... Tvoje poslední CD se jmenuje 100 let. Nepochybně narážíš na to kolektivní slavení něčeho, co se ukázalo vlastně nefunkční a hned, jak to šlo, šly si národy po svém. Předpokládám, že u tebe se jedná o ironii. No jo, pokud by to byla ironie, byla by příliš hořká. Je to hledání identity, hledání odpovědi na otázku kým jsme. Typické je, že tvrdíme, že máme tisíciletou historii, ale ještě jsme se neshodli na tom, jak se budeme jmenovat. Jediný vhodný název, Česko, se nám zdá odporný a ofrňujeme nad ním nos. Mnohem mladší Slovensko se svým jménem problém nemá. A s oslavou sta let rozpaků neubývá. Nejen, že to bylo nejisté slavení od nás samotných, ale byl na to i ostudný pohled mezinárodně. Ze zahraničí přijeli jen tři šéfové státu. Němci z historické povinnosti a Francouzi jaksi potvrdit své autorství Československa. Chtěli rozbít říši svého tradičního habsburského nepřítele a Československo byl ten klacek, kterým se jim to podařilo. Angličané a Italové pro vznik Československa nebyli a Američani složitou situaci menšin Rakouska-Uherska nechápali a tak je Masaryk velmi úspěšně přechytračil. Nepochybně to byl politický genius. Ale pro naše sousedy to byla nechutná oslava. Rakušani, Maďaři a Poláci jsou dodnes otráveni z násilných záborů jejich území, pro Rusíny se ve vzduchu vznáší pocit zrady a Slováci jsou teď už spokojeni, že si jsou sami pro sebe. Takže asi jen návštěva Kisky byla radostná. Deklarace „československého“ národa byla politická podlost vůči ostatním menšinám na „našem“ území, nakonec i vůči Slovákům, kteří to celou dobu nesli hořce a vždy, když byli Češi v oslabení, tak se z toho snažili vysmeknout. V roce 1939 vyhlásili stát, v říjnu 1968, uprostřed ruské okupace, federaci a 1993 samostatnost. My jsme s tím Velkočeskem, co jsme mu říkali Československo, prostě neuspěli. V učebnici dějepisu Františka Parkana vydaném v roce 2011 se dočteme jaksi mimochodem nehoráznost, že “ ...V prvních letech své existence musela (republika) bojovat o svoji celistvost. Po úspěšných bojích zajistila hranice proti Německu, Polsku, Rakousku a Maďarsku...“ Cizí historik by to možná nazval občanskou válkou nebo agresí. Trvala dva roky a pak území dobytá, jak na okraji, tak uvnitř státu, byla mezinárodně uznaná. Takže teprve v roce 1920 tento nešťastný a nestabilní stát vzniká. Ty první dva roky „zajišťování hranic“ byli Češi nesmlouvaví, agresivní a okamžitě sahali ke zbraním. 1. ledna 1919 “Čechoslováci” obsadili Prešpurk, tedy později nazvaný Bratislavou, kde žilo jen 15% Slováků, zbytek Maďaři a Němci a do Československa nechtěli. Masaryk v zahraničí posadil, že bez přístupu k Dunaji zrovna na tomto místě, republika nemůže existovat. Takže okupovaná Bratislava byla anektovaná. Podobně to bylo s Břeclaví, Mikulovem a Znojmem. Nechtěli, museli. I přes nádherné „čapkovské“ vykreslení československé existence je stát stejně za necelých dvacet let v ruinách, ze kterých už se nikdy nevzpamatuje. Německá okupace, po ní ruská v roce 1945 a v roce 1968 další. A když se v roce 1989 celý východní blok zhroutí, už se Československo nepodaří vzbudit z mrtvých, drolí se a v 1993 se prostě přirozeně rozpadne. Takže kde domov můj? Na tuhle otázku se mimochodem snažíš odpovědět v mnoha nových písních, které se vrací „ke kořenům“, k rebelii, která v tobě musí být zřejmě nějak zakořeněná, protože bys to jinak nemohl dělat