbor (asi panu Navrátilovi).” Slib daný StB, že si neuvědomil, že zpívá protistátní písničky. Prý se to už nestane… Jaroslav Hutka tak bez uzardění StBákům nabonzoval kompletně celou síť osob, které mu pomáhaly, které mu vycházely vstříc, které mu umožňovaly hrát a inkasovat peníze, jež Jaroslav Hutka nedanil tehdejšímu režimu. Citujme z dalšího výslechu o půl roku dříve, dne 26. září 1976, který byl vedený vyšetřovatelem Taspierem: “S Jaroslavem Hutkou byl proveden profylaktický pohovor, kde byl důrazně upozorněn na skutečnost, že obsah jeho písní a mluveného slova není v souladu s kulturní politikou naší strany. Dále byl upozorněn na to, že se vystavuje nebezpečí trestního stíhání, protože ve svých textech formou dvousmyslných narážek hanobí současnou kulturní a politickou situaci v ČSSR. Hutka při rozhovoru přiznal, že některé jeho texty mohou být publikem chápány jako současná kritika proti politickému zřízení v ČSSR, což si však předem řádně neuvědomil. Přislíbil, že se toto v jeho vystoupeních již nebude opakovat.” Tento výslech proběhl dne 26. září 1976, ovšem o měsíc dříve, konkr. 16. srpna 1976, SnB Praha opět eviduje Jaroslava Hutku pod krycím jménem Zpěvák, číslo svazku 26272, svazek zde. Když nebudu moci vydávat časopis pro SSM a nebudu jeho šéfredaktorem, obrátím se na ORBIS! Nicméně řetěz událostí pokračoval dál a směroval k Hutkově vystěhování, čemuž předcházelo vyvrcholení tohoto článku. Jaroslav Hutka se dne 22. října 1976 vypravil přímo do sídla ÚV KSČ, na odbor ÚV SSM, tedy mládežnický orgán KSČ přímo do komunistické centrály tiskového odboru na nábřeží. Zde si soudruhům stěžoval, že mu ÚV SSM nechce dovolit vydávat dětské povídky a leporela. Hutka se odvolával na ORBIS, který mu prý má vydat dětské leporelo s názvem “Rybník”, a to v nákladu 10,000 výtisků. A rovněž navrhl za sebe a za nakladatelství ORBIS, že vytvoří časopis pro mládež Komix. Tento časopis by vedl jako šéfredaktor. Při jednání na ÚV KSČ s členem tiskového oddělení ÚV SSM Jiřím Vrchotou vystupoval Hutka na podporu časopisu způsobem, jako by zastupoval nejen sebe, ale právě i komunistický ORBIS, na který se odvolával, že s ním spolupracuje a plánuje mu ještě tentýž rok vydat leporelo s nákladem 10,000 výtisků, uvádí se ve svodce. Z toho nám v redakci doslova spadla čelist, protože nakladatelství ORBIS představovalo vrcholovou vlajkovou loď ideologické organizace pro noviny a knihy, přímo vrcholovou agenturu pro ideologickou propagaci československého komunismu. Vydavatelství ORBIS byla prostě hlavní organizací, která vydávala soudružskou a další literaturu. V letech 1969–1989 vydával Orbis cizojazyčné texty propagující normalizační režim a edičními plány i personálně podléhal ÚV KSČ. Zkusme si to představit. Jaroslav Hutka, tvrdý prý disident, kterého prý režim potlačoval, odstavil, pronásledoval a perzekuoval, šel škemrat na ÚV SSM, že chtěl být šéfredaktorem připravovaného časopisu pro mládež Komix, který chtěl vydávat, šéfovat mu a vyhrožoval na tiskovém odboru strany, že jestli mu to nedovolí, tak si půjde stěžovat na vrcholnou ideologickou agenturu pro propagaci komunismu ORBIS. To je chucpe! To je asi tak nehorázná drzost, jako kdyby Jozef Gabčík a Jan Kubiš, kteří nejprve provedli atentát na Heidricha, se potom dostavili na