Známý písničkář a spisovatel Jaroslav Hutka emigroval v roce 1978 do Holandska. Po jedenácti letech se směl vrátit, ale na dobu, kdy žil jako uprchlík, nikdy nezapomene.
Proč jste se rozhodl emigrovat z vlasti?
V tehdejším komunistickém Československu mi hrozil kriminál. Největší vliv na odchod měla moje tehdejší žena, která se strašně bála, že budu zavřený. Nejsem žádný patologický hrdina. Jsem normální člověk a uvědomoval jsem si nebezpečí, které hrozilo. Rozhodl jsem se pro emigraci. Nevěděl jsem ale, pro co se rozhoduji, protože jsem nevěděl, co emigrace je. Šel jsem do neznáma a měl pocit, že neznámé se časem stane známým. Stalo se žitelným, a já v emigraci uvízl.
Vzpomínáte si na začátky v emigraci?
První rok je velmi těžký. Dochází k jakémusi překořeňování uvnitř člověka. V podvědomí se vám něco děje, na co nemůže dosáhnout. Celá psychika se dostane do divného stavu, který se nedá popsat ani uchopit. Dá se jenom počkat, až to přejde. Trvá to třeba rok, jenže mnoho lidí čekání nezvládlo a zabilo se. Státy, ve kterých se to děje, statistiku nemají. Myslím, že i u nás bude hodně sebevražd uprchlíků.
Změnil vás nějak život v exilu?
Emigrace je vždycky odříznutí od toho, kam člověk patří. Máte pocit, že jste celý a sám sebou, a není to pravda. Sám sebou jste pouze tehdy, když jste zapasován do svého domovského prostředí. Emigrací o zázemí přijdete. Proto nejdříve cítíte v emigraci pocit osamění. Další problém máte s jazykem. O svůj rodný jazyk přicházíte, stává se nejenom soukromou záležitostí, ale zábranou jít dál. Musíte se učit cizí jazyk, a pokud nejste intelektuál, těžko se ho naučíte dobře. Takže jazykově zůstáváte cizincem. Pohodlí domova, kde se umíte vyjádřit, na věky mizí. To je ta veliká katastrofa, protože jazyk z nás dělá lidi.
Kdybyste musel, rozhodl byste se znovu pro emigraci?
Měl jsem štěstí, že moje emigrace skončila jako pěkná pohádka. Poctivě jsem prožil strašidelnost, která do pohádky patří, a stejně tak i bezvýchodný pocit, že není návratu. A návrat najednou byl, takže mě čekal šťastný konec. Jsem ale výjimka, skutečně jeden z mála. Takový je osud jednoho z tisíce emigrantů.
Všímáte si uprchlíků, kteří žádají o azyl v České republice?
Vždycky se děsím, když zjistím, že někdo emigroval nebo prožívá emigraci v České republice. Mějme pro azylanty pochopení. Byli jsme zemí, odkud emigrovalo mnoho lidí, a měli jsme nároky na Západ, aby tam s emigranty zacházeli dobře. Teď jsme zemí, kam se emigruje, a řekl bych, že podmínky emigrantů jsou tady strašlivé. Tihle lidé se tu neberou vážně ani rovnocenně. Je tady pořád divný rasismus. Když má někdo jinou kůži, není na stejné úrovni jako my. Z pomyšlení nad emigranty v Česku je mi velmi úzko.
Olomoucký den, 22.10.2004