tak dlouho… CD Sto let je pro mne výjimečné tím, že všechny písně jsou o problémech české obce, jak současné, tak nedávné. Správné by bylo říct, že je to politické, ale to slovo smrdí ještě bolševismem a je odrazující, takže bych ho asi neměl používat. Zpívám tam o problémech, které jsou naše a které víceméně chápeme povrchně nebo vůbec. Je to označení nemocí, které nehodláme léčit. Naše kolektivní vědomí je stále obrozenecká hřejivá matlanina, ze které se nám nechce. A pokud něco chceme objevit, tak nás zajímá křivda, nikoliv pravda. To vysvětluje i Babišův úspěch. Jakékoliv svoje zavinění, lhaní nebo loupežnictví popírá a sebe vystavuje jako chudáka, kterému pořád někdo ubližuje. To má úspěch, protože takoví jsme, tomu rozumíme. Ale lid má i soucit se Zemanem, když se ožere a udělá veřejnou a hodně hnusnou ostudu a před očima všech obcuje s Putinem. Občané s ním mají soucit, že je halt takový, že za to nemůže a tvrdá a nevyhnutelná pravda, že prezident takový být nesmí, že tím dokonce porušuje nejen vážnost úřadu, ale i svou přísahu, to jde jaksi bokem. Tento soucit na nepravém místě z nás dělá cosi, jako snadno ovladatelné hlupáky. Ovšem mezi vážné písně na desce, se tam vloudila i písnička s odznáčkem memento mori, Miloš a Zubatá. Ale to se strhlo úplné zemětřesení, jak tuhle píseň odsuzovali … vlastně kdo? Takový hon na Tebe jsi zažil už v „případě Nohavica“, že? dají se vysledovat nějaké společné prvky? Na písni Udavač z Těšína mě mrzí jen jedna věc a to velice, že si mě pořád někdo s Nohavicou dává do souvislosti. Pro mne je to komerční a líbivý zpěvák, teď ještě blbě zatěžkaný kremelskou medailí. Je to jiný svět, písničkářství je pro něj jen kýčová kulisa na prodej. Ale když už se ptáš... Případ Nohavica, aneb Udavač z Těšína, byl těžší. To že Jarek, krycím jménem Mirek, byl udavač, pro mne napřed znamenalo pouze, že jsem se s ním přestal stýkat. Zradil své publikum a to byla věc mezi ním a jeho publikem. Publikum ale zůstalo tím hloupým, znormalizovaným produktem, které nedokázalo pochopit, že bylo podvedeno. Podvodník byl příliš sladký a básnický a zdobivě odpanil v upadajícím režimu tolik mlhavě „zásadních“ postojů, že já jsem se ukázal jako ta trpaslická svině, která kopala do trpícího a podivně bezmocného obra. Obr legračně a zbaběle mlčel a trpěl. Ale napsal jsem to kvůli Krylovi. Když jsem narazil na to šestistránkové udání, které začíná “Pramen ve dnech 30. 7. – 2. 8. 1989 uskutečnil služební cestu do Vídně, za účelem koncertování pro bývalé čs. občany, žijící trvale v zahraničí...“ A když jsem si četl, „(dle ústního sdělení TS)“ , co z jeho „ústního sdělení“ vyfiltroval estébák kapitán Liberda, vytočilo mě to. Tak ty ses s Krylem stýkal i v exilu… Věděli jste o sobě? S Krylem jsem se znal od roku 1965 a stýkali jsme se až do jeho smrti. On byl ještě ta generace “malé scény”, přesného a vtipného rýmování, já už patřil k těm nerýmovaným máničkám po něm, ale ruská okupace nás postavila na jednu záchrannou lodičku, která přežila torpédování „národní“ lodi, co šla ke dnu po ruské invazi. To, co mělo být zdravým generačním konfliktem, se stalo obranným společenstvím, a problém Kryla byl navíc ještě osobní. Měřil metr a půl a to je pro jakéhokoliv chlapa problém. Byl tím pádem nedůvěřivý, stále ve střehu a zranitelný, protože v emigrantských hospodách byl terčem humorných podrazů. A