centrálu české protektorátní vlády a žádali tam o práci pro mládežnický časopis Hitlerjugend. Zde předkládáme originál spisu daného dokumentu. Můžeme se tedy jen dohadovat, zda Jaroslav Hutka v nějakém směru nespolupracoval s StB, když měl tu drzost a vůbec odvahu navštívit tiskové oddělení ÚV SSM a tam si diktovat podmínky, že si chtěl začít vydávat časopis pro mládež Komix, že chtěl být rovnou jeho šéfredaktorem a zaštiťoval se vrcholovou ideologickou organizací pro noviny a knihy ORBIS. Je to normální? To je jakoby se nějaký vlastenec vydal na Perštýn do NCOZ, Koudelkovy BIS, nebo do vydavatelství Ekonomie Zdeňka Bakaly, kde by začal požadovat vydávání svého vlastního časopisu Domobrana pro mládež! Přijde vám to absurdní? Jak je možné, že Jaroslav Hutka navštívil centrálu pro něj nepřátelského komunistického režimu, který ho pronásledoval a odvolával se odvetou na vrcholný orgán mediální normalizační propagandy ORBIS? O spolupráci Jaroslava Hutky s StB se vedou důvodné spekulace, protože měl přijmout krycí jméno Zpěvák. Na ÚV SSM se proto tehdy zalekli a Hutkův návrh proto rovnou neodmítli. Místo toho vznesli dotaz na 10. Správu StB, Federálního ministerstva vnitra (FMV). Šlo o vrcholový a ideový orgán, pod který spadala řada různých oddělení, zahraničí, cestování, hlídání diplomatů atp. Na 10. správě FMV se rozpracovávaly postupy proti Jazzové sekci, proti katolíkům i proti Chartě 77. Odtud putovaly všechny rozkazy nižším složkám po republice až do věznic. Zamítnutí Hutkovi vydávat časopis Komix pro ÚV SSM vyústilo ve vystěhování za podmínek, ze kterých se tají doslova dech A právě na tomto oddělení měl být Jaroslav Hutka vedený jako agent Zpěvák. Proto se na ÚV zalekli a místo okamžitého zamítnutí vznesli dotaz na tuto 10. správu FMV, zda mohou Hutkův návrh na místo šéfredaktora přijmout. Lidé na 10. správě FMV dostávali různé svodky se špionážními informacemi, měli k dispozici americké noviny, jednoduše měli k dispozici obrovskou agendu a nic nebylo pro tyto důstojníky nemožné. Ovšem na 10. správě FMV seděl Por. František Vach, který Hutkovi žádost zamítl i přesto, že měl mít Hutka status agenta s krycím jménem Zpěvák. A zamítnutí možná nebylo proto, že by Hutkovi nemohlo být svěřeno šéfování časopisu, ale proto, že 10. Správa již mohla mít s Hutkou jiné operativní plány. V tomto okamžiku se totiž dostáváme k legálnímu a zcela svobodnému vystěhování Jaroslava Hutky za hranice tehdejšího Československa. Jaroslav Hutka si s jeho bývalou ženou Danielou oficiálně zažádali o možnost odstěhování na západ dne 10. března 1978 z důvodu osobní a umělecké diskriminace. Předkládáme 1. dokument žádosti Hutkových o vystěhování na západ do Holandska z krajského odboru pasů a víz (KOPV). Zde si povšimněme v uvedeném podpise osoby genmjr. RSDP Vladimíra Stárka, náčelníka 10. správy FMV Praha. Opět těžká váha, jednalo se o kontrarozvědku pro boj proti vnitřnímu nepříteli. Všimněme si také, že nikde není uvedené ani náznakem slůvko o akci Asanace. Vystěhování Hutky a jeho manželky zjevně nespadalo do tohoto známého exilového a nedobrovolného programu. Tato urgence KOPV byla podaná 22. května, a už 1. června 1978 sekretariát ministerstva vnitra KSČ Gen. Cardy dal příkaz svým podřízeným složkám (KOPV, celní správa), ve které žádali o