Můj boj se Skálou Jardy Hutky Je nedělní odpoledne. Konečně mám všechno hotovo a mohu si chvilku odpočinout. Zapínám počítač abych si přečetl knihu, kterou jsem včera dostal emailem v elektronické podobě a moc se na ni těším. Počítač tiše přede, na stole voní káva a na popelníku cigaretka. Idylka… Jenže příjemné chvíle nemívají dlouhého trvání. Po pár řádcích mě ze čtení vyruší zvonek. Návštěva. Naštěstí jen kamarádka dcery a z takové návštěvy mi nevyplývají, kromě odzdravení a několika zdvořilostních frází, žádné společenské závazky. Můžu se klidně vrátit ke čtení. Jarda Hutka v knize Boj se skálou popisuje své zážitky ze setkání s komunistickou Stb. Nový zajímavý pohled na staré, pro mě dobře známé téma. S Hutkou jsme téměř vrstevníci. Pamatuji si doby, kdy z rozhlasu po drátě, který hrál v kuchyni mých rodičů téměř nepřetržitě, zněla jeho písnička Pravděpodobné vzdálenosti. Dodnes mám v živé paměti, jakým dojmem na mě působila. Občas si jeho desky pouštím a vzpomínám. Možná že právě Hutka ovlivnil můj život a směr, kterým se dodnes ubírám. Pod vlivem jeho písní a kouzlem klubových posezení jsem později začal působit v amatérském divadelním souboru, který se orientoval právě na klubovou tvorbu. Souběžně jsem mlátil do kytary v beatové kapele a později jsem přesedlal na folklor u kterého jsem svým způsobem zůstal dodnes. Každá věta Hutkovy knihy ve mně vyvolává vzpomínky. Přehrávky, texty zakázané třeba jen proto, že v nich bylo slovo anděl nebo ďábel, zákaz divadelního vystoupení třeba jen z toho důvodu, že autor povídky, kterou jsme chtěli divadelně ztvárnit byl málo prosocialistický, hodiny strávené na koberečku MKS nebo VB, šok z toho, když jsem po listopadovém převratu našel osbu uměleckého vedoucího našeho divadelního souboru v Cibulkových seznamech… „Co to čtete?“ – vyrušil mě ze vzpomínek hlas dceřiny kamarádky za zády. „Jaroslav Hutka, Boj se skálou?“ čte mi přes rameno z horní lišty na monitoru, „Neznám! Ten Hutka, to je nějaký nový český spisovatel?“ „No to přímo ne, je to především písničkář." Povytažené obočí, nechápe. "No to je ten, co napsal, mimo jiné i písničku Udavač z Těšína o Jarkovi Nohavicovi“… zkouším vysvětlit tak, aby se vysokoškolsky vzdělaná skalní rodačka z Českého Těšína dostala na jí důvěrně známou půdu. „O našem Jarkovi? To jako že Jarek Udával? Taková blbost!“ V jejím hlase je slyšet pochybovačný údiv, rychle přecházející ve zlobu. „To musí být pěkný hajzl, ten Huška nebo jak… To já bych teda knihu od takové svině nikdy nečetla!“ Její slova zasvištěla, vytrhla mě ze snů a nostalgických vzpomínek a tvrdě se mnou mrštila o zem, zpět do smutné reality. Nechci mentorsky hlásat, tak jak to dělali mí rodičové: „ta dnešní mládež“… Vím, že takto neuvažují všichni mladí ale stejně mnou přístup mnoha mladých lidí k životu, tak jak ho mám možnost vidět, často otřese. Nechtějí slyšet co bylo. Chtějí žít. Žít svůj bezproblémový konzumní život a poznávat jej jen z těch příjemných stránek. To co bylo je naprosto nezajímá. Nezajímá je, kolik bolesti a utrpení musela v minulosti spousta lidí podstoupit, aby oni mohli žít tak, jak žijí. Domnívají se, že je to samozřejmé, že na to mají bezpracný nárok, a že to takhle bylo vždycky. Obávám se, že právě tito lidé nezajímající se o minulost, neochotni dozvědět se něco o tom jak žily generace jejich rodičů a dědů, neochotni poučit se z chyb svých předků brzy poznají, že život jaký dnes mohou žít není ani zdaleka tak samozřejmý, jak se ve své bláhovosti domnívají. Padla vláda, blíží se volby. Je spousta indicií, které naznačují, že k tomuto poznání brzy dospějí. Nejsmutnější na tom všem je poznání, že příčinou tohoto stavu jsme v první řadě zřejmě my, rodiče, učitelé a vychovatelé těchto mladých ignorantů. Ve snaze o to, aby se naše děti měly lépe a žily svobodně jsme při jejich výchově a vzdělávání totálně selhali. Je mi z toho všeho nějak smutno… Balbíne, Jungmane, vraťte se! 28. 4. 2009, R. Rauss