Svobodná Evropa ho podrazila také, že z něj udělala ne hudebního, ale sportovního redaktora. Nemohl být nikdo nesportovnější než on. Nohavica o něm informoval, že je chudý, protože nemá auto, že žije jako bezdomovec. Tam se seknul. Kryl měl skvělý plat a byl bohatý, ale prostě nezvládl řidičák. Horší bylo, že o něm informoval, že se cítil ve Svobodné Evropě nesvobodně a špatně. To by Kryla velmi zranilo. Tohle jsme sice všichni věděli, ale hádal se o to, přiznal to pouze Nohavicovi. V létě 1989. Naštěstí. Kdyby tohle věděli estébáci o deset let dřív, tak si s touto informací budou vědět velmi dobře rady. Takže jsem v roce 2007 na jedné slunečné louce v jižní Francii vyrýmoval posměšnou odrhovačku Udavač z Těšína. To není téma na poezii, to je příběh lovce, jestli se trefí, když má k dispozici jen jednu střelu. Trefil jsem se, ale že jsem zasáhl i české kolektivní vědomí, mě překvapilo. Napřed mě to mrzelo, protože o tento konflikt s “národem” jsem nestál, ale stalo se. Halt ta píseň je prostě smysluplně trefná. Ale blbé bylo, že jsem stál sám proti všem. Akorát česká žumpa nevěděla, že to unesu. I to, že jsem tím přišel o vstup k mladému publiku. No jo, klasický problém, ale být písničkářem znamená nebát se průseru. To si musí vyřešit ta mladá generace sama. Ale když jsem napsal Miloš a zubatá, věděl jsem, že sám nejsem. A tvrdá Ovarova revoluce si jde světem a mně už nikdo nenadává. Aspoň píseň, která se dostala rychle „na veřejnost“. Co ty ostatní? No , Češi jsou už proslulí nezájmem o zakladní otázky své existence. V písni STO LET, na desce téhož jména, hledám odpověď na tu otázku o 100 letech trvání Československa. To se na veřejnost dostává těžko, protože i česká media si obecně nevědí rady s mými písněmi. Jak starými, tak novými. Nevejdou se do přehrávkového vkusu toho, co pouštějí. Takže jsem pro ně dobrej v mediích akorát buď jako zajímavý žvanil, nebo nějaká anomálie. Písničky se přes media a rádia do veřejného prostoru nedostanou. Asi před rokem nebo dvěma dokonce v inteligentním Respektu vyšla mi dvoustrana. Jednu stranu zabrala karikatura a druhou údiv, že v sedmdesáti ještě překvapivě funguji. Paní redaktorka Čápová probírala jen osobní záležitosti a ještě v nich nasekala spoustu chyb. O mých textech a písních ani slovo. Všichni odborníci jsou v hudbě Američani a sledují vlastně jen ty světově nejúspěšnější hvězdy, je to nějaký komplex malého národa. Ale už jsem si zvykl i na to, že v rádiu a televizi mně nikdo neuslyší, stejně jako za bolševika. Povaluju se jen jako mrtvola ve školních učebnicích. Ukazuje se, že Češi jsou asi věčnými nespokojenci. Ta nenávist k Evropské unii, plivání na Václava Havla, stýskání po “starých špatných časech”, neuvěřitelné volební preference populistů i doslova nebezpečných politiků, frustrace z vlastního života, ačkoli nám nic nechybí. Písničkáři byli - nebo by měli být - poněkud citlivější vůči realitě, takovým tím kanárkem, kterého si nosili horníci do dolů, aby zjistili, zda se tam nehromadí plyn. Kde se to všechno bere a kde to skončí? Já vím, objevil se plyn a kanárek zdechl. To je možná pravdivý, ale blbý příměr k písničkářům. Ale k té lhostejnosti Čechů k české otázce. Čeští historici nám nevytvořili spolehlivý obraz češství, zatím ho dokázali vždy jen pečlivě vystřihovat z širších evropských souvislostí, ve kterých jsme žili, takže sami sobě moc