urychlené vyřízení žádosti. Zde jasně vidíme, že neuplynulo ani 10 dní od urgence krajského odboru pasů a víz z 22. května 1978, načež Jaroslav a Daniela Hutkovi povolení dostali 1. června 1978. Vy, kteří jste žili v minulém režimu, si určitě vzpomínáte, jak problematické bylo vůbec vycestovat do Jugošky na dovolenou, nebo kamkoli do Východního bloku. A co teprve na západ, pokud tam nežil někdo, koho jste chtěli oficiálně navštívit, a doma, míněno v Československu, musela zůstat část rodiny jako pojistka, že se vrátíte, a i tak tohle bylo výsadou jen spřízněných osob se stranou, nebo samotných členů strany. A to pouze některým vyvoleným, nejen zahraniční rezidentury nebo podniky zahraničního obchodu tzv. PZO, ale i komukoli jinému. Museli jste dostat souhlas pouličního výboru, další razítka, souhlas rezidentury tzv. zvláštních úkolů, a to nehovořím o devizovém příslibu, a martýriu s výjezdní doložkou. Výjezd na západ a celá disidentura si tom v Československu i v zahraničí povídala, že Hutka jede za kopečky Ale to zdaleka nebylo všechno, protože se ještě před závorou odevzdávala tzv. hraniční průvodka. V tom okamžiku znali celníci kompletní profil dané osoby, jestli neveze podezřelá kila navíc jako útěkář. Prostě jen vycestovat na západ bylo téměř pro běžného člověka nemyslitelné, natož pak pro disidenta a nepřítele státu, jak se Jaroslav Hutka rád prezentuje. Ještě navíc, disident Jaroslav Hutka nechtěl vycestovat, on dokonce podal žádost na vystěhování, a zbavení občanství. Představte si, že byste vy tohle zkusili, a to jste ani neměli žádné oplétačky s minulým režimem. Myslíte, že by vám to prošlo? Stačí jen uvažovat. O vycestování Jaroslava Hutky předem věděla celá republika. V některých pramenech se totiž můžeme dočíst, že tehdejší socialistický režim dal Jaroslavu Hutkovi na výběr, buď půjdeš do vězení, nebo se odstěhuješ, a to s poukazem na akci Asanace, díky které bylo pod hrozbou výhrůžek nebo pronásledování z republiky vypuzeno kolem 300 disidentů. Ovšem zde mapujeme část spisu, který praví, že na Hutkovu oficiální žádost mu KSČ obratem do 10 pracovních dní po urgenci KOPV 22. května 1978, povolila vycestovat do Holandska už 1. června 1978. Ani stopa po tom, že by ho nutili, nebo že by Hutku přitlačili ke zdi, buď odsud vypadneš, nebo tě strčíme do basy, třeba za nedovolené podnikání. Bylo to na jeho vlastní žádost. Traduje se, že Jaroslav Hutka uspořádal obrovskou party před jeho odjezdem, kdy celá ulice, ve které tehdy Hutka bydlel, byla kompletně hlídaná. O Hutkově rozloučení píší Pavel Kohout v jeho vydané knize a František Kriegel ve vzpomínkách. Na diskotékách byla Hutkova emigrace vyhlašovaná do mikrofonu, Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, britský rozhlas informovaly, že požádal ministerstvo vnitra Československé socialistické republiky o propuštění ze státního občanství. O Hutkově žádosti podané 10 března 1978 byly dotazované úřady. Třeba důchodové zabezpečení, zdravotní pojištění, ohledně případného zadlužení, protože Hutka nepracoval, potřeboval souhlas příslušného národního výboru. Setkání s bývalým šéfem Supraphonu, kterému na rovinu řekl, že se chce z ČSSR vystěhovat, i když má v plánu natáčení další desky pro Supraphon Agent StB “Michal” rozpracoval a monitoroval třeba Václava Havla. A právě ve spisu tohoto agenta Michala z 19. března 1978 se můžeme dočíst o sešlosti disidentů, kteří telefonovali do Švédska Jiřímu Palasovi s tím, že nemají peníze na překlad jakýchsi materiálů do Švédštiny. Jednalo se o přesně toho Jiřího Palase, kterého Hutka nabonzoval StB na výslechu 12. května 1977, že mu dával peníze, tzv. dlaňovky za jeho vystoupení. Havel Palasovi do Švédska telefonicky sdělil, zdali ví, že Hutka chtěl emigrovat do Holandska. Načež Palas Havlovi odpověděl, že Hutka je blázen, proč chce do Holandska, ať jde do Švédska jako on, tam je to lepší. Tím myslel asi sociální dávky, ze kterých mohl mít pohodlný život prakticky bez práce než v holandském Rotterdamu, ve kterém se Jaroslav Hutka později usadil. Zde se jedná o dokument agenta Michala, ověřený pramen je Por. František Vach, a jednalo se o akci Tomis. Por. František Vach z 10. správy FMV mimochodem zamítl Jaroslavu Hutkovi místo šéfredaktora Komixu, o které Hutka žádal na ÚV SSM KSČ. Tedy sám Václav Havel napráskal do telefonu, že se Jaroslav Hutka chystal odstěhovat! V té době to řešilo zhruba 40 úředníků ze správy pasů a víz, ministerstva zahraničí, ministerstva vnitra atp., neboť Hutkovi zažádali o vystěhování 10. března 1978, tento hovor proběhl 19. března 1978. Z dalšího hlášení agenta StB Franty vyplývá, že se Hutka 24. března 1978 setkal s dnes již zesnulým členem redakce Supraphonu Antonínem Matznerem. Ten se Hutky dotazoval, zda chce emigrovat, což mu Hutka potvrdil, načež Antonín Matzner se pozastavoval nad tím, že má Supraphon Hutkovi chystat třetí desku, ale Hutka si dále trval na svém, že chce jít pryč. V tu dobu měl Hutka tři vydané desky, a chystala se čtvrtá. - Stůj, břízo zelená (1974, Suprafon), - Vandrovali Hudci (1976, Suprafon), - Pravděpodobné vzdálenosti (1978, Šafrán), - Minulost mává nám (1978, Šafrán). Oficiálně se vědělo, že Jaroslav Hutka se chystá emigrovat. Rozhodně to nebylo nic tajného, že Hutka zamává agentům za kopečky, good-bye Czechoslovakia. Jak jim zdrhl, jak je přechytračil, jaký je to pašák. Nic takového se ale nestalo. Všechno se odehrálo naprosto legálně a s oficiálním požehnáním samotné KSČ a zejména 10. Správy StB. Dne 18. října 1978 manželé Hutkovi v 15:00 přejíždějí ve vlastním autě hranice Československa. Cestu z Prahy jim jistí zvláštní odbor pohraniční StB, který před závorou zamává. Hra na emigraci politického odpůrce režimu proběhla v součinnosti se Zpravodajskou správou Hlavní správy pohraniční stráže a ochrany státních hranic. Jestliže na čáře bylo zastřeleno přes 300 útěkářů, pak vycestování Jaroslava Hutky legalizoval sám ministr vnitra, soudruh Jaromír Obzina. Spící agenti na západě v rámci programu “Volavka” a probuzené rezidentury po 10 letech. Propojení na předsedu vlády ČSR a Tomáše Halíka Proveďme lehký odskok, protože jméno Jaromíra Obziny nám možná připomene nedávno z TV Primy vyhozenou novinářku Jitku Obzinovou. Jitka Obzinová byla snachou Jaromíra Obziny, protože si vzala jeho syna, se kterým se stihla také rozvést, a má s ním syna Františka. Co je ovšem zajímavé, ještě za komunistů vykonávala pozici zpravodajky v Etiopii. Jaromír Obzina byl sice po listopadu 1989 obviněný spolu s dalšími osobami z akce Asanace, ovšem v Hutkově případu v jeho spisech není ani jedno