nerozumíme, nemáme ani jak. Nad Hradem by nemělo vlát Pravda vítězí, to je o ničem, mělo by tam vlát Jazyková odluka vítězí. Je zde velmi skeptický pohled Jana Patočky v knížce Co jsou Češi. Jeho popis vztahu Čechů k reformám Josefa II. je zcela totožný vztahu Čechů k Evropské unii. Nenávist, nedůvěra a nevděčnost k těm, kdo nám dávají svobodu zdarma. A pak jsem třeba při čtení o německé renesanci narazil na tehdejší latinskou básničku, která byla v překladu cosi jako: „Kdy už konečně Turci a Češi opustí Evropu?“ Kdy jsme si vlastně nějakou svobodu fakt vybojovali? 1918 to byl boj o svrchovanost nad právy ostatních menšin a dobývání území, které osidlovaly jiné národy a jaksi i právem je považovali za své. Vzedmutí k tomuto boji v neférově výhodných podmínkách nakonec znamenalo zhroucení a dnešní kocovinu a podivnou sebemstu, kdy pliváme na všechno, co je pro nás hodnotou a chováme se jak rozmazlený fakan. A k tomu máme odpovídající vedení věčnými naschvály inspirovanými Václavem Klausem starším a dnes už i mladším, s ožraleckou supervizí Miloše Zemana. Což je od těchto „politiků“ jen kouřová clona na skrytí jejich pasáků, loupeživých oligarchů. Z tohoto zákulisí dokonce už i jeden vylezl, stal se předsedou vlády a největším vysávačem peněz daňových poplatníků. Je šikovný a v jeho případě lze i přiléhavě říct, že je schopen národ opít rohlíkem. Myslím, že Babiš je i největším výrobcem rohlíků u nás. Ostatně, to potvrzují o tvoje osobní zkušenosti z exilu, jestli se nemýlím... V září 1979 jsem napsal v Rotterdamu fejeton Požár v bazaru, za který jsem byl jako zrádce vyhozen z českého exilu a pět let jsem si česky nezahrál. Takže jsem měl čas naučit se písničkařit po holandsky. Fejeton začíná odstavcem: „České vědomí je středověká obluda, splácaná z popela Jana Husa a hroudy hlíny, o kterou zakopl Komenský při svém pochodu do světa. Obrozenci z nás udělali gotikou vyuzené lvy, kteří začátkem renesance počínají z nejasných příčin chcípat, aby zase v romantismu zařvali a zatli heroický dráp do rakouské saně. Baroko se zatemnilo. Lidová kultura vrcholí barokem a hrdinský epos se v ní nenajde ani stopově. Když se obrozenci chopili folklóru, vyschla lidu píseň v hrdle.“ Je to velmi tvrdý fejeton a je dnes zase aktuální. To vše v něm jakoby vyprávím jednomu švédskému levičákovi, který nám českým emigrantům pomáhal. Fejeton končím, kdy ten Švéd reaguje: „Tedy se na všechno vykašlat?” Za přízemním oknem stockholmského domu začal dvorek modrat ránem a já přemýšlel, jak je možné, že za deset měsíců jsem si na cizinu zvykl, a doma jsem si za třicet let zvyknout nemohl. „Musíme začít znovu, a to požárem v našem starožitnickém bazaru.” „Ale ještě včera jsi tvrdil, že jsi proti revoluci.” „Likvidace falzifikátů není revoluce, ale rozumný úklid.”. Co si v této souvislosti myslíš o mnoha různých verzích toho, co se opravdu a „opravdu“ odehrálo v Československu v listopadu 1989? Tvůj návrat byl ovšem zcela triumfální, to muselo být překvapení, když jsi vystoupil před narvanou letenskou plání... To, že byl ten můj návrat triumfální, mi došlo až později. Tak jako mi došlo později, že ta změna se dala čekat, ale stejně ji nikdo nečekal. Doba se vysmekla z kloubů a my nedokázali uvěřit, že opravdu. Na podzim 1988 jsme měli s Třešňákem historicky první koncertní setkání zpěváků za železnou oponou s publikem z Československa. V