písmenko o akci Asanace. Podle našeho názoru mohl teoreticky být naopak součástí programu “Volavka”, který měl za úkol hlubokou a rezidentní infiltraci disidentů a emigrantů na Západě. Je to však pouze domněnka a spekulace, protože z těchto materiálů StB nic takového nevyplývá, pouze souvislosti tuto možnost silně naznačují. Jaromír Obzina kromě toho, že měl finanční fond pro agenty, tak rovněž měl i sekretářku, která se jmenovala Scarlett Rašlová-Vasiluková. Ta utekla od jejího původního manžela, se kterým má syna. Právě tato Scarlett Rašlová Vasiluková je nyní blízkou asistentkou Tomáše Halíka. Čtete dobře! Tomáše Halíka, s krycím jménem Kazatel, který tvrdí, stejně jako Jaroslav Hutka, jak byl minulým režimem pronásledovaný. Už se ale nedozvíte v médiích, že Tomáš Halík pracoval za minulého režimu na 3. katedře při Institutu pro výchovu vedoucích kádrů Ministerstva průmyslu ČSR, přičemž tuto katedru založila StB! Na tomto Institutu pro výchovu vedoucích kádrů pracoval Tomáš Halík pod předsedou vlády ČSR Josefem Korčákem. Josef Korčák působil jako předseda vlády od roku 1970 do 1987. A možná proto syn Josefa Korčáka, Korčák ml. hned po listopadu 1989 poslal Tomáši Halíkovi jako jednomu z prvních, dotaci na kostel. Tedy Scarlett Rašlová Vasiluková, bývalá sekretářka komunistického ministra vnitra Jaromíra Obziny, je nyní blízkou asistentkou Tomáše Halíka. To jsou tajemstvíčka minulosti propojené se současností, že? Rodinné klany provázané před i po plyšáku, žádné otěže moci ve skutečnosti nejsou zpřetrhané, a to jsou jen obrysy. Vznik elitní 13. Správy SNB pod přímou kontrolou pražské rezidentury KGB a náhlé otevřené Hutkova svazku touto správou rovných 10 let po jeho vystěhování Mimochodem, dcera komunistického předsedy vlády Josefa Korčáka, Zdeňka Machtová, rozená Korčáková, se měla účastnit mnoha soukromých večírků zpěváka Michala Davida, a proto Michal David nebyl stíhaným státní bezpečností, i když byl na Michala Davida rozpracovaný spis v rámci akce “Komediant”. Z tohoto spisu se třeba dozvídáme, že v Davidově pražském bytě se pořádaly divoké večírky, na kterých měl zpěvák údajně nezletilým podávat alkohol a šířit drogy. Po zásahu tehdejšího náčelníka OS-SNB Praha 4 s. Marka, který kompro na Michala Davida zabavil, bylo vyšetřování ukončeno. Zřejmě to bylo právě proto, že na večírcích Michala Davida se vyskytovala Zdeňka Machtová, dcera tehdejšího komunistického předsedy vlády Josefa Korčáka. Komunisté se zřejmě také obávali, že Michal David emigruje. Jeho otec totiž žil ve Švýcarsku, kde působil jako ředitel banky. Pojďme se ale vypravit do posledního dějství Hutkova příběhu. Zhruba pět let po Hutkově vycestování do Holandska byla založena 13. správa StB. Tato záhadami zahalená správa StB byla určená pouze k aktivování našich špionů na západě. Z našich informací víme, že “třináctka” byla styčným útvarem pro kooperaci se sovětskou KGB v oblasti rezidentur a zpravodajského rozpracování v cizině. Týkala se pouze a výslovně špionáže. Byly tu stanovené přesné prováděcí pokyny a paragrafová znění, jak se má postupovat, když dojde k tzv. provalu, k vyzrazení identity špiona, jak se má zachovat, jaké mají být aktivované postupy k minimalizaci škod atd. Najednou se na této 13. správě určené pouze k akcím zahraniční špionáže pod velením nadřízené KGB objevuje pokyn k oživení svazku Jaroslava Hutky, jednoduše Hutkův svazek byl otevřený v roce 1988. Proč tato 13. správa najednou celých dlouhých 10 let po Hutkově vystěhování a rezidentuře na Západě oživuje a otvírá jeho svazek v rámci útvaru zahraniční špionáže? Nikdo neví. Ale dává nám to nahlédnout, jak je možné, že Jaroslavu Hutkovi bylo do 10 pracovních dní po urgenci KOPV dovolené bez jakýchkoli prodlev odcestovat naprosto legálně, oficiálně a bez problémů. Podepsal snad Jaroslav Hutka nějaký dokument, který ho, výměnou za bezproblémové vycestování na západ včetně jeho manželky Daniely, zavazoval k budoucí spolupráci s StB jako zahraniční špion po uplynutí tzv. rezidenční doby pro splynutí, tedy usazení se v cizině? Jednalo se tedy o proces aktivace spícího rezidenta? Disidenti, residenti a jejich disidentury v zahraničí Toto všechno jsou jen spekulace a dohady. Jisté však je, že Jaroslav Hutka je podezřívaný ze spolupráce s StB s krycím jménem Zpěvák. Z jakéhosi důvodu mu bylo povolené vycestování do 10 pracovních dní po urgenci KOPV samotným sekretariátem ministerstva vnitra. Zatímco ty opravdové skutečné, tvrdé disidenty StBáci pálili cigaretami, škrtili je mokrým hadrem, nebo ponořovali hlavu do kbelíku, Jaroslav Hutka s manželkou Danielou Hutkovou v klidu a v pohodě odjíždějí s jedním papírem velikosti A4, před kterým se všichni celníci a STBáci stavějí do pozoru, a div mu na hranicích nesalutují. A k dovršení všeho, přesně 10 let po jeho odjezdu došlo na 13. správě StB k oživení Hutkova svazku. Byl zájmovým, cílovým objektem zahraniční špionáže, anebo naopak dopředu a 10 let připravovaným spícím rezidentem? Nevíme, zda došlo k jeho aktivaci, tzv. probuzení spícího rezidenta, nebo zda jeho bezproblémové, klidné a bezstarostné vycestování spolu s manželkou Danielou ve svém vlastním automobilu bylo vykoupené podpisem o spolupráci s napojením na zahraniční síť disidentů, a získávání informací. Víme, že Jaroslav Hutka opakovaně jezdil na srazy disidentů do německého Mnichova, kde se vyskytovali další disidenti, včetně Karla Kryla. Nemůžeme však tvrdit, zda byl jeho hladký způsob vystěhování z Československa čímsi podmíněný. Snad jen na závěr uveďme, že vedle politického angažmá Jaroslava Hutky v tehdy Bursíkově Straně Zelených, Hutka také podepsal spolu s Janem Hrušínským, Olgou Sommerovou nebo Tomášem Halíkem výzvu proti xenofobii a lhostejnosti s názvem Češi pomáhají, která vyzvala českou vládu, aby dodržela závazek přijmout 1500 uprchlíků z Blízkého východu. Takové další chucpe. Jaroslav Hutka se tedy zařadil do těch správných kruhů pražské havlérky a nezapomněl přiznat svoji barvu po smrti národem milovaného Karla Gotta. Naše redakce přináší a odhaluje děsivé souvislosti naší historie a svědomí národa. Takových svazků, které ještě nikdy nebyly uveřejněny, se po listopadu 1989 pohybují v různých kruzích tisíce. Těchto pár střípků o Jaroslavu Hutkovi je pouze lehké nahlédnutí pod zatuchlý koberec sametového převratu po roce 1989. Aeronet nabízí okno otevřené do minulosti i budoucnosti, ale vystrčit z okna hlavu vás může stát život, a to zejména ve chvíli, kdy vidíte a odkrýváte pravou tvář procesů řízení tzv. sametového převratu. Aeronet.cz, VK, šéfredaktor AE News, 19. 1. 2020