Budapešti. Bez plakátů přijela stovka lidí. V červnu 1989 už to bylo v Budapešti 500 lidí, to bylo s Jardou Neduhou a začátkem listopadu 1989 do Wroclavi přijelo prý dva a půl tisíce lidí a byl to několikadenní festival celé emigrace. Tam také na pódiu byl vyhlášen pád berlínské zdi. O dva týdny později, víceméně na závěr zhroucení východního bloku, se to utrhlo i v Praze. Já sice s návratem nepočítal, ale v té nečekané motanici toho všeho jsem chtěl být v Praze u toho. Pošetilý nápad a nečekaně to vyšlo. Ve správný čas s tou správnou písní na správném místě. Ale v tom „triumfálním“ momentu jsem byl spíš mimo, nejen protože jsem nespal, ale prostě nešlo mi pochopit, že se něco takového stalo. A když jsem později od nekonečného množství lidí slyšel, že teprve když mě viděli, tak uvěřili, že bolševik padl, jsem si uvědomil, jak to bylo bezvadné. V Česku je takový úspěch sice jen na chvíli, ale to nevadí. Co se stalo, stalo se. A taky je pak ta první část tvé otázky, co se „opravdu stalo“. Nejspíš měl bolševik více scénářů. Jeden z nich byl Zdeněk Mlynář. Probíral jsem s ním, kdo byl ten první emigrant, který se vrátil, a tedy prorazil železnou oponu. Ho si přivezli o nějaký den přede mnou dvěma šestsetrojkami ti „hodnější“ komunisti a chtěli ho za šéfa státu, protože byl spolužák a kamarád Gorbačeva. Dvěma šestsetrojkama prý proto, kdyby se jedna pokazila. Jenže Havel už měl OF a Mlynáře vypoklonlovali. V tom je Havel navždy nenahraditelný, že v rozhodné chvíli, kdy bylo na scéně mnoho vlivných kormidelníků, jim to kormidlo sebral. A dodnes je sluníčkem i v současném šeru. Vraťme se k tvému aktuálnímu vystupování a repertoáru: byl jsem na několika tvých posledních koncertech a připadá mi, že ta atmosféra se stává zase takovou spikleneckou, že publikum reaguje na narážky, nebo na ně čeká, bouřlivě souhlasí s popichováním "těch nahoře" ... evokuje to ve mně roky před Listopadem, kdy tohle bylo očekávanou součástí folkových (i jiných) koncertů, takový ten protest, cezený přes kulturu... Máš stejný pocit? Protest cezený přes kulturu je dobrý výraz. Možná se něco takového trochu děje, ale není to totéž jako v minulosti. Tehdy se to týkalo hlavně mladé generace, sám jsem byl mladý. Žili jsme všichni chudě, v šedi a strachu. Písničkářství byla oáza svobody na poušti. Teď je v publiku generace střední a starší. Mladí se objevují málo. Jsou orientovaní na Západ a do široké nezávaznosti sociálních sítí. A myslím si, že i část dnešního publika přijde jaksi jen „zkontrolovat“, jestli jsem náhodou také nepropadl politické zbabělosti nebo jestli už nejsem vetchý. Ale ani tehdy nebylo písničkářství většinová záležitost, a jelikož nebyla svoboda, tak vonělo čímsi naléhavým, nedostupným a vzácným. Dnes svoboda je, i když se většina lidí, snad ze zvyku, stále bojí. Zajímavé byly první reakce na Miloš a Zubatá. Napřed to byl údiv a chvílemi i šok se zatajeným dechem, co jsem si to troufnul, to se přece nahlas neříká a nezpívá. Teď se na tu píseň lidé spíš laskavě usmívají, zní jako zbožné přání, ale většině už je to zase fuk. Ale těm otevřeně politicky deklarativním písním se věnuju až v poslední době, spíše to zkouším. Pro mne jsou podstatné ty písně hlubší, jako Sudety, Böhmen und Mähren a pak ty krajinomalebné a milostné. Ty současné věci jsou ty, o kterých se mlčí, tak je chci říct nahlas. Jako třeba Domov a Chudobu...no a těch Sto let. Do písně se přece také musí dostat ten náš tupý strach z uprchlíků a to strašlivé nebezpečí dluhových pastí. Dá se řící, že někteří lidé tě "nemají rádi", protože na koncertech právě nahlas říkáš věci, které mnozí raději nechtějí slyšet. Myslíš, že je na tom něco pravdy? Tohle je nesmysl. Ti, co chtějí moje řeči a písničky slyšet, ti na koncert přijdou. Ti, co nechtějí přijít, tedy to „nechtějí slyšet“, ti nepřijdou a nemají ani tušení, co na koncertě říkám a zpívám. Prostě mě už předem nemají rádi a nevědí proč, tak to zakrývají jakýmsi poznáním „jedna paní povídala“. Tak „jedna paní povídala“, že se soudíš s Karlem Srpem, zakladatelem a dlouholetým předsedou Jazzové sekce, která pro mnohé z nás byla za totality důležitým ostrovem svobody a informací. Tak to žádná paní nepovídala, to už se táhne druhým rokem. Srp je trapná záležitost, nad kterou je člověku stydno a zároveň je šokantní, jak ta strašidla minulého režimu lezou znovu bezostyšně na veřejnost. Jazzová sekce díky stovkám nadšenců fungovala, šla samostatně proti proudu a její předseda byl tak trochu formální záležitost a nedokázal to kazit až tak moc, i když udával i svoje přátele z Jazzové sekce. Je to divná osoba. Zažádal si o ocenění za odpor proti komunismu, takzvaný Třetí odboj, ale v dotazníku zatajil, že sám byl členem komunistické strany. To vyhrabala teprve Etická komise. I to, že měl asi 150 schůzek s StB a z toho vzniklo asi 300 udání. Musel vědět, že se na to přijde, ale nestydí se. Přátelství se Zemanem to má asi očistit. Je v tom cosi patologického. V této situaci mě žaloval pro urážku na cti, i když mě kolaborantsky udával. Tím pádem si on u soudu vyhradil, že může jakkoliv lhát a vymejšlet si, což je normálně právo obžalovaných nikoliv žalujících. Já musím hledat důkazy a pravdu. Pro něj je pravda jakási plastelína vymyšlená chameleonem Ale zaregistroval jsme, že “tě hráli" - a ještě ke všemu Náměšť! - při novoročním ohňostroji ... u bývalého Stalina ... to je ale milé a jaksi symbolické, ne?! Jo, to je velká bomba. To znamená, že se cosi mění, že Praha jasně deklarovala, že nepatří ani Klausovi, ani Zemanovi, ani Babišovi. Stouni, Beatles, Náměšť, to je docela záhul a celkem nekompromisní. Pravidelně jezdíš co Indie. Je to nějaký "jiný svět"? Co ti pobyt tam dává? Možná to zní úsměvně, ale je to něco mezi pracovním pobytem a hledáním domova. V roce 2009 jsem se snažil pomoci zeleným ve volbách tím, že jsem kandidoval. Napínavé bylo, že jsem málem do parlamentu vešel, ale nakonec se tam dostal Bursík o 300 hlasů ode mne. To byla úleva, nechtěl jsem poškodit šéfa strany, ale on se bohužel nakonec ukázal sám jako škůdce zelených. A při tom jsem se seznámil s Honzou Wünschem, a jak jsem se tehdy všude vyptával, jestli by někdo nevěděl na měsíc nebo dva o opuštěném místě, kde bych mohl dokončit obsáhlou knihu z Holandska Dopisy Ivanovi, doporučil mi Agondu, kam sám jezdí. Já napřed myslel, že je to někde u Českých Budějovic, ale je to v jižní Indii. Třikrát jsem tam byl i s Magdalenou, ale cestovat mě nebavilo, ji zase nebavilo trčet na jednom místě, tak už mě tam posílá samotného. Budu tam letos už devátou zimu. Sedím na jednom místě a dva měsíce se soustředím na práci. K psaní potřebuji slunce a prostor. V létě ho teď mívám na chalupě. Než se narodily děti, tak jsme jezdili na „moje“ místo v jižní Francii pod Larzacem, poblíž městečka Roquefort. Tam jsem u říčky La Sorgue napsal několik desítek textů, politických i dětských. Teď je moje hlavní „pracoviště“ v bývalé rybářské vesničce Agonda. A to hledání domova je problém z dětství. Když mi bylo pět, tak nás komunisti vystěhovali z pěkného a klidného domu v Olomouci na policejní stanici na Bouzov. Až po dvou letech jsme dostali povolení se vrátit do města, ale nedali už bydlení, tak to bylo k dědečkovi a babičce do sklepa a od těch pěti se táhlo věčné provizorní bydlení a chudoba. Takže moje cestování je vždy hledání pěkného místa, kam se mohu vracet. Vím, že tam pobýváš v oblasti Goa, což bylo vyhlášené centrum hippies. Zůstalo tam něco po nich? Nějaký genius loci? Nebo to funguje tak nějak stále? To jsem o Goa slyšel taky, ale to muselo být na jiných plážích. V Agondě před třiceti lety nebylo, kromě místních, vůbec nic. Zdá se, že je to turisty poslední objevené místo. Před desíti lety to teprve začínalo být turistické, dnes už je to téměř obsazené a někteří zápaďáci samozřejmě vypadají jak bývalí hipíci, já nakonec taky. Začínají se tam ale rozlézat ruské mafie, což je problém. Asi před pěti šesti lety se v indických novinách objevil článek, že Agonda je nejkrásnější pláž v Indii a druhá nejkrásnější v Asii, což asi je pravda, ale znamenalo to příchod velkých investorů. Kazí nejen ceny, ale i povahu vesničanů a nádheru místa. Ovšem Goa není úplně Indie. Pět století byla v symbióze s Portugalskem a teprve 1963 ji indická armáda přepadla, anektovala a po roce připojila k Indii. Místním i mladým se po starých časech stýská. Myslíš jako těm „našim“ staro i mladobolševikům? Tak s tím to nemá nic společného. Je to sice nejmenší, ale nejbohatší stát Indie a je křesťanský. Stýská se jim po dobách, kdy nebyla korupce, a platil zákon, tedy po Portugalcích. Tvrdí, že tehdy to tak bylo. Indie je sice příšerně byrokratický stát, ale myslím, že zákon se tam dá zaplatit a propast mezi bohatstvím a chudobou je pro nás nepředstavitelná. Ale není to jedna celistvá země, pro místní platí hranice a clo. Schengen platí jen pro turisty a bohaté. Když jde někdo z chudého severu pracovat do Goi, musí mít pracovní povolení a policie to i na plážích dost pečlivě kontroluje. Cena je na zboží už vytištěna, což jako turista velmi oceňuji, ovšem je na něm i napsáno, které zboží nesmí za hranice toho či onoho státu. Goa má velkou produkci alkoholu, jsou to křesťané, ale nesmí ho exportovat do vedlejších indických států. Pro nás je to ale obrovská a nepochopitelná země. Hinduisté třeba věří, že v každé krávě je v každé chvíli obsaženo všech jejich 330 milionů bohů. Jsou zakázaná území, kde žijí ještě kmeny z doby kamenné, ale když v Anglii voláš na nějaké problémy s mobilem, jde to přes Indii, jak mi vysvětlila dcera, která studovala v Edimburku. A indické angličtině se musíš naučit rozumět. A centrální vláda není totéž jako lokální vlády těch všelijakých států. V některých už desetiletí vyhrávají ve volbách komunisti, samozřejmě v těch nejchudších a nejméně vzdělaných. Ale je to „nejmladší“ země, přes polovinu obyvatelstva jsou mladí a sám cítím, jak se za posledních deset let země změnila. Za dvacet let to může být další Čína. To jsme si nerozuměli. Já myslel ty "naše“, čili český staro i mladobolševiky. Považuji tě za člověka, který umí poměrně přesně definovat/odhalit věci "za oponou". Proč lidé - tví, ale i moji (55 let) vrstevníci - vzpomínají to dobu nesvobody s takovým porozuměním, pochopením, nostalgií? Dobře, žili svoje mladá léta, měli první holky i první piva. Asi. Ale co ti mladí "revolucionáři"? A voliči komunistů. Jak to, že se nestydí? Já bych v tom zase neviděl tolik komunismus. Když jsem četl rozbor Trumpových voličů, bylo to povědomé, ale nic to samozřejmě nemělo společného s komunismem. Fakt mládí samozřejmě hraje taky svou roli, ale pro tu starou, ne úplně vzdělanou generaci, je srozumitelnost tehdejšího světa a nesrozumitelnost současného zásadní. Tehdejší svět, jak v Americe, tak u nás nebyl rozmanitý a komplikovaný, se svobodnou možností volit si cokoliv, kdy je dnes i cokoliv v nabídce. Tehdy byl jeden televizní kanál, jen několik slavných zpěváků a filmů, několik knih, které četli všichni a bigotní režim. Jeden věděl, co sleduje druhý a mohl to s ním sdílet jako společný svět. Bylo o čem mluvit. To padlo a s tím se ta stará generace nepopasuje a tak se jí stýská po tom společném zážitku jednoduduššího světa. Američani myslí, že se jim stýská po tom tvrdém moralistickém náboženském pořádku, Češi myslí, že se jim stýská po pořádku komunismu. Prostě chtějí zpět ten dusný a drsný, ale jednoduchý tehdejší svět. Ale stesk po světě, kterému jsme rozuměli, byl vždy stesk starších generací, akorát ta dnešní žije déle, je početnější a má nebývalý politický vliv ve volbách. Toho všeho si je vědoma, takže a je vzpunější. To, že žije déle, je pro mladou generaci otrava, protože jí tak oddaluje aktivní vstup na veřejnost a tak se jí ani nechce do politiky, že v ní vládnou protivní starci. Ale to je nakonec čeká taky. A co myslíš, že čeká tebe? Jak dlouho vydržíš vzdorovat a pevně zůstat věrný svému svědomí, své iluzi o světě? Neunavuje tě to už? Tohle já vůbec neřeším a na takové věci nemyslím. Chovám se, jak umím, jaký jsem a jiný být neumím. Tak to bylo i za bolševika. Že z toho může být průser, to plynulo z podstaty toho režimu a bylo na tom zároveň cosi veselého. Lechtat hroznýše holou patou zdravého člověka baví. Tehdy něco hrozilo a když to přišlo, tak to halt bylo. Bylo to nepříjemné a nepohodlné, ale nikdy z toho pro mne neplynulo, že bych něčeho litoval, že bych si říkal, že bych kdybych. Teď nehrozí nic. A jediné, co mě unavuje, jsou noční návraty z koncertů. Přetažná pozornost, rozbrněné tělo, když zavřeš oči, tak se pořád k tobě přibližuje nudná silnice, osvětlená reflektory tvýho auta a nedá se pořádně z toho usnout. A pokud člověk nějaké svědomí má, tak vůbec nemusí řešit, jestli mu bude věrný. Když jeden nebyl svědomím obdařen, tak halt sám se sebou kšeftuje. Pro přežívání je to asi praktičtější, jenže my žijeme jen jednou a to krátce. To je moje trauma a moje svědomí. A jelikož mě psaní baví a píšu hodně, tak spíš řeším, jestli nepíšu blbosti. To, že nejsem genius, je mi celkem jasné a mít jasný odhad kvality vlastních věcí je složité, člověk v tom nikdy nemůže být objektivní. Čas je omezený a jak ho prožít smysluplně? To se mi vrací v mnoha písních a čas koncertu je silnější a hlubší prožitek, nějak smysluplnější, než jen ty hodiny a dny, co plynou. V mučírně bych se asi dostal do zmatku, ale to nevypadá, že by na takové věci došlo. Takže pokud nezblbnu, což se s přibývajícím věkem nedá vyloučit, tak se asi nezměním. Babylon, duben 2019